Článek
„Byl jsem pouhý ‚řadový‘ herec, oni byli autoři. To vytvářelo napětí,“ vzpomíná herec Petr Nárožný na své osmileté působení v divadle Semafor. V rozhovoru pro Český rozhlas popsal období sedmdesátých let, kdy tvořil komickou trojici s Miloslavem Šimkem a Luďkem Sobotou.
Je to paradox: divadlo, které se stalo symbolem uvolnění šedesátých let a jehož písničky zpívaly celé generace, mělo za oponou atmosféru připomínající spíš tlakový hrnec než tvůrčí idylu. Konflikty mezi Jiřím Suchým a Jiřím Šlitrem, pozdější roztržka s Miloslavem Šimkem, odchody hvězd – to vše patřilo k realitě legendárního divadla stejně jako slavné hity Malé kotě nebo Ach, ta láska nebeská.
„V Semaforu jsem prožil osm nádherných let, a přestože jsem měl mnoho konfliktů se Šimkem i s Luďkem Sobotou, bylo to možná nejšťastnější období mého života,“ vzpomíná Nárožný. „Jenom mě vždy trápilo, že vztahy uvnitř divadla vůbec nebyly ideální.“
Suchý a Šlitr: dva cizinci v jednom divadle
Když se dnes mluví o legendární dvojici Suchý & Šlitr, většina lidí si představuje nerozlučné přátele spojené tvorbou. Realita byla mnohem komplikovanější.
„Mezi námi byl takovej zvláštní vztah, protože jsme byli každej absolutně mentálně jinej,“ přiznal Jiří Suchý v roce 1990 v rozhovoru pro Karla Hvížďalu. „Nás spojovalo divadlo, tam jsme si celkem rozuměli. To byl jedinej bod, kde nám to klapalo.“
První setkání v Redutě v druhé polovině padesátých let nebylo zrovna idylické. Šlitr si vyslechl koncert kapely Akord Club, kde Suchý účinkoval. Kriticky poznamenal, že mají příliš převzatých písní a nabídl spolupráci. Suchý mu začal dodávat texty, ale první dvě várky Šlitr zamítl jako nepoužitelné. Teprve na třetí pokus vznikla píseň Hamlet a začala se rodit spolupráce, která změnila české divadlo.
Byli to dva naprosto odlišní lidé. Jiří Šlitr, o sedm a půl roku starší, byl renesanční všeuměl – skladatel, klavírista, zpěvák, herec i výtvarník. Vystudoval práva, ale nikdy je nepraktikoval. Potrpěl si na luxus, byl bonviánem a milovníkem žen. Jiří Suchý byl skromnější, věčně pracující básník a textař, který divadlo budoval prakticky od nuly.
„Šlitr byl ten, kdo inicioval naše divadlo,“ vzpomínal Suchý. „Pak jsem samozřejmě vše vyřizoval já, protože on nebyl obíhač po úřadech.“
Znak divadla Semafor na domě v bývalé pasáži Alfa, nyní Stýblova, vedoucí od Václavského náměstí k Františkánské zahradě. V této budově prožíval Semafor svou nejslavnější éru.
Rozkol v zlatých šedesátkách
V druhé polovině šedesátých let, právě když Semafor dosáhl vrcholu popularity, došlo k „navenek neviditelnému rozkolu“, jak píše Pavel Klusák ve své obsáhlé knize Suchý a Šlitr. Semafor 1959–1969.
„Vzájemné vztahy tehdy skutečně ochladly,“ potvrzuje oficiální web divadla Semafor. Suchý to později zdůvodňoval především tím, že začal pracovat na filmu Nevěsta a nepřizval Šlitra ke spolupráci.
„My jsme dlouho nebyli kamarádi. My jsme byli spolupracovníci. Každý jsme si žili svůj život,“ řekl Suchý v rozhovoru pro Český rozhlas. Dvojice profesně zůstala spojená, ale osobně se vzdálili. Na jevišti spolu hráli, skládali písničky, které se staly hity, ale soukromě se nestýkali.
Smíření
K obratu došlo až v roce 1968, rok před Šlitrovou smrtí. Byli spolu na zájezdu v německém Stuttgartu, kde čtrnáct dní vystupovali v nočním podniku.
„Prošli jsme si město a také jsme často sedávali v hotelu a neměli jsme co dělat,“ vzpomínal Suchý v Blesk Podcastu. „Tak jsme se scházeli a povídali jsme si o všem možném. O takových věcech, o nichž si kamarádi povídají, třeba o holkách. Najednou na mě to kamarádství zavanulo.“
Suchý pak přidal sebekritické vyznání: „On po tom toužil víc než já. Vyčítám si, že jsem tolik pracoval a nešel mu víc naproti. Potom se to změnilo a bylo to děsně fajn, musím říct. Ale nemělo to žel dlouhého trvání.“
Právě tehdy, po deseti letech spolupráce, se podle Suchého teprve stali opravdovými blízkými přáteli. Do té doby byl jejich vztah „více či méně pracovní“.
