Článek
Objednala jsem se tedy na odpolední lekci. Nic náročného, jenom základní hatha jóga pro začátečníky. „Spojte se se svým tělem,“ sliboval popis kurzu. „Objevte vnitřní klid.“
Jenže bylo poledne a já měla hlad. A protože jsem se chtěla chovat zdravě (když už jdu na jógu, tak do toho), dala jsem si čočkovou polévku. Domácí, s mrkví a celerem. Hodně sytou. S krajícem chleba. Vlastně se dvěma.
„Máš čas ještě dvě hodiny,“ uklidňovala jsem sama sebe. „Do té doby to všechno v klidu stihne… projít.“
Nedošlo mi, že čočka má své vlastní tempo.
Když jsem dorazila do studia, všechno vypadalo krásně. Měkké světlo, vůně levandule, instruktorka s andělským úsměvem a hlasem, kterým by klidně mohla namluvit audioknihu o vnitřním míru. Rozložila jsem si podložku mezi dvě ženy, které vypadaly, jako by právě vyšly z obálky časopisu Yoga Journal.
„Začneme pozdravem slunce,“ řekla instruktorka jemně. „Nadechněte se zhluboka.“
Já poslechla. A v tu chvíli jsem ucítila první varování. Někde hluboko v břiše se něco pohnulo. Ne dramaticky. Jenom tak… upozornilo na svoji existenci.
„Výdech. A pomalu do psa hlavou dolů.“
Nahoru zadkem, hlava k zemi. Skvělá pozice pro rozjímání. A taky pro… no, pro zvýšení tlaku na celou trávicí soustavu.
Další vlna byla intenzivnější.
„Soustřeďte se na dech,“ říkala instruktorka. „Nechte mysl zcela odpočinout.“
Má mysl v tu chvíli odpočívat nemohla, protože byla plně zaměstnána krizovým managementem. „Drž to. Jen to drž. Ještě chvíli.“
„A teď přejdeme do bojovníka.“
Bojovník. Ano. Přesně tak jsem se v tu chvíli cítila. V první linii boje s vlastním zažívacím traktem.
Stála jsem v pozici s rozpaženýma rukama, napjatýma nohama a zoufale se snažila vypadat klidně. Vedle mě žena v luxusních legínách bez problému udržovala rovnováhu a tvářila se, že právě našla nirvánu. Já jsem našla prapodivnou křeč v levém lýtku a zoufalé přemýšlení, jestli se dá někam nenápadně odkráčet mezi pozicemi.
„Nádech. Výdech. Buďte tady a teď.“
Byla jsem tady a teď až příliš intenzivně.
Lekce pokračovala. Sedící pozice se zkříženýma nohama mi paradoxně přinesly úlevu - všechno bylo bezpečně „uzamčené“. Říkala jsem si mantru. Vlastně to nebyla klasická mantra, spíš popis situace: „Ještě chvíli. Ještě chvíli. Vydrž to do konce.“
Pak instruktorka řekla ta osudná slova: „A nyní si lehněte na záda do šavásany. Zavřete oči. Nechte tělo úplně uvolnit. Všechno napětí vypusťte…“
Jenže tělo poslechlo dřív než mozek. V momentě, kdy jsem si lehla a svalstvo se začalo uvolňovat, bylo pozdě. Ten tlak, který jsem celou hodinu držela pod kontrolou, našel konečně únik.
Nejdřív to bylo tiché. Skoro jen takový šumot vzduchu. Mohlo to jít za kočkou venku na ulici, za vrznutí staré dřevěné parket nebo za… ne, vlastně to nemohlo projít za nic. Zvuk byl neomylný.
Já jsem ležela s pootevřenýma očima a snažila se vypadat, jako by se mě to netýkalo. Možná to byla ta žena nalevo? Nebo muž vzadu?
Jenže hluboko uvnitř jsem věděla. A když jsem zahlédla pohyb u ženy napravo - lehounké škubnutí koutku - pochopila jsem, že ví taky.
„Pokračujte v hlubokém dechu,“ říkala instruktorka. „Pět… čtyři… tři…“
Já jsem počítala úplně jiná čísla. Sekundy do konce. Metry ke dveřím. Šance, že mě nikdo z účastníků nezná osobně.
„Dva… jedna. Pomalu otevřete oči.“
V šavásaně – pozici, kdy ležíte jako mrtvola – jsem si popravdě říkala, že to není tak daleko od toho, jak jsem se v tu chvíli cítila.
Když lekce skončila, instruktorka řekla: „Namasté. Děkuji vám za krásnou energii.“
Já jsem jen rychle sebrala podložku a zmizela ze studia dřív, než by mě někdo mohl zastavit a zeptat se, jestli přijdu příště.
Doma jsem si uvědomila, že jóga má smysl. Opravdu. Jenom ne vždycky hned po čočkové polévce. A že někdy je nejlepší meditace ta, kterou děláte v klidu vlastního bytu, bez svědků, kde si můžete být jistá, že když instruktor říká „uvolněte všechno napětí“, vaše tělo to nevezme až tak doslovně.
A hlavně že vnitřní klid se nemusí hledat jen na jógamatce. Někdy stačí dobré plánování jídelníčku.
