Článek
Když si vzpomenete na Krkonošské pohádky, hned si vybavíte vlídného hajného, který se hrbil před zlým Trautenberkem. Když si připomenete Takovou normální rodinku, vidíte před sebou tatínka, jak neustále hledá ztracené želvičky. Obě tyto postavy ztělesnil Zdeněk Řehoř – herec, který se stal synonymem plachého, roztržitého hrdiny.
Od kamelota k první divadelní legendě
Zdeněk Řehoř se narodil 30. srpna 1920 v Jičíně jako nejmladší ze sedmi dětí bohatému majiteli módního salonu. Měl veselé dětství, vystudoval reálku a začal navštěvovat učitelský ústav. Pak přišel rok 1938. Otec zemřel a kvůli politické situaci se rodina přestěhovala do Prahy.
V hlavním městě se mladý Zdeněk ocitl v centru kulturního dění. Denně chodil do biografů a divadel, absolvoval Amerlingův učitelský ústav, ale zaměstnání učitele nezískal. Co následovalo? Živil se jako kamelot – roznašeč novin. Z člověka, který prodával noviny na ulici, se během pár let stala divadelní hvězda. Někdo by řekl, že šlo o náhodu, ale spíš to byla kombinace talentu, vytrvalosti a odhodlání.
Zdeněk Řehoř: První Limonádový Joe?
Málokdo ví, že kultovní postava Limonádového Joea měla svou premiéru už v roce 1944 – ne ve filmu, ale v divadle. Zdeněk Řehoř byl tím prvním, kdo si oblékl bílý oblek ctnostného pistolníka popíjejícího limonádu.
V mládežnickém divadle Větrník během druhé světové války Řehoř ztvárnil legendárního Joea ve světové premiéře hry Jiřího Brdečky. Hra měla ve Větrníku 99 repríz a byl to obrovský úspěch. O dvacet let později, když se natáčel slavný film s Karlem Fialou, byl již Řehoř etablovanou divadelní hvězdou.
Kromě hraní byl ve Větrníku i administrativním vedoucím souboru. Pak přišel dramatický zvrat. Konec roku 1944 a začátek 1945 strávil s těžkou tuberkulózou v plicním sanatoriu v Kostelci nad Černými lesy. Bylo to jedno z nejvýznamnějších sanatorií tehdejší republiky. Nemoc ho málem připravila o kariéru i život.
Čtyřicet čtyři let věrnosti Vinohradům
Po válce a vyléčení nastoupil Zdeněk Řehoř v roce 1950 do Divadla na Vinohradech. Zde zůstal až do své smrti v roce 1994 – celých 44 sezón. Taková oddanost jednomu divadlu je v herecké branži téměř nevídaná.
Na jevišti ztvárnil desítky nezapomenutelných postav – od Poloniuse v Hamletovi přes hlavní role v Čapkových hrách až po komediální postavy v představení Brouk v hlavě nebo Veselých paničkách windsorských. Jeho herecký projev byl civilní, střídmý, plný citlivosti a jemné ironie. Dokázal vyjádřit celý rejstřík emocí – od komedie až po složité dramatické charaktery.
Zdeněk Řehoř a Jiřina Švorcová: Láska, která se změnila v nenávist
Zdeněk Řehoř se oženil dvakrát. První manželství s o čtrnáct let mladší Věrou Krpálkovou vydrželo jen dva roky. Ona hrála ve Zlíně, on v Praze. Byl to spíše víkendový vztah a manželství na dálku nevydrželo.
V roce 1959 se oženil podruhé s Janou Semrádovou. Vlastní děti mít nemohli, a proto v 60. letech adoptovali holčičku jménem Jana, které všichni říkali Žanda. Zdeněk Řehoř byl příkladný otec, dceru pravidelně vodil do divadla na zkoušky i představení.
Pak ale přišla velká láska a velké drama. Veřejným tajemstvím byl jeho vztah s kolegyní Jiřinou Švorcovou, se kterou hrál v seriálu Žena za pultem. Zalíbení v sobě našli, když spolu vystupovali ve hře Neznámá hvězda. Oba byli v manželství, oba zvažovali rozvod a plánovali společnou budoucnost.
Jenže Jiřina nakonec vztah ukončila a vrátila se ke svému muži. Zdeněk to nikdy nepřekonal. Začal ji nenávidět a jejich vzájemná nenávist trvala až do konce života. „Zdeněk mi to nikdy neodpustil. Z jeho strany to bylo velice vážné, chtěl si mě vzít,“ vzpomínala později herečka v autobiografii Žena za pultem. „A když jsem se potom rozvedla kvůli Jirkovi Valovi, už vůbec mi to nemohl odpustit.“
Pro zdánlivě křehkého muže to byla rána, ze které se už nikdy plně nevzpamatoval.
Lavory plné známek a stopky u televize
Uzavřený a nenápadný – tak Zdeňka Řehoře vnímalo okolí. K tělu si nikoho nepustil, stranil se novinářů i lidí. O jeho soukromí nevěděli ani nejbližší herečtí kolegové. Přitom měl své vášně, jen je nesdílel s veřejností.
Především sbíral známky. Byl to systematický filatelista. Každou neděli chodil na výměnné burzy, účastnil se výstav, známky studoval a katalogizoval. Posílali mu je přátelé ze všech koutů světa. „Všude jsme doma měli nějaký lavor, ve kterém plavaly známky a odmočovaly se,“ vzpomínala dcera Jana v dokumentu České televize Slušňák mu sluší.
Další vášní byl sport. Byl horlivým fanouškem Dukly, sledoval hokej a atletiku. Dokonce prý u televize měřil atletům čas stopkami, tak intenzivně prožíval každý závod. A mezi zkouškami v divadle? Tam exceloval ve cvrnkacím fotbálku, který se mezi herci Vinohradského divadla stal téměř závislostí. Hráli dokonce malou ligu v orchestřišti během představení a často kvůli tomu zmeškali výstup na jeviště.
Chalupa mezi legendami
Zdeněk Řehoř vlastnil chalupu v Kytlici v severních Čechách. Mezi jeho sousedy patřili Vlastimil Brodský, Miroslav Horníček a Petra Černocká. Herecká komunita si tam užívala přírody, klidu a vzájemné společnosti.
Řehoře celý život provázeli jezevčíci, rád rybařil a vychutnával si ticho hor. Právě tam mohl být sám sebou, daleko od divadelních kulis a od lidských pohledů.
Odvaha vystoupit z řady
V roce 1945 vstoupil Zdeněk Řehoř do komunistické strany. Ovlivnil ho především herecký kolega Jindřich Plachta, který měl silné levicové přesvědčení. V letech 1955 až 1960 byl Řehoř dokonce evidován jako spolupracovník vojenské kontrarozvědky.
Pak přišel rok 1968 a s ním odvaha ke změně. Zdeněk Řehoř ze strany vystoupil. V době normalizace to nebylo rozhodnutí bez rizika. Mnozí za podobný krok zaplatili kariérou.
O něco později, v roce 1982, mu byl udělen titul zasloužilý umělec. V roce 1989 se však tohoto titulu dobrovolně vzdal.
Poslední role před kamerou
Zdeněk Řehoř natočil během kariéry přes 60 filmů, desítky televizních rolí a stovky rozhlasových her. Jeho filmografie je impozantní – od historických dramat přes komedie až po kultovní pohádky - vodník Alois Vodička v Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách či alkoholik profesor Zlámala v Dobří holubi se vracejí.
Naposledy se před kamerou objevil ve filmu, kde si zahrál postavu potulného mnicha. Necelý rok po premiéře, 8. listopadu 1994, zemřel na rakovinu ve věku 74 let.
Hláška „Anče, Kubo, hajnej!“ z Krkonošských pohádek zůstane navždy spojena s jeho jménem.
V roce 1991 se stal čestným občanem svého rodného Jičína a byl u zrodu festivalu Jičín – město pohádky. Ke svému rodnému městu se hlásil celý život.
Pamětní deska v rodném Jičíně
Zdroje:
ČT dokument Slušňák mu sluší
