Článek
Když Češi patřili ke světové špičce
Šestého února 2026 začne v italském Miláně a Cortině zimní olympiáda. Česká výprava vyrazí s rekordními 114 sportovci, mezi nimi i čtveřice českých skokanů. Roman Koudelka a trio žen - Anežka Indráčková, Veronika Jenčová a Klára Ulrichová. Sice budou bojovat o co nejlepší umístění, ale papírově na medaile pomýšlet nemohou.Od posledního olympijského kovu uplynulo neuvěřitelných 38 let.
„Záleží na tom, kdo co považuje za úspěch. Podle mě v dnešní době, pokud by se český skokan dostal do desátého místa, tak by to úspěch byl. Na medaile v dané situaci pomýšlet určitě nemůžeme,“ říká Pavel Ploc, který v roce 1988 v Calgary vybojoval stříbro na středním můstku a o čtyři roky dříve v Sarajevu bronz na velkém můstku. Byly to časy, kdy Československo patřilo ve skocích mezi absolutní světovou špičku.
Sportovní geny a první skok v šesti letech
Pavel Ploc se narodil 15. června 1964 v Jilemnici, ale celý život je spjatý s Harrachovem. Sport měl v krvi odmalička. Otec Pavel Ploc starší byl úspěšným biatlonistou, dvakrát startoval na olympijských hrách a získal 24 titulů mistra Československa. Syn se však vzhlédl v Jiřím Raškovi, prvním a dosud jediném českém olympijském vítězi ve skoku na lyžích.
S bratrem Tomášem si už jako malí kluci hráli na Rašku. Se závodními čísly na zádech skákali doma z peřiňáku na válendu do přikrývek. Když Pavlovi nebylo ani šest let, tajně poprvé skočil na běžkách z harrachovského patnáctimetrového můstku. „Chtěl jsem zažít ten pocit letět,“ vzpomínal později. Otec syny podporoval s vtipnou poznámkou: „Kluci, radši skákejte. Skokani maj větší poháry.“
Světový rekord v devatenácti
V lednu 1983 se Ploc stal prvním tuzemským vítězem závodu Světového poháru v Harrachově. O dva měsíce později přišel historický okamžik. Na mistrovství světa v letech na lyžích na mamutím můstku vytvořil výkonem 181 metrů světový rekord. Celkové vítězství ve Světovém poháru mu ale uteklo, v konečném součtu skončil druhý za Klausem Ostwaldem z NDR. „Cítil jsem obrovskou radost ze světového rekordu, ale i trochu zklamání, že chyběl kousíček,“ vzpomínal.
V té době vážil pouhých 59 kilogramů při výšce 177 centimetrů. Při odrazu z můstku dosahoval rychlosti 115 kilometrů v hodinu a létal až 12 metrů nad zemí.
O rok později, na olympiádě v Sarajevu, získal bronz. Mladý voják z Dukly Liberec skončil hned za dvojicí favoritů Matim Nykänenem a Jensem Weissflogem. Bylo mu devatenáct.
Stříbrná snídaně z Calgary
Ještě lépe si vedl v Calgary 1988. Po prvním kole byl na středním můstku až sedmý, ale druhý pokus se mu povedl dokonale. „Obhajovat medaili je vždycky těžší než ji získat poprvé. Opět tam řádil Matti Nykänen a mně se podařilo být hned za ním,“ říkal.
K legendárnímu úspěchu patří úsměvný příběh. Ráno před závodem zašel Ploc s kolegou Jirkou Malcem na snídani do olympijské vesnice. „Najednou k nám přiběhl Matti Nykänen a sedl si k nám ke stolu. Dali jsme si ovesné vločky s jogurtem a šli na to,“ vyprávěl. Večer se všichni tři sešli na stupních vítězů. Nykänen byl první, Ploc druhý, Malec třetí. Snídaně, která rozhodla o medailích.
S finským fenoménem si Ploc udržel přátelství. Nykänen ho po třiceti letech navštívil v harrachovském penzionu. „Tohle je moje nejcennější medaile,“ ukazuje Ploc dodnes stříbro z Calgary návštěvníkům, kde má vystaveny všechny trofeje.
Pád z mamutího můstku
Kariéra skokana není jen o vítězstvích. V roce 1985 děsivě spadl v Harrachově z mamutího můstku. Pád mohl znamenat konec nejen kariéry, ale i života. Za tři dny si celý pomlácený zkoušel letový postoj. Šest dní poté skončil na Světovém poháru druhý. Za tři týdny získal bronz na mistrovství světa v Planici.
„Tenkrát jsem byl mladý a věděl jsem, že se musím co nejrychleji vrátit na můstek. Držkopády k úspěchům ve sportu i v životě patří. Jsem ale moc rád, že jsem skákání přežil ve zdraví. Někteří kluci takové štěstí neměli,“ vysvětlil.
Konec éry a nový začátek
Po Calgary ještě dvakrát zvítězil ve Světovém poháru, pak přišla změna skokanského stylu a s tím problém. Jako většina starších skokanů měl potíže s přechodem na V-styl. Poslední skok udělal 8. dubna 1992 při Poháru harrachovských skláren. „Od té doby jsem na můstek nevlezl. Skoky na lyžích nejsou sport, který se dá dělat amatérsky,“ říká.
Po závodní kariéře trénoval. Jako hlavní trenér národního týmu se dostal na olympiádu do Nagana 1998, po hrách funkci opustil. V roce 1996 si s manželkou Radkou otevřel v Harrachově penzion. Rodinný podnik funguje dodnes.
Mezi lety 2006 a 2013 působil jako poslanec za ČSSD, kandidoval i do Senátu, ale neuspěl. Podle zveřejněných dokumentů z archivu vojenské kontrarozvědky figuruje Ploc v registračních protokolech jako důvěrník, vědomou spolupráci však popřel. Když televize Prima o tom vysílala reportáž, zažaloval ji. Soud v roce 2009 jeho žalobu nepravomocně zamítl. Do politiky se později již nevrátil.
Syn Martin pokračuje v rodinné tradici, skáče na lyžích od čtyř let, je dvojnásobným mistrem republiky.
Čekání na návrat ke slávě
Ploc dnes po šedesátce žije poklidný život v rodném Harrachově. Penzion provozuje s rodinou, občas zavzpomíná na zlatou éru. Když pozoruje současné české skokany, vidí rozdíl. „Vzhledem k tomu, že u tohoto sportu už delší čas nepůsobím, nepřísluší mi to hodnotit. Ale jako divák mi připadá, že tam chybí taková jiskra, šmrnc, více bojovnosti a zarputilosti,“ říká.
V 80. letech vozili čeští skokani medaile pravidelně. Ploc má dvě olympijské, dvě z mistrovství světa, byl celkově druhý ve Světovém poháru a vyhrál deset jednotlivých závodů. Dnes česká výprava do Itálie doufá hlavně v úspěch Ester Ledecké, Martiny Sáblíkové, hokejistů nebo možná biatlonistů. Skokani budou rádi za desítku.
V harrachovském penzionu u Čertovy hory visí na zdi stříbrná medaile z Calgary. Možná už se český skok na lyžích nikdy nevrátí tam, kde byl. Ale dokud tam ta medaile visí, pořád existuje připomínka, že to kdysi šlo.
