Na olympiádě byla šestá. Komunistka ji udala za větu „vypadali jsme jako metaři“, kterou neřekla

V sále v Jistebsku se v roce 1976 sešli lidé, kteří chtěli slyšet, jaké to bylo na olympiádě v Innsbrucku. Sáňkaři ze Smržovky po hrách objížděli besedy v okolních vesnicích a odpovídali na všechno, na co se kdo zeptal. Přišla řeč i na oblečení. Československá výprava odjela do Rakouska v oranžových oteplovácích a jeden z reprezentantů s úsměvem poznamenal, že v nich vypadali jako metaři. V sále seděla starší žena, přesvědčená komunistka. Větu si zapamatovala, jen ji připsala někomu jinému. Do dopisu, který poslala na Národní frontu, napsala jméno Dany Spálenské, rozené Beldové. Podle ní nemůže republiku reprezentovat člověk, který o státem přiděleném oblečení tvrdí, že je pro metaře. Dopis zabral. Daně brzy oznámili, že už reprezentovat nesmí.

Udání mířilo na ženu, která měla doma bronz z mistrovství světa, juniorský titul mistryně Evropy a za sebou dvě olympiády. Žádná česká ani slovenská sáňkařka do té doby nedosáhla víc.

Ve Smržovce se v padesátých letech jezdilo na saních skoro v každé rodině. Danu brával na přírodní dráhu pod Černou studnicí od pěti let otec Miloslav Belda, sám závodník a později jeden z nejvýznamnějších funkcionářů českého sáňkování.

Posilovnu malá Dana nepotřebovala. Na dráhu chodila z domu půl hodiny pěšky, na zádech táhla dvaadvacet kilo těžké saně a po každé jízdě se s nimi drápala zpátky na start. Když mrzlo, chodily děti s dospělými polévat trať. V rukou dva kýble, na nohou boty zvané Tatranky a tepláky. Voda jim stékala do bot a doma si nemohly rozvázat tkaničky, protože byly zmrzlé na kost.

Obouchané kotníky a záda nosila už jako školačka. Rychlosti se ale nikdy nebála. „Jako sáňkařka musíte mít z rychlosti potěšení, musí vám dělat dobře,“ řekla po letech.

Rok 1968 jí přinesl dva velké závody ještě před maturitou na gymnáziu v Tanvaldu. Na dráze u jezera Königssee v západoněmeckém Berchtesgadenu vyhrála mistrovství Evropy juniorek a k tomu Velkou cenu Německa. Při jednom ze závodů za sáňkaři přijel bavorský politik Franz Josef Strauss, ostrý kritik komunistických režimů, a chvíli si s nimi povídal. Doma pak funkcionáři sáňkařům oznámili, že do Berchtesgadenu už nikdy nepojedou. Důvod jim neřekli.

O pár týdnů později stála na startu olympiády ve francouzském Grenoblu. Přírodní dráha nebyla chlazená a nemrzlo. Závodnice vstávaly v pět ráno, aby se dozvěděly, že se zase nejede, a závod se nakonec odjel až v posledním týdnu her. Osmnáctiletá Dana skončila šestá, což zůstává nejlepším olympijským výsledkem v historii českého sáňkování. Několik východních Němek tehdy diskvalifikovali za nahřívání skluznic.

Grenoble byl zároveň první zimní olympiádou s testy ženskosti. Důvodem byl vzhled některých sovětských reprezentantek, které svou postavou připomínaly spíše muže. Lékaři MOV vybrali i Danu, pohlednou dívku s jemným knírkem pod nosem. Odebrali jí pár stěrů z úst a za dva tři dny jí potvrdili, že je opravdu žena. Za šesté místo dostala od státu 500 korun, od pořadatelů hrníčky s olympijským znakem a diplom s podpisem předsedy MOV. Po návratu pozval Alexander Dubček všechny, kdo skončili do šestého místa. Vykulenou gymnazistku si na recepci vzal pod křídla hokejový brankář Vladimír Dzurilla. Dubček jí připadal až podezřele hodný na politika.

Čtyři dny po vpádu vojsk Varšavské smlouvy jela Dana autobusem do Prahy na přijímačky. Na tělovýchovnou fakultu ji nevzali kvůli plavání, a tak nastoupila na školu pro rehabilitační sestry. Otec okupaci veřejně odsoudil. Při prověrkách v roce 1970 ho vyloučili z KSČ, sesadili z místa zástupce ředitele v továrně a sebrali mu pas, aby nemohl jezdit na závody do ciziny. Skončil ve skladu v Jablonci nad Nisou. Po čase se tomu smál, protože pro fabriku teď dělal čtyři hodiny a další čtyři mu zbývaly na sáňkování.

Dana mezitím nastoupila jako sestra do tanvaldské nemocnice. Primář Zdeněk Leraus, přesvědčený komunista, za ní jednou přišel s jasným pokynem: „Paní, vy vstoupíte do KSČ.“ Odmítla s tím, že nechce dopadnout jako otec. Primář se nemstil a na soustředění ji dál pouštěl bez řečí.

Dráha v Mariánských Lázních sloužila spíš bobistům, sáňkaři na ní ale jezdili taky. Průvodci po ní vodili lázeňské hosty a ukazovali jim jednu prudkou a dlouhou zatáčku, které se říkalo Zatáčka smrti. V roce 1970 v ní dvacetiletá Dana vylétla ze saní. Držela je ještě v ruce a jela obličejem po ledovém mantinelu, chránily ji jen brýle. Na chvíli ztratila vědomí. Když se probrala, kolegové ji položili a zaklonili jí hlavu. Krev jí stékala do krku, začala se dusit, a tak se musela posadit.

Na chirurgické ambulanci se lidé, kteří by jinak nikoho nepustili před sebe, rozestoupili a udělali jí uličku. Kus nosu jí zůstal na dráze. Lékař jí ho sešil dvěma stehy bez umrtvení a chtěl ji tři dny držet na pozorování. Za dva dny ale odjížděla na mistrovství světa. Sáňkařský lékař trval na tom, že musí na saně hned, jinak se bude bát už napořád. Kolegové ji s roztřesenými koleny dovedli na start a položili na saně. Zafačovaná dýchala do brýlí, které se jí zamlžily, a dolů dojela skoro naslepo.

Do Německa přijela s třikrát větším nosem a modřinami, které přecházely do zelena. Sama se přirovnávala ke Quasimodovi a fotografové ji prý nikdy nefotili tolik jako tehdy. Na hranicích celník dlouho porovnával fotku v pasu s tím, co viděl, a pak ji raději mávnutím poslal dál.

Olympiádu v Sapporu 1972 jí vzal nedostatek deviz, do Japonska stát nevyslal ani jednoho sáňkaře. V červnu se vdala za Luboše Spálenského a prvního listopadu se jim narodila dcera Lucie. Šestnáctého prosince už Dana byla zpátky na soustředění ve Smržovce. Ráno nakojila, dceru pohlídala babička, Dana odjela na dráhu, v poledne se vrátila nakrmit a znovu odjela.

Do švédského Hammarstrandu jela výprava v roce 1975 vlakem a trajektem. Přišla bouře a místo dvou hodin pluli čtyři, většinu cesty se všem dělalo zle. Trénovalo se v pětadvaceti stupních pod nulou, pod polární září. Dana vybojovala bronz s náskokem asi půl metru na čtvrtou závodnici. Před ní byly jen dvě západní Němky, soupeřky z NDR i ze Sovětského svazu porazila. Ve Švédsku platila částečná prohibice, západní závodníci si ale vezli vlastní lahve a každý si s medailistkou chtěl připít.

Cesta domů skončila ponížením. Manžel si přál kalkulačku, kterou v Československu nešlo sehnat. Dana ji schovala do helmy pod rukavice. Celník v Dolním Dvořišti ale nahlédl i do helmy a kalkulačku našel. Na otázku, kolik jich veze, drze odpověděla, že deset. Zavolal dvě celnice, které ji svlékly do spodního prádla a prohledaly jí i podpatky bot. Žádné vtipy na hranicích už si pak nedovolila.

Do Innsbrucku 1976 jela jako jedna z mála, kdo pamatoval Grenoble. Tam měli Čechoslováci elegantní jelenicové kabáty a Kanaďané je chtěli vyměnit za svoje vínové. O osm let později dostali oranžové oteplováky. Podmínky se mezitím nezlepšily. Zatímco soupeřky trénovaly na umělých drahách, Smržovští celou zimu odhazovali sníh z té své a každý den připravovali saně sami. Ocelové lišty pod saněmi, takzvané šíny, musely klouzat co nejlépe. „Ve sklepě jsme smirkovali šíny. Všechno jsme si dělali sami,“ vzpomínala. V tréninku jezdila čtvrtá a pátá, v závodě skončila desátá.

Beseda v Jistebsku byla jednou z mnoha. Sáňkaři mluvili o tratích, o rychlosti, o tom, jak se žije na soustředěních, a poznámka o metařích zazněla jen mezi řečí. Žena, která ji připsala Daně, v ní ale slyšela urážku státu. Dopis poslala na Národní frontu, která tehdy sdružovala všechny povolené organizace včetně tělovýchovy. Jako autorku věty uvedla jmenovitě Danu a připsala, že takový člověk nemůže republiku dál reprezentovat.

Pak Daně přišlo oznámení, že reprezentovat nesmí, protože na besedě nemluvila, jak se patří. Bronzová medailistka z mistrovství světa tak přišla o místo v reprezentaci a s ním i o další starty v zahraničí. „Nic takového jsem neřekla,“ opakuje dodnes.

Nejvíc se to dotklo otce. Muž, kterého po roce 1968 vyhodili ze strany a sebrali mu pas, teď sledoval, jak podobný mechanismus dopadá na jeho dceru. Nejdřív se chtěl bránit. Chystal se jet na úřad do Jistebska a vysvětlit tam, že Dana nic takového neřekla. Nakonec to ale nechal být a rodina se se zákazem smířila.

Dana se nebránila. Bylo jí šestadvacet, s manželem stavěli dům, doma měla tříletou dceru, směny v nemocnici, vaření a žehlení. O konci kariéry už sama uvažovala. Chvíli ji to štvalo a v duchu té neznámé ženě vzkázala, ať si své psaní užije, když jí chtěla ublížit.

Odchod jí aspoň vzal strach, se kterým žila roky. V Königssee viděla, jak odnášejí polského sáňkaře, kterého dráha vyhodila na skálu, a jak mu z nosítek visí ruka. O pár let později tam vyletěla ze zatáčky Italka a druhý den u oběda se závodníci dozvěděli, že v nemocnici zemřela.

V roce 1978 se Spálenským narodil syn František. Dana dál pracovala v tanvaldské nemocnici a ve Smržovce trénovala až pětadvacet dětí. Po revoluci si otevřela soukromou fyzioterapeutickou praxi a dodnes vede cvičení pro ženy. Na saně už nesedá, roky na dráze ale nosí v kolenou a v zádech. „Na druhou stranu umím s bolestí bojovat úplně jinak než někdo, koho před ní doma ochraňovali. Necítím se stará, nepropadám depresi,“ říká. Jméno ženy, která kdysi udavačský dopis poslala, si dnes už ani nevybaví.

Zdroje: pametnaroda.cz | seznamzpravy.cz | sport.cz | denik.cz | pribehynasichsousedu.cz