Článek
Tenis bez rivality by byl jako manželství bez hádek. Klidné, ale podezřele nudné. Právě velké souboje dávají tomuto sportu emoce a příběhy, které se vrývají do paměti generací.
Sinner vs. Alcaraz: Rivalita nové generace?
Letošní wimbledonské finále ukončilo nejen vítěznou sérii 24 zápasů Alcaraze, ale také jeho pětizápasovou nadvládu nad Sinnerem. Italský „ledový princ“ tak konečně překonal španělského „ohnivého umělce“.
Jannik Sinner (22 let) je italský tenista, který hraje metodicky a disciplinovaně. Bývalý lyžař hraje s chirurgickou přesností. Každý pohyb je ekonomický, mimika klidná. Jeho hra je stavěna na devastujících úderech ze základní čáry a neuvěřitelné schopnosti číst soupeřovu strategii.
Carlos Alcaraz (21 let) je jeho naprostým opakem. Španělský temperament, kreativita a schopnost vytvořit zázrak v nejkritičtějších chvílích. Má v sobě kouzlo Nadala, ale přidává vlastní umělecký nádech. Jeho emocionální projevy kontrastují se Sinnerovou chladnokrevností jako oheň s ledem.
Aktuální bilance: Drama na každém kroku
Alcaraz stále vede jejich vzájemnou bilanci 8:5, ale wimbledonská výhra Sinnera byla první po pěti porážkách v řadě. Jejich zápasy jsou ukázkou toho, jak vypadá budoucnost tenisu:
- Nejpamátnější souboj: US Open 2022 (čtvrtfinále) – Alcaraz vyhrál po více než 5 hodinách a zápas skončil skoro ve 3 hodiny ráno
- Nejdelší finále: French Open 2025 – 5 hodin 29 minut, nejdelší finále v historii Roland Garros
- Nejaktuálnější: Wimbledon 2025 – Sinnerův první triumf na trávě
Jejich rivalita „funguje“ z několika důvodů. Oba hrají s technickou brilancí, která místy působí téměř jako sci-fi. Kontrast rozdílných světů: klidný sever Itálie proti temperamentnímu jihu Španělska a jejich osobnosti i herní styly to dokonale odrážejí. Na kurtu svádějí bitvy o každý míč, mimo něj si ale zachovávají respekt a důstojnost. A co je klíčové, jsou teprve na začátku svých kariér. Tahle tenisová kapitola se teprve píše a už teď víme, že bude výjimečná.
Federer vs. Nadal: Zlatá éra elegance
Když se řekne tenisová rivalita, mnoho lidí si vybaví právě tyto dva gentlemany. Za patnáct let se střetli 40krát, Nadal vyhrál 24 zápasů, Federer 16. Jejich souboje působily jako poezie v pohybu. Elegantní jednoruční bekhend Federera versus devastující topspin Nadala. Střet dokonalosti a fyzické síly, na kurtech všech povrchů.
Nezapomenutelné momenty
Jejich finále Wimbledonu v roce 2008 je často označováno za nejlepší zápas všech dob. Nadal tehdy vyhrál po 4 hodinách a 48 minutách, když v dramatickém tiebreaku čtvrtého setu Federer odvrátil dva mečboly a posunul zápas do páté sady. Duel nakonec skončil za šera výsledkem 9:7 pro Nadala. O devět let později, na Australian Open 2017, se oba vrátili na vrchol a sehráli další pětisetovou bitvu. Federer zvítězil a před kamerami se rozplakal dojetím stejně jako v roce 2009, kdy po prohraném finále nedokázal zadržet slzy. Jejich rivalitu vždy provázel hluboký vzájemný respekt.
