Kam zmizela Fabergého vejce? Sedm ztracených pokladů cara Alexandra

Bylo to v roce 1885 a car Alexandr III. stál před problémem, který zná každý muž na světě: co darovat ženě, která zdánlivě má vše. Jenže on měl přístup k nejlepším klenotníkům v Evropě, neomezený rozpočet a jednu podmínku, kterou si sám stanovil. Dárek musí být něco, co ještě nikdo na světě neviděl.

Objednal vejce.

Nikoliv ovšem slepičí. Objednal vejce od klenotníka Carla Fabergého, syna petrohradského zlatníka, který studoval v Drážďanech, Frankfurtu a Paříži, znal sbírky Louvru a věděl, že šperky bez příběhu jsou jen kusy kovu.

Marie Fjodorovna, carevna a manželka Alexandra III., onoho Velikonočního rána otevřela malou krabičku. Uvnitř leželo bílé smaltované vajíčko, zvenku chladné a prosté jako porcelán. Uvnitř bylo zlaté kuře. Uvnitř kuřete zlatá carská koruna. Uvnitř koruny rubínový přívěsek.

Carevna se rozplakala dojetím. Car okamžitě věděl, že se trefil. Hned objednal další na příští Velikonoce. Tradice, která trvala třicet dva let a dala světu padesát neopakovatelných klenotů, se zrodila ze slz dánské princezny v petrohradském zimním paláci.

Marie Fjodorovna nebyla Ruska. Narodila se jako dánská princezna Dagmar, přijela do Petrohradu jako nevěsta, naučila se jazyk, přijala pravoslaví i nové jméno. V dopise sestře jednou napsala, že Rusko jí nikdy nepřestalo připadat jako cizina. Člověk může žít v zemi celý život a přitom v ní zůstat jen hostem.

Fabergé to věděl a první vejce, které vytvořil, nebylo náhodnou ozdobou. Bílý smalt jako nevinnost, zlaté kuře jako symbol Velikonoc i nového začátku, korunka jako připomínka postavení, rubínový přívěsek jako osobní vzkaz.

Toto vejce, dnes nazývané First Hen nebo Zlatá slepička, prošlo revolucí, bolševickými sklady, americkými soukromými sbírkami a několika aukcemi. Dnes je součástí sbírky ruského miliardáře Viktora Vekselberga, který ho v roce 2004 přivezl zpět do Ruska jako součást balíku devíti vajec zakoupených od rodiny Forbesů.

Alexandr III. zemřel v roce 1894 a jeho syn Mikuláš II. tradici nejenže nezrušil, ale rozšířil. Od té chvíle dostávaly vejce každé Velikonoce dvě ženy najednou: ovdovělá carevna Marie, která si carství oblíbila méně než Kodaň, a mladá carevna Alexandra, německá princezna z Hesenska přesazená do Ruska jako vzácná rostlina do nesprávné půdy. Navzájem si příliš nerozuměly. Vejce ale obě uchovávaly se stejnou péčí.

Rok 1898. Mikuláš II. objednává pro manželku vejce ve stylu, který tehdy zaplavoval evropské umění. Art nouveau se svými liniemi přejatými z přírody, svým odmítnutím symetrie a svou zálibou v ženských tvarech se dostal i do Fabergého ateliérů, kde zlatník Michael Perchin vytvořil pod Fabergého vedením vejce pokryté drobnými konvalinkami z emailu, perleti a diamantů.

Uvnitř se skrývaly miniaturní portréty Mikuláše a jejich dvou nejstarších dcer, rozkládající se jako vějíř. Alexandra si vejce vozila s sebou na cestách, jako by v něm nesla domov, který nikde nenacházela. V historii zůstane jako manželka cara a matka pěti dětí, ale málokdo přemýšlí nad tím, jaké bylo být ženou, která se nikdy necítila vítána v zemi, jež ji nakonec zabila. Konvalinkové vejce dnes patří také Vekselbergovi.

V roce 1917 přišla revoluce. Fabergého dílna v Petrohradě byla znárodněna ze dne na den. Zásoby materiálů, hotové šperky, dvě rozpracovaná vejce, archivy, vše připadlo státu. Carl Fabergé uprchl přes Rigu a Berlín do Wiesbadenu. Zemřel v Lausanne roku 1920 jako starý a zlomený muž bez domova.

Bolševici, kteří carskými luxusními výstřelky hluboce pohrdali, je přesto záhy ocenili jako zdroj tvrdé měny. Část vajec prodali zahraničním sběratelům za ceny, které by Fabergého dostaly do hrobu podruhé, část skončila v ruských státních muzeích.

Marie Fjodorovna, pro niž Fabergé vyrobil první vejce, uprchla do Dánska, kde zemřela roku 1928. Její syn Mikuláš II. takové štěstí neměl. V létě 1918 byl zastřelen v Jekatěrinburgu spolu s Alexandrou, jejich pěti dětmi a dalšími blízkými, ve sklepě domu. Marie Fjodorovna to nikdy nepřijala. Do smrti odmítala věřit, že je syn mrtvý, a veřejně trvala na tom, že přežil.

Z padesáti carských vajec, která Fabergého dílna vyrobila, jich dnes historici s jistotou dohledali třiačtyřicet. Zbývajících sedm jako by se rozplynulo v chaotickém víru roku 1917, v přesunech, konfiskacích a prodeji lidem, kteří netušili, co drží v rukou.

Historici sestavili jejich popis z dochovaných inventářů a starých fotografií. Víme například, že jedno z nich ukrývalo zlatou repliku carské jachty Standart. Jiné miniaturní model Zimního paláce. Každé bylo unikátní, každé bylo výsledkem měsíců práce zlatníků a umělců, jejichž jména se z větší části ztratila spolu s vejci.

Kde jsou dnes? Možná v soukromých sbírkách, kde majitelé tuší, že mají cosi vzácného. Možná v šuplíku, jako třetí carské vejce, kde leželo několik let, než si ho majitel prohlédl znovu.

Píše se rok 2010 a jeden americký obchodník si na bleším trhu koupí zlaté vejce na ozdobném stojánku za čtrnáct tisíc dolarů. Zvenku kýč, myslí si, uvnitř zlaté hodinky. Logika je jednoduchá: prodat zlato, vydělat na kovu.

Jenže zlatník mu spočítá hodnotu surovin a číslo je mizerné. Žádný kupec se navíc nenajde, vejce skončí v šuplíku. O pár let později obchodník v novinách narazí na článek o Fabergého sbírce a o tom, že několik carských vajec je stále nezvěstných. Vyfotí ho a snímky zanese do londýnského starožitnictví Wartski, specializovaného na ruské umění.

Ředitel Kieran McCarthy ho identifikuje okamžitě. Je to třetí velikonoční vejce, které Marie Fjodorovna dostala na Velikonoce roku 1887, sto dvanáct let nezvěstné. Odhadovaná hodnota: 750 až 800 milionů korun. Wartski ho prodalo soukromému sběrateli, jméno kupce ani cenu nikdy nezveřejnilo.

Zimní vejce z roku 1913 má jiný příběh, ale stejně závratný konec. V prosinci 2025 se v londýnské aukční síni Christie's vydražilo za 22,9 milionu liber, přibližně 630 milionů korun a stalo se nejdražším Fabergého vejcem, které kdy šlo do veřejné aukce.Kupcem byl podle dostupných informací katarský emír.

Vejce je vyrobené z křemene, platiny a živce, jeho povrch připomíná ledové krystaly na skle a je osázené tisícovkami diamantů. Uvnitř se skrývá košíček s květy z bílého křemene, lístky z demantoidů a zlatým mechem.

Mikuláš II. ho objednal pro matku jako jeden z posledních velikonočních darů před revolucí. Za návrhem stojí Alma Pihlová, tehdy pětadvacetiletá finská designérka a jedna z mála žen mezi Fabergého mistry, jejíž jméno se v aukčních titulcích zpravidla neobjeví. Druhé vejce, které pro Fabergého navrhla, vlastní dnes britská královská rodina.

Dílna Carla Fabergého za třicet dva let vyrobila pro carskou rodinu padesát vajec, další dvě měla rozpracovaná. Začínalo to jako osobní gesto, jako způsob, jakým říkáte milované ženě: záleží mi na tobě a mám prostředky to prokázat. Přežila revoluci, dvě světové války, studenou válku a rozpad Sovětského svazu.

Dnes jsou vystavena za sklem nebo na aukcích, kde o nich rozhodují čísla s mnoha nulami. Jméno Almy Pihlové se v titulcích zpravidla neobjeví, i když to byla ona, kdo navrhl to nejdražší z nich. Jméno Marie Fjodorovna se objeví jako vedlejší historická poznámka, i když to pro ni celá tradice třicet let vznikala.

A někde, možná v obývacím pokoji v Ohiu nebo v suterénu domu v Bruselu nebo na polici v Praze, možná leží jedno ze sedmi, která stále chybí.

Nejlepší dárky nejsou ty nejdražší. Jsou to ty, co přežijí dárce i obdarovaného a stále mají co říct. Fabergého vejce to umějí. Některá z nich teprve čekají, až je někdo najde.

Zdroje: Fabergé Museum Petrohrad, oficiální web, Wikipedia EN: úplný seznam Imperial eggs s fotografiemi a historií, Wikipedia EN: příběh Třetího carského vejce (Third Imperial Egg), Fabergé Research Site: chronologie vajec s archivními záznamy, Officiální web značky Fabergé, sekce Imperial Eggs, Christie's: aukční záznam Zimního vejce, prosinec 2025