Bylo to Šlitr, kdo po srpnové okupaci 1968 přesvědčil Suchého, aby se vrátil z dočasného exilu v Londýně. „Najednou se z něj stal realista a pragmatik,“ říká o Šlitrovi jeho životopisec Lukáš Berný. Po invazi přestal řešit úspěch v Americe, kterým předtím žil. „Zrušil představení v Semaforu, aby mohl jít zapálit svíčku za Jana Palacha.“
Krátce po Vánocích 1969 Jiří Šlitr nečekaně zemřel za nevyjasněných okolností s milenkou Jitkou Maxovou. Bylo mu pouhých 45 let. Suchý uvažoval o zrušení divadla, ale nakonec se rozhodl pokračovat. Nechtěl udělat radost těm, kteří by Semafor rádi viděli zavřený.
Šimek a Grossmann: kontrast skutečného přátelství
V ostrém kontrastu k vztahu Suchého a Šlitra stálo přátelství Miloslava Šimka a Jiřího Grossmanna. Tihle dva se poznali na vysoké škole a okamžitě si padli do oka.
„To už tak někdy je, že se dva lidé potkají a hned si padnou do oka,“ vzpomínal Šimek. „Měli jsme si o čem povídat, i když jsme zrovna ještě nepsali. Dokonce i o prázdninách jsme vždycky trávili část letních dnů společně.“
Do Semaforu přišli v roce 1967, když Šlitr odjel na turné do Kanady. Jiří Suchý se šel podívat do divadélka Sluníčko, kde dvojice vystupovala a hned je pozval. „Takové věci se prostě a jednoduše neodmítají!“ prohlásil tehdy Šimek.
Zajímavý je však detail, který prozradil Pavel Bobek, tehdejší zpěvák Semaforu:
Není pravda, že by se Suchému humor Šimka a Grossmanna od počátku nelíbil, jak se občas říká. Ostatně co já vím, tak ten, kdo měl vůči nim výhrady, nebyl Suchý, ale Šlitr.
Šlitr, který si potrpěl na intelektuální humor a byl velmi kritický, měl podle pamětníků k „lidovějšímu“ stylu Šimka a Grossmanna výhrady. Když se pak vrátil z Kanady, situace v divadle byla napjatější.
Zlatá éra dvojice Šimek & Grossmann trvala jen pět let. V prosinci 1971 Jiří Grossmann podlehl rakovině lymfatických uzlin. Zemřel ve věku třiceti let. Na poslední představení přišel již smrtelně nemocný.
Miloslav Šimek na smrt přítele nikdy nezapomněl a žádný další partner už Grossmanna nahradit nemohl.
Éra skupin a napětí
Po smrti Jiřího Šlitra a později Jiřího Grossmanna se Semafor změnil. Přišla normalizace a s ní tlak režimu. Suchý odmítl odvolat svůj podpis pod petici Dva tisíce slov a na mnoho let si uzavřel cestu do televize a rozhlasu.
Divadlo se rozdělilo na několik skupin. Miloslav Šimek nejprve vystupoval sám, pak vytvořil dvojici s Luďkem Sobotou a trojici, když se k nim přidal Petr Nárožný. Samostatnou skupinu měl i Josef Dvořák. Jiří Suchý vytvořil duo s vítězkou soutěže Talent 70 Jitkou Molavcovou.
Jitka Molavcová a Jiří Suchý
Spolupráce tria trvala do konce sedmdesátých let, kdy Nárožný odešel do Činoherního klubu. Šimek pak pokračoval se Sobotou do poloviny osmdesátých let, později s Jiřím Krampolem. Jejich humor se podle pamětníků změnil, už to nebylo to intelektuální kouzlo z doby Grossmanna.
Porevoluční čistka
Listopad 1989 přinesl svobodu, ale také nové konflikty. Jiří Suchý se rozhodl vrátit Semaforu jeho původní poetiku. Chtěl vytvořit komornější, autorské divadlo v duchu šedesátých let. A to znamenalo, že skupiny Miloslava Šimka a Josefa Dvořáka musí odejít.
„Tehdy jsem vyzval Miloslava Šimka a jeho spojence Krampola, aby si našli jiné působiště, protože jsem byl odhodlán vrátit Semaforu tu tvář, kterou jsme mu kdysi s Jiřím Šlitrem vybrali,“ napsal Jiří Suchý v roce 2013 na webu svého bratra Ondřeje. „Nabídl jsem jim, že v Semaforu mohou zůstat tak dlouho, dokud si nenajdou jiné místo.“
Po několika měsících si Šimek našel divadlo na druhé straně Václavského náměstí a přestěhoval se. Založil Divadlo Jiřího Grossmanna, pojmenované po svém předčasně zesnulém partnerovi.
„Naše vztahy byly tehdy mizerné, což nemám rád,“ přiznal Suchý. Ale pak se stalo něco nečekaného: „A tak jsem jednou pozval Miloslava na kus řeči a všechno jsme probrali. A náhle nastal radikální obrat. Pochopili jsme vzájemně celou situaci, našli k ní stejný postoj a dokonce jsme si po létech začali tykat.“
Suchý přijal pozvání k vystoupení v Šimkově divadle a Šimek mu na oplátku napsal „velmi hezká věnování do knih a gramodesek“. Zdálo se, že po letech napětí nastalo smíření.
Poslední rána
Pak ale přišla nemoc. Miloslav Šimek onemocněl leukémií a jeho zdravotní stav se zhoršoval. V této době Šimek v televizním seriálu o divadle Semafor Suchého ostře napadl.
„Byl to blesk z čistého nebe,“ napsal Suchý. „Nemám mu to za zlé, setkal jsem se v životě několikrát s tím, že těžce nemocný člověk zahořkl a začal jitřit staré rány, byť už zahojené.“
Suchý se rozhodl setrvat u předposlední etapy jejich vztahu – u smíření: „Dodnes setrvávám, když vzpomínám na Miloslava Šimka, u té předposlední etapy, kdy jsme si podali ruce, a mám ho rád.“
Miloslav Šimek zemřel 16. února 2004 ve věku nedožitých čtyřiašedesáti let. Stejně jako jeho partner Jiří Grossmann podlehl rakovině – v jeho případě leukémii.
Pod dohledem StB
„Hovoří-li se o složitých vztazích mezi členy divadla Semafor, zapomíná se na to, že veškeré snažení Suchého a Šlitra bylo pod neustálým dozorem Státní bezpečnosti,“ upozorňuje životopisec Jiřího Šlitra Lukáš Berný v rozhovoru pro Deník.cz.
StB podle něj kontrolovala činnost Semaforu prostřednictvím nasazených agentů. „Už v roce 1960 na Jiřího Suchého donášelo asi sedm jeho spolupracovníků,“ říká Berný. Šlitr byl opatrnější a méně nápadný, ale i on byl samozřejmě sledován.
Tlak režimu po roce 1968 ještě zesílil. Suchý nesměl do televize ani rozhlasu, desky vycházely sporadicky, knihy téměř vůbec. „Už vysázená kniha Ďábel z Vinohrad byla stornována a Semafor dokonce tehdy poprvé dostal natvrdo stopku,“ píše web divadla.
V takovém prostředí jsou konflikty nevyhnutelné. Když člověk čelí existenčnímu tlaku, politické perzekuci a neustálému dozoru, obtížně udržuje idylické vztahy i s nejbližšími spolupracovníky.
Toxicita nebo tvůrčí napětí?
Byly vztahy v Semaforu opravdu „toxické"? Nebo jen běžně lidské v extrémně složité době?
Když se podíváme na historii českého divadla, podobné napětí najdeme téměř všude. Jan Werich a Jiří Voskovec, ti „skuteční“ přátelé z Osvobozeného divadla, kteří byli vzorem pro Suchého a Šlitra, se po emigraci do USA zcela rozešli a přátelství obnovili až po letech. Divadlo Járy Cimrmana mělo vlastní spory. Kdybychom šli do zahraničí, Beatles se rozpadli mimo jiné právě kvůli konfliktům Lennona a McCartneyho.
„To, co jsme spolu udělali a jak jsme se nakonec sblížili, stojí za vzpomínky,“ řekl Suchý o Šlitrovi. Podobně mluvil i o Šimkovi. Konflikty byly, ale nakonec převážily vzpomínky na společnou tvorbu.
Paradoxem zůstává, že přes všechny bouře, odchody a roztržky Semafor přežil. Jiří Suchý, kterému je dnes 94 let, v divadle stále vystupuje po boku Jitky Molavcové. Hrají představení, která vznikla před desetiletími i nové hry. Divadlo, které mělo být zavřené po smrti Šlitra, funguje už 65 let.
Když dnes v Semaforu zahraje orchestr první takty, nikdo v publiku neřeší, že Suchý a Šlitr si dlouho netykali. Nikdo nepřemýšlí o tom, že Šimek s Nárožným měli konflikty. Lidé prostě zpívají písničky, které znají celý život.
A to je možná největší paradox: vztahy byly možná „neideální“, jak říká Petr Nárožný. Ale dílo, které vzniklo? To je ideální.
Zdroje:
Pavel Klusák: Suchý a Šlitr. Semafor 1959–1969. Nakladatelství Host, Brno 2024.
Karel Hvížďala: Povídání s Jiřím Suchým. 1990.
