Přežila manžela i dceru. Britka Trudie Bryksová bojovala za českého letce RAF do konce života

Vzala kabelku, nasedla do taxíku a řekla řidiči, ať jezdí dokola kolem budovy. Před ní stálo londýnské velvyslanectví Československa a uvnitř byli lidé, kteří věděli, kde a jak zemřel její muž Josef Bryks. Nechtěli ji pustit dovnitř. Jezdila tak dlouho, až povolili.

Pak ji usadili, vytáhli soubor a položili před ni její vlastní články kritizující komunistický režim. Úředník řekl: „Kdybyste bývala spolupracovala s lidově demokratickou republikou, nic z toho by se bývalo nestalo.“

Viníkem byla najednou Trudie. Ne komunisté. Ona.

Úředník jí přinesl Josefův úmrtní list. Stálo v něm, že manžel zemřel 11. srpna ve spánku na infarkt a byl zpopelněn v Jáchymově. Bylo to v roce 1957. Trudie bylo sedmatřicet, dcera Sonia byla školačka a Josef Bryks, válečný hrdina, nositel Řádu britského impéria, ležel někde v Čechách v neoznačeném hrobě. Kde přesně, to se Trudie dozvěděla až za dalších dvaapadesát let.

Narodila se v roce 1920 v Británii. Byla hezká a fotogenická, její fotografie ve vojenském visely v řadě britských kadeřnictví. Za války nastoupila jako dobrovolnice do Ženské pomocné služby letectva.

Bylo jí devět let, když poprvé uslyšela o Československu. Přihlásila se do školní soutěže a jako jediná z celé třídy dokázala správně napsat název té vzdálené země. Tehdy ještě nevěděla, jak moc ta země vstoupí do jejího života.

V květnu 1941 seděla v hotelu Thatched House v Eppingu. Piloti z nedalekého letiště pozvali skupinu dívek na večer. Trudie pila pivo, protože na víc ze svého platu neměla. Jeden z pilotů, pětadvacetiletý Moravan Josef Bryks, se jí zeptal proč. Slíbil, že až se příště uvidí, tak jí koupí její milované sherry.

17. června 1941 vzlétla Josefova jednotka směr francouzské Lille. Na zpáteční cestě je napadla přesila německých stíhačů. Josef stihl z letadla vyskočit, skrýval se, pak ho chytili. Protože uměl výborně anglicky, dokázal zatajit, že je Čechoslovák. Jako britský zajatec skončil v táboře, ne před popravčí četou.

„Věděla jsem, že piloti stojí tváří v tvář smrti pokaždé, když letí do boje,“ vzpomínala Trudie. „Ale mně se zdálo, že je Pepa nezničitelný.“

Nebyla daleko od pravdy. Z táborů se Josef pokoušel utéct opakovaně. Nejodvážnější pokus: dostal se až na letiště ve Frankfurtu a pokusil se ukrást německou stíhačku. Chytili ho, znovu zavřeli. Trudie mezitím dostávala občas lístek podepsaný cizím jménem, aby Němci neodhalili jeho totožnost. Jestli je naživu, jistě nevěděla.

Válka skončila v květnu 1945. Trudie stále pracovala v armádě, v úseku šifrování zpráv. Pak se od rodičů dozvěděla, že u nich byl Josef a hledal ji. Vyběhla ho hledat po okolí. Neviděli se skoro pět let a okamžitě se poznali.

Josef se hned zeptal, zda si ho vezme. Trudie váhala, znali se pár týdnů, pak roky odloučení. Josefovi nakonec došla trpělivost: buď bude svatba, nebo se okamžitě vrací do Československa. V kapse měl snubní prstýnek ve tvaru srdce. Trudie kývla.

Vzali se v roce 1946 v protestantském kostele v Soho. Šaty si Trudie vypůjčila z filmového studia. Na hostinu v místním československém institutu přišlo kolem dvou set hostů, mezi nimi inspektor československého letectva v Británii Karel Janoušek, kterého král Jiří VI. o rok dříve povýšil na Air Marshala. Nikdo tehdy netušil, že Janoušek bude brzy zatčen v jednom z prvních komunistických politických procesů. Ani to, že jeho zatčení bude jedním z varování, která manželé Bryksovi nevyhodnotí včas.

Do Prahy přijeli lodí přes Belgii a pak speciálním vlakem. Trudie nebyla jedinou „válečnou nevěstou“, která přišla po válce do Česka za svým mužem. Přišlo jich asi osm set. Na pražském nádraží je vítala kapela, červený koberec a nápis „Vítáme britské válečné nevěsty“.

„Můj první dojem z mé nové adoptované vlasti byl smuteční,“ vzpomínala Trudie. Byl listopad, pošmourné počasí a za sebou měla cestu přes Evropu plnou rozmlácených nádraží a zničených mostů.

Cesta pokračovala do Josefových rodných Lašťan na Hané, kde bydlela Bryksova rodina. Pro Trudie to byl šok: česky nerozuměla ani slovo, byla jí zima, v posteli našla myš, na statku nebyla koupelna. Josef pracoval v olomouckém leteckém učilišti a vyučoval aeronautiku a taktiku. V Olomouci byl záhy zřízen Anglický klub a Josef byl zvolen předsedou. Trudie se na nové prostředí postupně zvykala a na svého Josefa byla náležitě pyšná. V roce 1946 se jim narodila dcera Sonia.

Měli dům, přátele, plány. Josef ji učil jezdit na koni, lyžovat, lézt po horách. Trvalo to tři roky.

Po únoru 1948 přišly čistky. Josefa poslali 9. března na dovolenou s tím, že „nenalezl kladný poměr k lidově demokratickému řádu“. Skutečnost, že měl za manželku Angličanku, mu ke kádrové čistotě taky nepomohla.

Varování přišlo jasné: zatčení generála Janouška, hosta na jejich vlastní svatbě. Nevyhodnotili ho včas. Počátkem května 1948 se manželé vrátili z kina. Uprostřed noci zazvonil zvonek. Přede dveřmi stáli tři muži v civilu a Josefa odvedli.

Druhý den šla Trudie na velitelství letiště zjistit, co se děje. Nikdo s ní nemluvil. Dozvěděla se, že Josef je v „Domečku“, speciálním vězení na pražských Hradčanech, jednom z nejkrutějších vyšetřovacích míst. Ona s manželkou druhého zatčeného protestně sedávaly na schodech tak dlouho, až povolili setkání. Trvalo dvě minuty. Nesměli se dotknout. Josef jí sdělil, jak kruté je vyslýchání, že ho nenechají ani vyspat.

Trudie pak v „Domečku“ uspořádala hysterickou scénu a křičela: „Až se dostanu do Anglie, všechno řeknu Churchillovi!“

Josef jí napsal, ať odejde. „Ty a dítě se musíte vrátit do Anglie. Já uteču později.“ Trudie souhlasila. Měla obavy, že ji stát nepustí. Po sňatku získala československé občanství, Sonia také. Nakonec v létě 1948 odejít směla. Komunisté byli možná rádi, že se té protivné Angličanky zbavují.

Ve vězení se s Josefem rozloučila naposledy. „Pepa držel Soniu pevně ve svém náručí a zasypával její tvář polibky. Viděla jsem, jak mu slzy zaplavují oči. Neudržela jsem se a plakala jsem.“ Josef políbil ji i dceru. Trudie se vydala na Západ. Už se nikdy nesetkali. Když jí Josef v pozdějším dopise navrhl, aby se s ním rozvedla, odmítla.

Z Británie začala psát dopisy na všechny strany. Prezidentu Gottwaldovi, předsedovi vlády Zápotockému, ministru zahraničí Clementisovi. Generálnímu tajemníkovi KSČ Rudolfu Slánskému napsala: „Dovolávám se Vaší pomoci… Jejich jediným zločinem bylo, že se pokusili dostat pas, aby mohli žít se svými ženami v Anglii.“

Nikdo neodpověděl. Josef byl mezitím nejprve zproštěn viny, prokurátor se ale odvolal. V únoru 1949 dostal deset let těžkého žaláře za přípravu útěku. V květnu 1950 mu přidali dalších dvacet. Prošel vězením Na Pankráci, Bory, Mladou Boleslaví, Opavou, Leopoldovem. Nevzdával se, choval se vzdorně, dostával disciplinární tresty. „Byl hrozně tvrdý. Sám k sobě. Bylo v něm cosi nezlomného,“ vzpomínal jeden spoluvězeň.

Josef Bryks zemřel v Jáchymově. Bylo mu jednačtyřicet. Trápily ho srdeční obtíže, ale ani léky ani lékařskou péči nedostával. Spoluvězeň František Martínek vypověděl, že Josef byl ráno v den své smrti záměrně oddělen od pracovní skupiny. Když se spoluvězni vrátili do cely, nalezli jeho bezvládné tělo se známkami udušení.

Úředně zemřel na infarkt.

Trudie se to dozvěděla náhodou, od přítelkyně. Pak přišel taxík, velvyslanectví, soubor jejích vlastních článků a věta o spolupráci s lidově demokratickou republikou. Informovala britské ministerstvo zahraničních věcí a noviny Daily Telegraph. Pak se přestěhovala do Spojených států a začala nový život.

Tohle se v příbězích o válečných hrdinech většinou nepíše. Dcera Sonia Bryksová onemocněla roztroušenou sklerózou. Postupně přicházela o pohyblivost. Zemřela v britském sanatoriu v roce 2000. Bylo jí čtyřipadesát. Trudie tak přežila manžela i dceru. Zůstala sama.

V listopadu 1989 padl komunistický režim. Trudie si přečetla ve Washington Post projev Václava Havla v americkém Kongresu, kde mluvil o nevinných obětech a o tom, že žádný hrdina by neměl být zapomenut. Hned 9. března 1990 mu napsala o osudu svého muže.

Odpověď přišla začátkem dubna: „The story of your sufferings moved me deeply… Unfortunately, we cannot change history, we only have to keep it in our memory.“

Trudie přijela do Česka. Navštívila hřbitov v Bohuňovicích, kde byl rodinný hrob Bryksových. Na náhrobku bylo Josefovo jméno i s fotografií ve vojenské uniformě. Ale to nebyl jeho hrob. Kde skončily jeho ostatky, to nevěděl nikdo. Jediná informace z velvyslanectví před lety: zpopelněn v Jáchymově.

V devadesátých letech zjistila, že Josef nebyl plně rehabilitován. Trest za zběhnutí z roku 1949 mu zůstal v platnosti. Byl tedy zčásti pořád kriminálník. Trvalo to roky, ale Trudie uspěla: v roce 2006 dosáhla jeho úplné rehabilitace. Z rukou prezidenta Václava Klause převzala Josefovi Řád Bílého lva in memoriam.

Ve stejném roce podala trestní oznámení na Karla Vaše, komunistického prokurátora, který nesl odpovědnost za Josefův osud i za osudy mnoha dalších politických vězňů.

V roce 2009 historici vystopovali, kde komunisté v roce 1965 tajně zakopali Josefovu urnu. Byl to hřbitov v pražském Motole. Trudie přijela, bylo jí osmaosmdesát. Na místo položila kytici a stuhu v barvách české trikolóry. Na stuze bylo napsáno: „Josefu Bryksovi, po 52 letech hledání.“ Ostatky pak byly uloženy do rodinného hrobu v Bohuňovicích.

Trudie Bryksová zemřela 28. dubna 2011 ve Washingtonu. Bylo jí jedenadevadesát. Přála si být pohřbena vedle Josefa v Bohuňovicích. Z dvanácti let manželství strávili spolu tři roky. Komunistický prokurátor Karel Vaš ji přežil. Nebyl nikdy potrestán.

Zdroje: aktualne.cz | dvojka.rozhlas.cz | medium.seznam.cz | militaria.cz | sdruzenipamet.cz | en.wikipedia.org | kniha Osudové ženy, autorka Ivana Chmel Denčevová, nakladatelství Pulchra