Článek
Životní příběh slavného českého skladatele Leoše Janáčka znají milovníci klasické hudby dobře. Co však mnozí netuší, je fascinující příběh jeho pozdní lásky, která zásadně ovlivnila jeho nejcennější díla. Kamila Stösslová, o 38 let mladší židovská žena z jihočeské Putimi, vstoupila do Janáčkova života, když mu bylo již 63 let, a stala se jeho osudovou láskou i nevyčerpatelným zdrojem inspirace.
Osudové setkání v lázních Luhačovice - začátek příběhu, který změnil českou hudbu
Červenec 1917. Lázeňské město Luhačovice ožívá návštěvníky hledajícími odpočinek od válečných útrap první světové války. Mezi nimi i moravský skladatel Leoš Janáček, tehdy již uznávaný hudební tvůrce, avšak stále ještě bojující o své definitivní místo mezi hudebními velikány své doby.
Právě v těchto kulisách se Janáček poprvé setkal s Kamilou Stösslovou, která zde pobývala se svým manželem Davidem Stösslem, židovským obchodníkem. Pětadvacetiletá Kamila, popisovaná jako nápadně krásná žena s havraními vlasy a hlubokýma očima, na stárnoucího skladatele hluboce zapůsobila.
Janáček o tomto setkání nadšeně vyprávěl své manželce Zdence, s níž byl tehdy ženatý již 36 let: „Jeden druhého vskutku milují,“ popsal obdivně vztah mladých manželů Stösslových.
Zdenka Janáčková ve svém životopise Můj život (1935) vzpomíná, že ji zpočátku manželovo nové přátelství těšilo. Kamila jí byla sympatická: „Připadala mi docela milá: mladá, veselá, člověk si s ní mohl dobře popovídat, pořád se smála.“ Netušila, že toto zdánlivě nevinné setkání navždy změní jejich manželství i dějiny české hudby.
Janáček v Luhačovicích v roce 1920
700 dopisů lásky - skladatelova vášeň na dálku
Jelikož Janáček a Stösslovi žili daleko od sebe (Janáček v Brně, Stösslovi v Pískovně u Písku), jejich vztah se rozvíjel především prostřednictvím dopisů. Během posledních dvanácti let svého života napsal Janáček Kamile přibližně 700 dopisů plných obdivu, touhy a hluboké náklonnosti.
Kamila odpovídala jen zřídka a většinu jeho listů na její žádost Janáček později spálil. Tyto dochované korespondence dnes patří k nejvzácnějším dokumentům české hudební historie.
Paradoxně právě Kamilina prostota a určitá nevzdělanost Janáčka přitahovala. Zatímco Zdenka se Kamiliným nedostatkům ve vzdělání a vyjadřování usmívala, skladatel v nich viděl čistotu a opravdovost. Kamila psala přímo, bez složitých obratů a mystifikací a Janáčka fascinoval její přímočarý charakter.
Dlouho se bránila jakémukoli hlubšímu vztahu. Věděla, že i „nevinné přátelství“ by mohlo Janáčkovu manželku ranit. Koncem září 1922 však Janáčkovy city ke Kamile vystupňovaly: „Jsem tak rád, že jsme si otevřeně řekli, že jsme přátelé. Je to ideální přátelství a já jsem rád, že je tak čisté a vysoko nad vším zlým… Nevíte, jak by mi bylo bez Vás smutno – třeba Vás někdy neuviděm celá léta!“
Vášeň, která dala světu mistrovská díla české hudby
Po návštěvě u Stösslových v červnu 1924, kterou Janáček později nazval „třemi nádhernými dny beze stínu“, napsal Kamile vyznání, které odhaluje hloubku jeho citů: „A víte, proč jsem ještě rád? Že jsem znovu viděl Vaše vlasy černé jako havran a rozpuštěné, Vaši bosou nohu… A v očích jste měla zvláštní hloubku, jsou tak hluboké, že nezáří.“
V dalším dopise pokračoval ještě vášnivěji: „Kdyby Vás nebylo, Kamilo, nechtěl bych žít. Svazuje nás jen spojení našich duší.“
Kamila, zpočátku zdrženlivá, postupně Janáčkovy city opětovala, i když nejspíš nikdy ne s takovou intenzitou. V dubnu 1925 mu napsala: „Píšu trochu smutně, ale četla jsem Vaše dopisy, a tak cítím Vaši lásku ke mně. Je mi líto, když někdo trpí… Tak buďte hodně veselý, protože právě to si přeju.“
Zároveň si uvědomovala hranice jejich vztahu: „Je to lepší, že jste teď tak starý, kdybyste byl mladý, manžel by to nikdy nedovolil…“ Janáček si tyto hranice také jasně uvědomoval: „Ale já přece vím, viďte, že Vás nikdy nebudu mít. Mohl bych orvat ten květ, to Vaše rodinné štěstí, mohl bych si s ním zahrávat při úctě, již chovám k té, kterou ctím jako žádnou jinou ženu na zemi?… Tak sním o Vás a vím, že jste nedosažitelné nebe.“
Hudební odkaz lásky: Právě v tomto období vznikly Janáčkovy nejslavnější skladby, včetně opery Věc Makropulos (1926) a Glagolská mše (1926).
