Článek
Každý druhý byt skrýval svou domácí dílnu, v každém sklípku přebýval ponk a štosované díly z „materiálu nevyjasněného původu“. Kutilství nebylo pouhým koníčkem – stalo se životní strategií, ekonomickou nutností a tichým vzdorem proti systému, který chtěl občany učinit zcela závislými.
Kutilství jako strategie přežití
„Když něco potřebuješ, udělej si to sám,“ říkalo se v rodinách napříč Československem. Tato věta nebyla jen moudrem starých otců, ale faktickou nutností v prostředí chronického nedostatku. Historici Jiří Knapík a Martin Franc ve své obsáhlé studii „Volný čas v českých zemích 1957–1967“ dokumentují, jak se v období socialismu proměnil charakter domácích prací a kutilství z běžné součásti života v sofistikovanou síť aktivit s vlastními mediálními platformami a neformálními komunitami.
Po převzetí moci komunisty v roce 1948 se většina průmyslové výroby soustředila na těžký průmysl. Spotřební zboží se ocitlo na vedlejší koleji, a když už bylo vyrobeno, často trpělo kvalitativními nedostatky. Projekt orální historie „Obyčejní lidé…?!“ vedený historikem Miroslavem Vaňkem zaznamenal desítky výpovědí o každodenních problémech s nedostatkovým zbožím: „V obchodech jste nenašli nic, a když už, tak to bylo předražené a nekvalitní,“ zaznělo v jednom z rozhovorů s pamětníkem, který v 70. letech pracoval jako elektrikář.
Sociolog Ivo Možný ve své průkopnické knize „Proč tak snadno…“ zdůrazňuje, že domácí kutilství se stalo ekonomickou nutností s přímým dopadem na rodinný rozpočet. „Rodina, která dokázala část ekonomických aktivit převést do neformální sféry prostřednictvím kutilství a samozásobitelství, mohla výrazně zvýšit svůj reálný životní standard,“ uvádí Možný. Nejen že kutil dokázal opravit rozbité spotřebiče, ale často vyráběl nábytek, vybavení domácnosti a další předměty, které by jinak stály nedostupné částky nebo byly zcela nedostupné.
Média a komunita: Kutilství jako společenský fenomén
Rok 1969 znamenal přelom ve vnímání kutilství v Československu. Na novinové stánky přichází časopis „Udělej si sám“, první periodikum zaměřené čistě na domácí kutilství. Během několika let se náklad časopisů pro kutily vyšplhal na stovky tisíc výtisků měsíčně, což je řadilo mezi nejpopulárnější periodika své doby.
Vznikla celá nová mediální kultura s obrovským vlivem. Některá čísla kutilských časopisů se na černém trhu prodávala za mnohonásobek původní ceny, pokud obsahovala návody na výrobu žádaného produktu.
Média nebyla jediným prostředím, kde kutilové sdíleli své znalosti. Vznikaly neformální sítě a komunity. Socioložka Paulina Bren ve své knize „Zelinář a jeho televize“ popisuje, jak televizní pořad Receptář a jeho charismatický moderátor Přemek Podlaha formovali celou generaci kutilů: „Receptář nebyl pouhým televizním pořadem – stal se celonárodní institucí, platformou, kde se sdílely znalosti a dovednosti napříč sociálními vrstvami.“
Kutilství jako tichý vzdor
Domácí kutilství představovalo formu nenápadného odporu vůči systému: Každý svépomocí vyrobený kus nábytku, každá doma opravená pračka představovaly malé vítězství jednotlivce nad nefunkčním systémem centrálního plánování.
Čím více se stát snažil kontrolovat výrobu a distribuci, tím více rostla neformální ekonomika dílen, garáží a sklepů. Zde se kultivovaly nejen technické dovednosti, ale také specifická forma nezávislosti. Výzkum Miroslava Vaňka z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR zachycuje četné vzpomínky na tento aspekt: „Dokázali jsme si poradit bez nich,“ zní jedna z typických výpovědí, „to byl pocit, který v oficiálním zaměstnání člověk nezažil.“
Toto přenesení autonomie a tvořivosti do soukromé sféry analyzoval sociolog Ivo Možný jako jeden z důvodů, proč se komunistickému režimu nepodařilo zlomit ducha společnosti. Zatímco v oficiálním životě mnozí přijali roli pasivních pozorovatelů, doma za zavřenými dveřmi vytvářeli, budovali a inovovali – a to často za použití materiálů „uvolněných“ ze státních podniků.
Oběh materiálu a neoficiální trh
„Slušný kutil má své zdroje,“ znělo jedno z neoficiálních pravidel. Tato nenápadná věta skrývala komplikovaný systém získávání materiálu, který často pocházel z pracovišť. Stavební materiál, elektroinstalační prvky, nástroje – to vše putovalo nenápadně z oficiální ekonomiky do šedé zóny domácích dílen.
Ivo Možný popisuje, jak fungoval tento paradoxní systém: „Oficiálně se drobný stavební materiál téměř neprodával. Cihly, cement, dřevo – to všechno bylo alokováno pro státní stavby. Zároveň však stát toleroval, že si lidé budují svépomocí chaty a vylepšují své byty. Materiál se tedy dostával do oběhu neoficiálními kanály.“ Vznikala tak paradoxní situace – stát předstíral, že nevidí, odkud lidé berou materiál, a občané předstírali, že ho nekradou.
