Článek
Představte si Kateřinu. Dvanáct let šťastně vdaná, dvě děti, manžel Milan je spolehlivý, milující a věrný. Žijí poklidný život v rodinném domku na okraji města. Pak přijde nový kolega do práce – chytrý, vtipný, s podobným smyslem pro humor. Kateřina se najednou cítí jako šestnáctiletá holka, které se rozbuší srdce pokaždé, když zazvoní telefon a na displeji svítí jméno Pavel.
„Jsem strašný člověk,“ říká si každé ráno. „Mám všechno, po čem jsem vždycky toužila, a přesto…“
Není strašný člověk. Je normální.
Podle studie americké psycholožky Shirley Glassové prožije zamilovanost mimo své manželství přibližně čtvrtina žen a téměř polovina mužů. A to mluvíme jen o těch, kteří to přiznají.
Ve čtyřiceti a dál se často ocitáme v jiných rolích než na začátku vztahu. Děti odrostou nebo už nejsou tak závislé, práce je stabilní, partner je spolehlivý spolubydlící. A právě tehdy se touha po novosti, po pocitu zamilovanosti hlásí nejsilněji. „Měla jsem pocit, že jsem se ztratila,“ říká Kateřina. „Byla jsem máma, manželka, zaměstnankyně. Ale kdo jsem já?“
Proč se to stává i těm „dobrým"?
Prvním krokem k pochopení je rozdíl mezi láskou a zamilovaností. Láska je podle neurovědeckých výzkumů spojená s hormonem oxytocin. To je chemikálie zodpovědná za připoutání a dlouhodobou náklonnost. Zamilovanost je koktejl dopaminu a serotoninu – směsi, která nás doslova opájí.
„Zamilovanost je droga,“ vysvětluje antropoložka Helen Fisherová, která několik dekád studuje lásku. „Mozek zamilovaného vypadá v magnetické rezonanci stejně jako mozek uživatele kokainu pod jeho vlivem.“
A tady je háček: V dlouhodobém vztahu se intenzita této „drogy“ přirozeně snižuje. Je to evolučně účelné. Kdyby lidé zůstali navždy v opojném stavu zamilovanosti, pravděpodobně by zapomněli jíst, pít a starat se o děti.
Možná jste se v manželství cítili bezpeční, ale přestali jste se cítit žádoucí. Náhle přijde někdo, kdo vás pozoruje způsobem, jakým vás váš partner už dlouho neviděl. Nebo naopak – možná vám partner dává především bezpečí, ale vaše dobrodružná stránka zůstává neuspokojena. Pak se objeví někdo, s kým máte pocit, že byste mohli dobýt svět.
Zamilovanost mimo vztah nepřichází z ničeho nic. Většinou začíná nevinně – rutina se usadí, partner už nevidí v našich očích to obdivné světélko z prvních let.
Anatomie tajné zamilovanosti
Stadium první: „To nic neznamená“
Zpočátku si říkáte, že jde jen o nevinné sympatie. Těšíte se na setkání s tím člověkem, možná si vyměňujete zprávy „čistě pracovně“. Cítíte se naživu způsobem, na který jste už zapomněli.
„S Pavlem jsme si zpočátku jen půjčovali knihy,“ vzpomíná Kateřina. „Miluju čtení a Milan nečte vůbec. Konečně jsem měla s kým mluvit o tom, co mě baví.“
Stadium druhé: „Vždyť se nic neděje“
Začínáte si říkat, že vlastně nic špatného neděláte. Jen si povídáte, smějete se, možná se při tom lehce dotknete. Není to nevěra, že ne? Je to jen… přátelství.
V této fázi často dochází k tomu, co psychologové nazývají emocionální nevěra. Žádný sex, často ani polibek, ale intimita je někdy ještě hlubší než u fyzické nevěry.
Stadium třetí: „Tohle je špatně, ale nemůžu přestat“
Uvědomujete si, že vás to táhne někam, kam nechcete jít. Víte, že byste s tím měli přestat, ale nedokážete. Myslíte na toho člověka téměř neustále, porovnáváte ho s partnerem (a partner vždycky „prohraje").
Tady je nebezpečí největší. Mozek pod vlivem dopaminu funguje podobně jako při závislosti – potřebujeme čím dál větší „dávky“ kontaktu s objektem naší zamilovanosti.
Stadium čtvrté: Křižovatka
Buď se situace vyhrotí do fyzické nevěry, nebo se rozhodnete s tím skoncovat, nebo se o všem rozhodnete říct partnerovi. Každá možnost má svá rizika i příležitosti.
Co se děje doma? Dopad na stávající vztah
Když jsme zamilovaní do někoho jiného, podvědomě začínáme hledat důvody, proč náš současný vztah „není ten pravý“. „Začala jsem vidět Milana jinak,“ přiznává Kateřina. „Najednou byl přízemní, nudný. Přitom se vůbec nezměnil. Jen já jsem ho viděla jinýma očima.“
I když fyzicky zůstáváte věrní, emocionálně odcházíte. Partner to cítí – vnímá, že „nejste úplně tady“. Může reagovat žárlivostí, nebo se naopak snaží víc než obvykle, což vás paradoxně může ještě víc iritovat.
Strategie zvládání: Co dělat, když se to stane
Nejdřív si přiznejte realitu, ale neodsuzujte se jako špatný člověk. Zamilovanost je přirozená reakce. Pak si položte otázku: Co přesně vás na tom člověku přitahuje? Není to náhodou něco, co ve vašem vztahu chybí?
„Uvědomila jsem si, že Pavel pro mě představoval toho muže, který mě vidí jako ženu, ne jen jako mámu,“ říká Kateřina. „A že tohle s Milanem můžeme znovu vybudovat.“
Teď je čas na jasné hranice. Žádné dotýkání, které byste před partnerem neudělali. Žádné zprávy mimo pracovní nutnost. Když na toho člověka začnete vzpomínat, vědomě přesměrujte myšlenky jinam. Místo fantazírování investujte energii do svého vztahu – naplánujte si rande, začněte spolu dělat něco nového.
Pokud se vám nedaří situaci zvládnout sami, vyhledejte pomoc odborníka. Není to ostuda, je to zodpovědnost.
Tohle je možná nejbolestnější dilema. Měli byste se přiznat? Kateřina se nakonec rozhodla pro pravdu, ale ne úplnou. „Milane, cítím se posledních měsíců ve vztahu neviditelná. Potřebuju cítit, že mě miluješ jako ženu, ne jen jako matku našich dětí.“ Neřekla mu o Pavlovi, ale otevřela téma toho, co jí chybělo.
Někdy je lepší pravdu nesdílet. Zejména pokud je to už minulost a partner by situaci psychicky neustál.
Prevence: Jak ochránit svůj vztah
Naučte se poznávat rizikové situace - dlouhé hodiny s přitažlivým kolegou, služební cesty, společné koníčky nebo období krize, kdy jsme zranitelnější. Pravidelně si s partnerem říkejte, co ve vztahu potřebujete. Nečekejte, až problém nabobtná do velkých rozměrů.
„S Milanem jsme začali mít jednou týdně ‚kontrolní schůzku‘,“ říká Kateřina. „Patnáct minut, kdy si řekneme, co se nám líbilo a co by mohlo být lepší. Nejdřív to bylo umělé, ale pak se z toho stal návyk.“
Investujte do vztahu a neberte to jako frázi. Pravidelné rande bez dětí a telefonů, nové společné zážitky, fyzická blízkost nejen při sexu, ale i během dne.
Příběhy z praxe: Jak to dopadlo
Kateřina a Milan: Návrat k sobě
„Když jsem si uvědomila, do čeho jsem se dostala, rozhodla jsem se to ukončit. Řekla jsem Pavlovi, že si potřebujeme dát pauzu a žádné vysvětlení jsem nedávala. Bylo to těžké, ale věděla jsem, že pokud chci zachránit manželství, musím to udělat.“
„S Milanem jsem pak byla upřímná – ne o Pavlovi, ale o tom, co mi v našem vztahu chybí. Začali jsme chodit na tanečky, plánovat víkendové výlety jen ve dvou. Po roce práce na vztahu mohu říct, že jsme silnější než před krizí.“
Tomáš: Když se fantasy stala realitou
„Já jsem to udělal opačně – dal jsem sbohem šestnáctiletému manželství kvůli zamilovanosti do kolegyně. Po roce jsem se z toho probudil a uvědomil si, že jsem ztratil všechno kvůli iluzi. Kolegyně nebyla tak úžasná, jak se mi zdála, když byla zakázaným ovocem.“
„Manželka se mnou nechce mít nic společného, děti se mnou téměř nekomunikují. Byl to nejdražší omyl mého života.“
Jana: Krize jako příležitost
„Měsíce jsem tajně fantazírovala o jednom z tatínků z Terezčiny školy. Bylo mi jasné, že se dostávám do nebezpečných vod a měla jsem strach, že náš vztah zničím. Tak jsem se rozhodla říct manželovi pravdu – že se mi někdo líbí, ale že jsem věrná a chci zachránit naše manželství.“
„Šli jsme spolu k terapeutovi. Bylo to bolesné, ale objevili jsme věci o sobě i o našem vztahu, které jsme si nikdy nepřiznali. Po dvou letech terapie máme vztah, jaký jsme nikdy neměli. Jsem vděčná za tu krizi. Bez ní bychom možná žili vedle sebe dalších dvacet let.“
Vědecký pohled: Co nám říká výzkum
Studie ukazují zajímavou věc, že emocionální nevěra bolí partnery často víc než nevěra fyzická. Víc je bolí představa, že jejich milovaný s někým sdílí myšlenky a sny, než představa fyzického kontaktu.
Ale je tu i dobrá zpráva: podle výzkumu přežije nevěru přibližně polovina manželství. Páry, které krizi ustojí, často říkají, že jejich vztah je po překonání problému silnější než před ním. Klíčové je úplné ukončení kontaktu s „třetím“ člověkem, ochota k transparentnosti a čas. Uzdravení obvykle trvá rok až půl druhého.
Poznáváte se v téhle situaci? Zamilovanost mimo vztah není znak mravní zkaženosti. Je to lidské. Skutečná láska se pozná ne podle toho, že nás nikdy nepokouší, ale podle toho, jak se rozhodneme, když pokušení přijde.
Pokud se v tomto článku poznáváte a potřebovali byste odbornou pomoc, můžete se obrátit na Asociaci manželských a rodinných poradců.
Zdroje:
https://helenfisher.com, kniha Sedm principů spokojeného manželství (autor John Gottman), kniha Not just friends (autorka Shirley Glass)