Djokovic vs. Nadal: Nekonečná válka
Novak Djoković a Rafael Nadal spolu odehráli rekordních 59 zápasů – nejvíce v historii profesionálního tenisu. Djoković v této epické rivalitě vede nejtěsnějším možným rozdílem 30:29, což jen podtrhuje jejich mimořádnou vyrovnanost. Jejich duely byly často fyzicky vyčerpávající maratony, v nichž nerozhodovaly jen údery, ale i vůle, trpělivost a psychická odolnost. Jedním z nejlegendárnějších momentů byl jejich souboj ve finále Australian Open 2012, který trval téměř šest hodin – nejdelší grandslamové finále všech dob. Po zápase byli oba natolik vyčerpaní, že při slavnostním ceremoniálu sotva stáli. Stylově šlo o střet dvou světů: Nadal dominoval na antuce, zatímco Djoković měl navrch na tvrdých površích. Jejich herní přístupy se doplňovaly jako skládačka – Nadalova levácká rotace proti Djokovićově precizní obraně a schopnosti kontrataku. Rivalita těchto dvou titanů definovala celou jednu generaci a zůstává etalonem vrcholného profesionálního tenisu.
McEnroe vs. Borg: Oheň vs. led
John McEnroe a Björn Borg se na kurtech střetli pouze čtrnáctkrát, přesto jejich rivalita patří k nejikoničtějším v historii tenisu. Skóre mezi nimi bylo dokonale vyrovnané 7:7, ale jejich souboje nebyly jen o číslech. Byly o kontrastu dvou zcela odlišných povah. Borg byl „ledový“ Švéd. Klidný, vyrovnaný, téměř nečitelné mimiky, který i v nejtěžších chvílích neztrácel kontrolu nad emocemi. Naproti němu stál „ohnivý“ Američan McEnroe. Impulzivní, výbušný, teatrální, schopný rozvířit atmosféru na kurtu jako málokdo. Jejich nejslavnějším střetem bylo finále Wimbledonu 1980, ve kterém Borg zvítězil po pětisetové bitvě 1–6, 7–5, 6–3, 6–7, 8–6. Zápas proslavil především tiebreak čtvrtého setu, který trval 20 minut a McEnroe ho vyhrál poměrem 18:16. Dodnes patří k nejdramatičtějším momentům grandslamové historie. O rok později se McEnroe dočkal odvety. Ve Wimbledonu 1981 ukončil Borgovu pětiletou vládu na trávě a poprvé na londýnské trávě triumfoval.
Connors vs. McEnroe: Americká válka
Jimmy Connors a John McEnroe ztělesňovali bouřlivý generační střet amerického tenisu a zároveň jeden z nejvýbušnějších vztahů, jaký kdy tenis poznal. Ze 34 vzájemných zápasů jich McEnroe vyhrál 20, ale tahle rivalita nebyla nikdy jen o výsledcích. Connors byl „zlý chlapec“ sedmdesátých let. Drzý, nezávislý, s bojovností, která působila téměř militantně. McEnroe byl jeho ještě hlasitější a provokativnější nástupce. Vulkanický talent, který dokázal rozhádat rozhodčí, rozhodit soupeře i rozpůlit publikum během jediného gamu. Jejich souboje nebyly zápasy, ale bitevní pole emocí plné výkřiků, gest, slovních přestřelek a často i mediálních výpadů.
Connors jednou o McEnroeovi řekl, že „přinesl do hry chaos a hysterii“, McEnroe o Connorsovi tvrdil, že „je jako kazeta, co se přehrává dokola – jen hlasitější a starší“.
Publikum je milovalo i nenávidělo, ale nikdy se nenudilo. A právě tahle nezkrotná energie, jakkoli drsná, pomohla definovat éru, kdy se tenis měnil ze šlechtické hry v globální show.
Síla charakteru
„If you can meet with Triumph and Disaster
And treat those two impostors just the same…“
Verše z Kiplingovy básně If, vytesané nad vchodem na centrální dvorec Wimbledonu, nejsou jen dekorací. Jsou poselstvím toho, co dělá ze sportovce šampiona. Báseň napsal Kipling v roce 1895 jako morální kompas pro svého syna. Inspiroval se britským důstojníkem, který si zachoval postoj i po neúspěšném vojenském tažení v Jižní Africe. Protože na ten nejdůležitější zápas nenastupuje hráč s raketou, ale člověk s charakterem. Sinner, stejně jako Federer, Nadal nebo McEnroe před ním, ví, že vítězství může být prchavé, ale postoj, s jakým čelíš triumfu i porážce, tě může udělat nesmrtelným. A to je možná ta největší výhra.
Zdroje:
