Článek
Jenže ten, kdo odchází, to ví už dávno. Odcházení začalo dávno předtím, jen potichu.
Tento scénář popisuje americká terapeutka Michele Weiner-Davis ve své knize The Divorce Remedy jako syndrom „odcházející manželky“. Termín, který sám o sobě provokuje. Nejen svým zaměřením na ženy, ale i tím, jak přesně vystihuje proces, který není zdaleka tak výjimečný, jak bychom si přáli.
Weiner-Davis mluví o ženě, která ve vztahu dlouhodobě postrádá blízkost. Ptá se, snaží se, prosí, někdy křičí. A když se nic nezmění, přijde ticho. Ne proto, že by se věci zlepšily, ale protože už ztratila naději. Partner si často právě tehdy oddechne: konečně je doma klid. Netuší, že právě sleduje odchod v přímém přenosu.
Co říká statistika?
Nejde ale jen o osobní zkušenosti či psychologické příběhy. I česká data tento fenomén potvrzují. Podle údajů Českého statistického úřadu bylo v roce 2024 rozvedeno přes 20 800 manželství, což znamená, že se rozvede přibližně 40 % všech uzavřených svazků. Ještě v roce 2023 to bylo 19 500 rozvodů a rozvodovost se držela na 37 %. A i když se čísla na první pohled mohou zdát stabilní, dlouhodobě patříme mezi státy s vyšší mírou rozvodovosti v Evropě.
Možná ještě výmluvnější je jiný údaj: podle archivních dat ČSÚ až 64 % návrhů na rozvod podávají ženy. Pouze 36 % podávají muži nebo jde o společný návrh. To znamená, že téměř v dvou třetinách případů je to žena, která vztah aktivně ukončuje. Neznamená to nutně, že by měla „problém“ jen ona, ale je často první, kdo přestane doufat, že se něco změní a vezme osud vztahu do vlastních rukou.
Průměrná délka manželství, která končí rozvodem, je v Česku zhruba 13,5 roku. To ukazuje, že nejde o impulzivní rozhodnutí. Spíš o pomalý, neviditelný proces ztráty propojení. O tichém umírání vztahu, které nakonec někdo pojmenuje nahlas.
Jedna zkušenost: „Už jsem nemluvila, protože jsem věděla, že to nemá cenu“
„Začalo to nenápadně,“ vypráví čtyřicetiletá žena, říkejme jí Tereza. „Po narození druhého dítěte jsme se nějak přestali vnímat. On se soustředil na práci, já na domácnost. Když jsem mluvila o tom, že se cítím sama, mávl nad tím rukou. Že prý přeháním. Tak jsem to zkoušela znovu. Pak už jen kritizovala. A nakonec jsem přestala mluvit.“
Tereza se rozhodla odejít po třinácti letech manželství. „Pamatuju si, jak mi řekl: ‚Tohle jsem fakt nečekal.‘ Ale já odcházela dávno. Jen on si toho nevšiml.“
Dnes říká, že kdyby býval zareagoval dřív, kdyby jí opravdu naslouchal, třeba by to ještě šlo zachránit. Ale tehdy už byla vnitřně daleko. Vůbec to pro ni nebylo jednoduché rozhodnutí, spíš úleva po letech neviditelnosti.
Tereza není výjimkou. Takových příběhů najdete v terapeutických ordinacích desítky. Liší se detaily, ale spojuje je stejné ticho.
Odcházení není výsadou žen
Je fér přiznat, že syndrom „odcházející manželky“ není univerzální pravdou. Muži také odcházejí. A někdy to jsou právě oni, kdo roky volají po blízkosti a narážejí na nezájem. Role bývají propletené, dynamika individuální. Ale co zůstává společné, je vzorec: pokusy o kontakt → frustrace → kritika → obrana → ticho → odpojení → izolace → příprava na nezávislost → konec.
Tato spirála má svá pravidla, ale i svou naději. Dá se včas rozpoznat a obrátit. Jenže to vyžaduje vědomou pozornost, ochotu vnímat drobné signály. A hlavně nečekat až na ticho. Právě ticho totiž bývá posledním výkřikem.
Není pozdě. Pokud chcete slyšet
Odcizení ve vztahu neznamená nutně konec. Může to být začátek nové kapitoly, pokud si ho oba partneři dokážou přiznat a mluvit o něm. Může být varováním, signálem, že něco chybí. Ne výčitkou, ale výzvou k návratu.
Ptáte se, jestli je syndrom odcházející manželky realita, nebo americký výkřik bestselleru? Čísla i příběhy naznačují, že realita. Ale nejen ženská. Odcizení si nevybírá podle pohlaví. Vybere si ten pár, kde přestane fungovat zájem, pozornost a blízkost.
A co vy?
Znáte podobný příběh? Viděli jste někoho, kdo už dávno odešel, i když zůstával doma? Nebo jste to možná byli vy?
Možná právě teď čtete tento text v tichu. A možná je čas ho narušit otázkou, která už padla dávno: „Jsi tady opravdu se mnou?“
Zdroje:
Michele Weiner-Davis: The Divorce Remedy (2002)
