Článek
Vyhrál všechny čtyři juniorské grandslamové tituly, připsal si i první titul mezi dospělými. Mladý Švéd stál na prahu velké kariéry.
Pak přišel ten moment, který mu změnil život. Servíroval proti Simonu Youlovi, míček letěl přes síť. Pak se stalo něco, co nikdo nečekal. Tenisový míček zasáhl čárového rozhodčího Richarda Wertheima přímo do rozkroku.
Nekontrolovatelný pád
Jednašedesátiletý rozhodčí zůstal chvíli sedět. Pak, ať už kvůli úderu míčkem nebo úleku, ztratil rovnováhu a spadl ze židle. Při pádu se Wertheim udeřil přímo do hlavy. Náraz byl tak silný, že okamžitě ztratil vědomí.
Publikum na Louis Armstrong Stadium ztichlo. Nikdo nevěděl, jak vážné zranění to je. Okamžitě byla přivolána lékařská pomoc. Wertheima převezli do nemocnice. Zápas byl přerušen, ale pravidla byla jasná. Po ošetření se musí pokračovat.
Edberg jen seděl. Hlavu si přikrýval ručníkem. Nechtěl uvěřit tomu, co se právě stalo. Zřejmě doufal, že když zavře oči, celá ta hrůza se ukáže jako špatný sen. Jenže to nebyl sen.
Musel se vrátit na kurt a dohrát finále. Dokonce vyhrál. V šatně ale nebylo slyšet žádné oslavy. Za pět dní rozhodčí v nemocnici zemřel.
Zvažoval konec kariéry
Pro mladého tenistu to byl šok, ze kterého se nemohl vzpamatovat. Těch sedmnáct let, co do té doby prožil, ho na nic takového nepřipravilo. Sport, který miloval, byl teď spojen s lidskou smrtí. Jak má dál žít s vědomím, že člověk zemřel během jeho zápasu?
Přemýšlel, jestli vůbec ještě má cenu držet v ruce raketu. Zvažoval, že všeho nechá. Každý servis by mu připomínal tu chvíli. Každý míček letící vzduchem by mu vracel tu scénu.
Rodina Richarda Wertheima o rok později zažalovala Americkou tenisovou asociaci o 2,25 milionu dolarů. Obviňovali ji z nedbalosti při poskytování odpovídajících bezpečnostních opatření pro rozhodčí. Žaloba ale nakonec neuspěla. Odvolací senát Nejvyššího soudu New Yorku ve svém stanovisku naznačil, že dopad tenisového míčku nebyl bezprostřední příčinou Wertheimovy smrti.
Po této tragédii Mezinárodní tenisová federace zakázala, aby čároví rozhodčí během hry seděli. Opatření, které mohlo zabránit neštěstí, přišlo až po něm. Jak to často v životě bývá.
Edberg se nakonec rozhodl pokračovat. Bylo to těžké rozhodnutí, ale pravděpodobně jediné správné. Tenis byl jeho životem a odejít by znamenalo nechat ten tragický okamžik definovat celou jeho budoucnost. Místo toho se rozhodl s tím žít a bojovat dál.
Elegance na kurtu
Stefan Edberg se stal jedním z posledních velkých mistrů stylu hry „servis a volej“. Zatímco jeho krajan Björn Borg zůstával na základní čáře, Edberg volil útočný přístup. Po servisu se vždy rychle přesouval k síti, kde jeho reflexy a atletická postava dělaly divy.
Neměl nejrychlejší servis na okruhu, to přenechal soupeřům jako byli Boris Becker nebo Pete Sampras. Často volil také pomalejší podání, které mu dávalo čas dostat se k síti. A tam teprve začínal jeho tanec. Jeho voleje byly popisovány jako „nejelegantnější v historii tenisu“. Lehkost, s jakou odvracel i ty nejtvrdší míče soupeřovi nazpět, byla hypnotizující.
Edbergův jednoruční bekhend patřil mezi nejlepší své doby. Když se dostal k síti, byl téměř neporazitelný. Jeho styl dokonale ladil s rychlými povrchy. Ze šesti grandslamových titulů vyhrál čtyři na trávě – dvakrát Australian Open (1985, 1987) a dvakrát Wimbledon (1988, 1990). Zbylé dva získal na tvrdém povrchu US Open (1991, 1992).
Přesto byl Edberg jiný než většina soupeřů. Nebyl emotivní, nevykřikoval, neničil rakety. Jeho klidná, téměř stoická přítomnost na kurtu mu vynesla pětkrát ATP Sportsmanship Award. V roce 1996 bylo toto ocenění na jeho počest přejmenováno na Stefan Edberg Sportsmanship Award.
Soukromý život mimo dvorce
Edberg nikdy nevyhledával pozornost. Zatímco jiné tenisové hvězdy si užívaly reflektorů, on se pozornosti vyhýbal. „Měl jsem štěstí,“ řekl v jednom rozhovoru. „Po Borgovi přišla celá skupina švédských hráčů jako Mats Wilander a další. Byli jsme vnímáni jako skupina, což mi vyhovovalo.“
V roce 1992 se oženil s Annette Hjort Olsen, bývalou švédskou modelkou. Poznali se v roce 1985, po tom, co se Annette rozešla s jeho rivalem Matsem Wilanderem. Jejich vztah trvá víc než třicet let.
„Prostě si rozumíme,“ vysvětloval Edberg jednoduše. „V každém vztahu je důležitá důvěra a čas strávený společně. Když přijdou nějaké problémy, musíte je řešit co nejdřív. Nám to funguje.“
Mají spolu dvě děti, dceru Emilii a syna Christophera. Rodina žije střídavě v Londýně a ve Švédsku, kde mají dům v centrální části města Växjö. Ani jedno z dětí nešlo v otcových stopách do profesionálního tenisu.
„Podporoval jsem jejich zájmy, ať už to bylo cokoliv,“ říkal Edberg. „Rodina je pro mě priorita. To mi umožňuje vyvážený život po všech těch letech intenzivní kariéry.“
Ve volném čase sleduje fotbalový Leeds United a švédský hokejový tým Växjö Lakers. S manželkou rádi cestují po Evropě. „Můžete strávit roky jen objížděním Itálie, tolik je tam toho k vidění. A k jídlu,“ směje se.
Stín, který nikdy úplně nezmizí
Edberg se nikdy nestal typem sportovce, který by se chlubil svými úspěchy. Možná právě ta tragédie na začátku kariéry ho naučila pokoře. Věděl, že úspěch a neúspěch, radost a smutek, život a smrt - to všechno spolu souvisí a někdy jsou od sebe vzdálené jen o milimetry.
Když se později ptal někdo na ten osudný moment, nerad o něm mluvil. Ne kvůli tajnůstkařství, ale z úcty. Ten den zemřel člověk a nic na světě to nezmění. Žádný wimbledonský titul, žádná ovace na centrkurtu, žádné miliony dolarů výher.
Stefan Edberg dokázal, že i po nejhorší možné zkušenosti je možné pokračovat a dosáhnout velikých věcí. Jeho kariéra je příběhem o odhodlání, ale také o schopnosti nést na svých bedrech tíhu minulosti a přesto jít dopředu.
Odkaz mistra
Po konci kariéry v roce 1996 se Edberg věnoval squashi, ve kterém se stal jedním z nejlepších hráčů ve Švédsku. V roce 2004 byl uveden do Mezinárodní tenisové síně slávy.
V lednu 2014 přijal nabídku, která ho překvapila snad nejvíc v kariéře. Roger Federer, jeden z největších tenistů všech dob, ho požádal, aby se stal jeho koučem. Edberg váhal, nikdy se neviděl v roli trenéra.
„Změnilo to můj život,“ přiznal později. „Najednou jsem byl zpátky na okruhu, trávil přes sto dní ročně cestováním, byl jsem znovu v záři reflektorů.“ Spolupráce s Federerem trvala do prosince 2015 a pomohla Švýcarovi oživit jeho hru u sítě.
Federer a Edberg na French Open v roce 2015
Dnes má 60 let a tenisu se stále věnuje jako trenér. Když se objeví ve Wimbledonu, lidé ho zdraví s respektem. Jeho servis byl po mnoho let součástí loga Australian Open. Silueta zachycující jeho unikátní pohyb při podání. Byl to pocta muži, který se stal symbolem elegance, sportovního ducha a odolnosti.
Zdroje:
