Článek
Zapečetěné tajemství v muzejních sbírkách
Když v roce 1970 otevírali zaměstnanci Národního muzea obálku, kterou jim před 51 lety předal lékař Josef Thomayer, netušili, že drží v rukou dokumenty jedné z nejbolestnějších rodinných tragédií české literatury. Uvnitř se skrývaly dopisy, které navždy změnily pohled na soukromý život Jaroslava Vrchlického, nejslavnějšího českého básníka přelomu 19. a 20. století.
V dopisech mu manželka Ludmila chladně sdělovala pravdu o osmiletých podvodech: dcera Eva ani syn Jaroslav nejsou jeho děti, ale potomky jejího milence, pražského herce Jakuba Seiferta. Pro muže, který celý život oslavoval lásku a rodinné štěstí, to byl tehdy bolestný zásah.
Celoživotní přítel Thomayer
Josef Thomayer nebyl jen předním českým lékařem, ale také Vrchlického starým přítelem z gymnázia v Klatovech. Právě on vymyslel mladému spolužákovi pseudonym Jaroslav Vrchlický, pod nímž se Emil Frída stal evropsky uznávaným autorem. Jejich přátelství vydrželo celý život.
Tehdy ještě Frída si už od gymnaziálních let zakládal na čistotě češtiny. Jako první literát začal používal slovo „pábit“ místo „kouřit“. Tento výraz později převzal a poněkud upravil jeho význam Bohumil Hrabal.
Emil Frída alias Jaroslav Vrchlický v mládí
Význam v literatuře
Jaroslav Vrchlický vytvořil monumentální dílo čítající kolem 270 svazků – více než 80 básnických sbírek a 50 divadelních her. Jako první český autor získal nominaci na Nobelovu cenu za literaturu, a to opakovaně v letech 1904–1909, 1911 a 1912. Přestože cenu nezískal, jeho význam pro českou kulturu zůstal nezpochybnitelný.
Mezi jeho nejvýznamnější díla patří básnické sbírky Zlomky epopeje, Okna v bouři, Duch a svět, Sonety samotáře či poslední sbírka Meč Damoklův o blížící se smrti.
Nejúspěšnějším dílem se stala veselohra Noc na Karlštejně (1884), inspirovaná mylnou pověstí o zákazu přítomnosti žen na císařově hradě. Komedie se těší popularitě dodnes a v roce 1973 ji zfilmoval Zdeněk Podskalský.
První vydání Noci na Karlštejně
Vrchlický byl také významným překladatelem, který českým čtenářům zpřístupnil díla z různých jazyků. Přeložil Shakespearovy sonety, Goethova Fausta, Danteho Božskou komedii, díla Baudelaira, Poea či Whitmana.
Zamilovaný do matky, oženil se s dcerou
Příběh Vrchlického manželství začal romanticky, ale již s nádechem dramatu. Nejdříve se zamiloval do knih Sofie Podlipské, sestry slavné spisovatelky Karolíny Světlé. Když se v roce 1874 osobně seznámili v Umělecké besedě, začala mezi nimi intenzivní korespondence. Postupně vznikl hluboký citový vztah a Vrchlický se do téměř o dvacet let starší spisovatelky zamiloval.
Sofie jeho city opětovala, ale byla si vědoma velkého věkového rozdílu. Proto začala obratně nasměrovávat jeho pozornost na svou dceru Ludmilu. V srpnu 1879 se Emil s Ludmilou oženil a vzal si tak matku v mladším a půvabnějším vydání. Ludmilu ovšem o osm let starší manžel nepřitahoval a neobdivovala ani jeho literární tvorbu.
Vrchlický také brzy zjistil, že Ludmila ani zdaleka nedosahuje intelektuální úrovně své matky. Paradoxně si tak rozuměl více s tchyní než s vlastní ženou, což možná předznamenalo budoucí manželské problémy. Na veřejnosti však manželství působilo harmonicky.
Společně vychovali tři děti: dceru Miladu a později Evu (1888–1969) a syna Jaroslava (1892–1918).
Sofie Podlipská byla o dvacet let starší než Vrchlický
Manželská krize
Podle dopisů, které Ludmila napsala manželovi, začala na počátku 90. let 19. století udržovat vztah s pražským hercem Jakubem Seifertem. Poměr trval údajně osm let a nebyl v pražských kulturních kruzích neznámý. Vrchlický se o situaci dozvěděl od své sestry Emmy.
„Bratr tehdáž strašně trpěl,“ vzpomínala později Emma. „Přede mnou a přáteli se držel, ale když se svěřoval matce, zaplakal. Bratr ženu ani nezabil ani nevyhnal – naoko vše zůstalo při starém, ale nikdy jí neodpustil.“
Vrchlický celou situaci nesl velmi těžce. Vážně onemocněl a z otřesu se nikdy plně nevzpamatoval. Ze vzteku se dokonce zařekl, že pro divadlo už nikdy nenapíše ani řádku a do Národního divadla nevkročí.
Realita však byla složitější. S ohledem na děti zachoval rodinu a paradoxně napsal nové drama Marie Calderonová, ve kterém dostal Jakub Seifert významnou roli. Při padesáté repríze své nejslavnější hry Noc na Karlštejně se na jevišti Národního divadla dokonce děkoval vedle toho samého herce, který zničil jeho manželství.
Láska navzdory bolesti
Přes zjištění o nevěře Vrchlický obě sporné děti přijal za své a nikdy je nezapřel. Zvláště s dcerou Evou si vybudoval láskyplný vztah. Eva se později stala herečkou a spisovatelkou, a navzdory tomu, že možná nebyla jeho biologickou dcerou, zůstala mu nejblíž ze všech dětí.
Po Vrchlického smrti v roce 1912 napsala Eva knihu vzpomínek „Dětství s Vrchlickým“, kde s láskou a obdivem líčí básníka jako něžného a moudrého otce. Její vzpomínky jsou plné detailů o jeho každodenním životě, pracovních návycích i o tom, jak ji učil lásce k literatuře.
Eva Vrchlická (vlevo) s dcerou Evou mladší, která byla baletkou
Závěr života
Po mozkové mrtvici v roce 1908, která mu znemožnila číst i psát, prožil Vrchlický náročné roky. Léčil se v sanatoriích v jižních Čechách a v Opatiji a následně se přestěhoval do Domažlic. Město mu poskytlo klidný byt na náměstí i kočár pro výlety do okolí. S rodinou, kromě matky nebo sestry, udržoval omezené styky, manželku nechtěl vídat. V Domažlicích také v roce 1912 zemřel. Pohřben je na vyšehradském Slavíně.
Vrchlického reliéf vytesaný do skály nad říčkou Vrchlicí.
Za trochu lásky (ze sbírky Okna v bouři)
Za trochu lásky šel bych světa kraj,
šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý,
šel v ledu, ale v srdci věčný máj,
šel vichřicí, však slyšel zpívat kosy,
šel pouští a měl v srdci perly rosy.
Za trochu lásky šel bych světa kraj,
jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.
Zdroje:
