Římská romance a dršťková past: jak jsem v Římě objevila kouzlo papírových průvodců (a jejich limit)

Přesně v takovém světě jsme s mým tehdejším přítelem (dnes manželem) vyrazili na náš první společný výlet do Říma. Měli jsme batohy, fotoaparát na film, tlustou knihu „Řím: průvodce pro cestovatele“ a srdce plná očekávání.

Říká se, že štěstí přeje zamilovaným a my jsme byli důkazem číslo jedna. Počasí bylo nádherné. To pravé italské slunce, které maluje Řím do zlatava a dělá z každého turisty hlavního hrdinu romantického filmu. Procházeli jsme se mezi antickými památkami, ztratili se v uličkách Trastevere, házeli mince do fontány di Trevi a cítili se jako poslední romantici v éře, která ještě neuměla slovo „selfie“.

Celý den jsme chodili, obdivovali, žasli a fotili (dvacet čtyři políček na film, takže člověk si každou fotku pořádně rozmyslel). Když se začalo stmívat, dostavil se hlad. Ten řádný, zasloužený hlad po celodenním toulání městem.

Našli jsme malou restauraci v postranní uličce. Žádné turistické hnízdo s jídelním lístkem v deseti jazycích, ale opravdovou lokální hospůdku, kde u stolů seděli převážně Italové a vzduch byl prosycený vůní česneku, rajčat a bazalky. Perfektní!

Posadili jsme se, číšník nám přinesl jídelní lístek, samozřejmě jen v italštině. Těstovinám jsem tak trochu rozuměla (penne, spaghetti, linguine – to už člověk poznal), stejně tak pizze. Ale pak tam byla spousta dalších pokrmů s nádhernými italsky znějícími názvy, které pro mě byly naprostou záhadou.

V té euforii z krásného dne, v opojném pocitu lásky a dobrodružství, jsem prohlásila: „Dám si nějakou místní specialitu! Něco pořádně římského!“

Přejížděla jsem prstem po lístku a najednou mě zaujal název: Trippa alla Romana. Alla Romana! To znělo přesně po tom, co jsem hledala. Něco nesmírně římského, autentického, tradičního!

„Tohle!“ ukázala jsem vítězoslavně na řádek v menu. „Trippa alla Romana!“

Můj přítel, pragmatičtější než já, si objednal prostě steak. Klasiku, jistotu, maso, které pozná. Já jsem ho za tu nedostatek dobrodružnosti v duchu trochu odsoudila. Já přece nepojedu do Říma, abych jedla steak! To můžu doma!

Když číšník přinesl jídla, zastavil se čas. Před přítelem se objevil nádherný, šťavnatý steak s pečenými brambory. A přede mnou… no, přede mnou byla jakási podivná směsice v hustém rajčatovém sosu, která rozhodně nevypadala jako nic, co jsem kdy viděla na talíři.

„Co to je?“ zeptala jsem se strnule anglicky.

„Trippa, signora,“ usmál se číšník a odešel, jakoby všechno bylo v naprostém pořádku.

Opatrně jsem nabodla vidličkou kousek té… látky? Masa? Čeho? A v tom mi to došlo. Ten charakteristický tvar, ta struktura…

„To jsou… to jsou dršťky,“ vypravila jsem ze sebe šeptem.

„Cože?“ přítel se naklonil přes stůl.

„DRŠŤKY! Hovězí žaludek! Trippa znamená dršťky!“

Dál už to probíhalo jako dobře secvičená výměna. Můj talíř s „autentickou místní specialitou“ skončil před přítelem, který - jak se ukázalo - dršťky celkem rád má. A já jsem s úlevou mohla zaútočit na jeho steak.

Seděli jsme tam, smáli se té absurdní situaci a já si v duchu slibovala, že příště budu papírové průvodce studovat důkladněji. Nebo alespoň požádám číšníka o vysvětlení.

Ale víte co? I to je součást cestování. Ty nečekané momenty, kdy zjistíte, že „místní specialita“ nemusí vždycky znamenat to, co jste si představovali. Kdy vás jazyk zradí a veškerá romantická odvaha končí u talíře s dršťkami.

Možná právě proto je ten výlet dodnes jednou z našich nejoblíbenějších vzpomínek.

Jak jsem později v průvodci zjistila, moje intuice ohledně tradičnosti pokrmu byla naprosto správná. Trippa alla Romana patří mezi nejstarší římská jídla vůbec. Připravovala se už ve starověkém Římě, kdy si chudí lidé nemohli dovolit maso, a tak využívali to, co bohatí zahodili. Dršťky, vnitřnosti, méně hodnotné části zvířat.

V průběhu času se z nouze stala ctnost. Trippa se postupně vypracovala na opravdovou specialitu, kterou najdete v každé pořádné římské restauraci. V Římě se dodnes každou sobotu konají speciální „trippové trhy“, kde si můžete koupit čerstvě připravené dršťky přímo na ulici.

Takže ano, má volba byla skutečně nesmírně římská. Možná až příliš.

(pokud jste odvážnější než já)

Pokud chcete zažít tu pravou římskou klasiku (a máte na dršťky žaludek), tady je tradiční recept:

Ingredience:

Postup:

Podává se horké, ideálně s křupavým chlebem. A nejlépe s někým, kdo si je s vámi v případě nouze ochotný vyměnit za steak.

Buon appetito!