Vrchol vztahu a poslední léta stárnoucího skladatele
V březnu 1927, když se v Janáčkově domě malovalo, navrhla překvapivě jeho manželka Zdenka, aby skladatel odjel ke Stösslovým. Po této návštěvě vztah Janáčka a Kamily vrcholil. Poprvé se políbili až v srpnu téhož roku, deset let od prvního setkání.
Janáček často podléhal sebeklamům – v dopisech oslovoval Kamilu jako svou „manželku“ a dokonce si představoval, že je těhotná, ačkoli ona pouze s věkem přirozeně přibírala na váze.
Inspirován touto láskou vytvořil pětasedmdesátiletý Janáček některá ze svých nejpůsobivějších děl, zejména Druhý smyčcový kvartet, Sinfoniettu a Zápisník zmizelého.
Druhý smyčcový kvartet nejprve nazval „Milostné listy“ a později „Listy důvěrné“. Kamile o svém díle napsal: „V každém mém díle je alespoň stín Vaší duše… každá nota bude Vaše černé oko.“
Kamila, zmatená jeho city, nechtěla ublížit Zdence a v březnu 1928 Janáčkovi napsala: „Bolí mě, jak jste mi psal, že Vaše žena kvůli mně trpí; snad byste jí mohl taky dát najevo trochu lásky… Nedělám si nároky na nic. Ale ona je Vaše žena a má nárok na všechno…“
Leoš Janáček ve stáří poznal, co znamená být skutečně zamilovaný. Několik měsíců před svou smrtí, v březnu 1928, Kamile napsal slova, která patří k nejkrásnějším vyznáním v české literatuře: „Inu, láska je kouzelník. S důvěrou se jí podrob a dá ti radost. Opije Tě, obklopí, izoluje. Provoni vzduch, z chladu vykouzlí žár, zkrásní vše kolem.“
V roce 1921 Janáček koupil svůj rodný dům v Hukvaldech a v roce 1928 k němu přistavěl další patro, aby v něm Kamila mohla bydlet, až ho přijede navštívit. Když téhož roku umíral, neseděla u jeho lože manželka, ale právě Kamila.
Janáčkův rodný dům s patrem pro Kamilu.
Hudební odkaz vášnivého vztahu: Díla, která přežila staletí
Kamila Stösslová se stala inspirací pro některé ženské postavy v Janáčkových operách a zejména ovlivnila jeho Druhý smyčcový kvartet „Listy důvěrné“, jedno z jeho nejceněnějších děl. Janáčkova vášeň k mladé ženě tak přispěla ke vzniku hudby, která dodnes patří k tomu nejlepšímu z české hudební tvorby.
Druhý smyčcový kvartet je hudebním vyznáním lásky - každá nota, každý tón byl inspirován Kamilou. Dílo patří k vrcholům české komorní hudby a dodnes je pravidelně uváděno na koncertech po celém světě.
Kamila přežila svého obdivovatele o pouhých sedm let. Zemřela v roce 1935 ve věku 43 let na rakovinu. Její odkaz však žije dál v nesmrtelných tónech Janáčkovy hudby.
Kdo byli hlavní aktéři tohoto neobyčejného příběhu?
Leoš Janáček (1854-1928) se narodil v Hukvaldech na Severní Moravě, vystudoval hudbu v Praze, Lipsku a Vídni. V roce 1881 založil v Brně varhanní školu, kterou řídil 40 let. Jeho skladatelský styl je charakteristický inspirací moravskou lidovou hudbou, originálním využitím řečových melodií a vášnivým emocionálním nábojem.
Mezi jeho nejvýznamnější opery patří:
- Její pastorkyňa (1904)
- Káťa Kabanová (1921)
- Příhody lišky Bystroušky (1924)
- Věc Makropulos (1926)
- Z mrtvého domu (dokončeno 1930, posmrtně)
Kamila Stösslová, rozená Neumannová, (1891-1935) pocházela z židovské rodiny z Putimi u Písku. V roce 1912 se provdala za Davida Stössla, s nímž měla dva syny - Rudolfa a Ottu. Stala se inspirací pro některá z Janáčkových pozdních děl, zejména pro ženské postavy v jeho operách.
Kamila v roce 1917
Zatímco Janáčkovo manželství se Zdenkou trvalo, byť jen formálně, přes 47 let, jeho vztah s Kamilou trval pouze posledních 11 let jeho života, přesto však zásadně ovlivnil jeho umělecký odkaz.
Zdroje:
autorský článek