Tento systém časem vedl k vytvoření zvláštního neoficiálního trhu s materiálem a službami. V rámci projektu orální historie „Obyčejní lidé…?!“ zachytil Miroslav Vaněk četné vzpomínky na fungování tohoto neoficiálního trhu: „Nejdřív jsem opravoval jen sousedům za lahev domácí slivovice. Časem si ale lidé začali předávat moje telefonní číslo a vytvořil se takový malý podnik. Oficiálně to byla ‚výpomoc‘, ale ve skutečnosti jsem si tak přivydělával na slušné živobytí.“
Overview_of_Máj_Shopping_center_in_Třebíč,_Třebíč_District 2
Zlaté české ručičky – mýtus nebo realita?
„České zlaté ručičky“ – fráze, kterou slýchala každá generace. V éře socialismu toto rčení získalo na intenzitě. Byla však tato zručnost skutečně něčím výjimečným, nebo spíše nutností vyvolanou okolnostmi?
Historici Jiří Knapík a Martin Franc argumentují, že proslulá česká manuální zručnost byla spíše adaptací na nedostatek než vrozená národní vlastnost. „V západních zemích se kutilství rozvíjelo jako volnočasová aktivita, jako způsob seberealizace. V Československu to byl především způsob, jak kompenzovat nefunkční trh,“ vysvětlují ve své studii. Tato adaptace ale vedla k mimořádnému rozšíření technických znalostí v populaci.
Kutilská kultura přitom nebyla výhradně mužskou doménou. Zatímco muži se specializovali na opravy, stavební úpravy a technické vynálezy, ženy dominovaly v oblasti textilní výroby, konzervování potravin a výzdoby domácnosti. V obou případech šlo o ekonomickou nutnost, která se ale časem proměnila v kulturu a tradici.
Technologická kreativita v podmínkách nedostatku
Jedním z nejpozoruhodnějších aspektů československého kutilství byla schopnost improvizace a adaptace. Když něco nebylo, vymyslel se způsob, jak to nahradit.
Archivní čísla časopisu Udělej si sám dokumentují desítky příkladů neobyčejné technologické kreativity: domácí výrobky přístrojů na výrobu sodovky, podomácku vyrobené vrtačky, nebo dokonce amatérsky sestavené elektronické přístroje. „Zatímco na Západě probíhala digitální revoluce, u nás lidé vytvářeli svou vlastní analogovou revoluci ve sklepích,“ komentuje historik Roman Krakovský tento fenomén. „Není náhoda, že později, když padla železná opona, se tak mnoho českých techniků a inženýrů dokázalo rychle adaptovat – jejich improvizační schopnosti byly vybroušeny do dokonalosti.“
Právě tato schopnost adaptace a improvizace se stala jedním z důležitých faktorů při ekonomické transformaci v 90. letech. Mnoho bývalých kutilů se proměnilo v drobné podnikatele a řemeslníky, kteří dokázali zaplnit mezery na nově vznikajícím trhu služeb.
Od Udělej si sám k YouTube a Pinterestu
Jak vypadá kutilství dnes? Na první pohled by se mohlo zdát, že éra hromadné spotřeby, dostupnosti zboží a služeb učinila kutilství zbytečným. Opak je pravdou – z ekonomické nutnosti se stala volnočasová aktivita a forma seberealizace. Průzkumy spotřebitelského chování ukazují, že Češi stále patří mezi národy s nejvyšším podílem DIY aktivit v Evropě.
Dnešní kutilové již nestojí fronty na hřebíky nebo neloví vzácný materiál. Místo toho tráví hodiny sledováním YouTube tutoriálů, procházením Pinterestu nebo nakupováním v obřích hobby marketech. „Paradoxně, ačkoli dnes máme vše dostupné, mnozí se vracejí k ručně vyráběným věcem jako k formě úniku před masovou produkcí,“ komentuje tento trend Jiří Jakoubek, který sleduje vývoj fenoménu kutilství od časopisu Receptář až po současné digitální platformy.
Sociální sítě plné DIY (Do It Yourself) návodů jsou přímými následovníky časopisů jako Udělej si sám. Dnešní kutilové sdílejí své výtvory na Instagramu místo na sídlištních schůzích. A místo nedostupných náhradních dílů dnes kutily trápí spíše nedostatek času.
„Dřív lidé kutili, protože museli, dnes kutí, protože chtějí,“ shrnuje tento posun historik Martin Franc. „Ale ta radost z vytvoření něčeho vlastníma rukama zůstává stejná.“
Od nutnosti k životnímu stylu
Fenomén kutilství prošel za posledních padesát let pozoruhodnou transformací. Z ekonomické nutnosti se stala životní filosofie a dokonce i forma odporu proti konzumní společnosti. Mladí lidé, kteří vyrůstali v době materiálního dostatku, se dnes dobrovolně vracejí k rukodělné výrobě jako k cestě, jak získat kontrolu nad svým prostředím a vytvořit něco autentického v době masové produkce.
Původní kutilové ze socialistické éry mezitím předávají své znalosti novým generacím. V orálně-historickém projektu Ústavu pro studium totalitních režimů zaznělo mnoho podobných výpovědí: „Když vidím svého vnuka, jak se dívá na DIY videa na YouTube, připomíná mi to sebe, jak jsem hltal každé nové číslo Receptáře,“ vypráví jeden z pamětníků. „Já jsem kutilské znalosti potřeboval k přežití, on je chce k seberealizaci. Ale nakonec je to stejné – člověk chce vytvořit něco vlastníma rukama.“
Kutilství, které vzniklo z nedostatku, se tak proměnilo v kulturní fenomén přesahující generace. Stejně jako chalupaření, i domácí tvoření se stalo součástí národní identity. Možná právě díky této kontinuitě zůstává kutilství jednou z mála tradic, která bez zlomů a přerušení
Od vrtačky k 3D tiskárně
Současná podoba kutilství se proměňuje s technologickou revolucí. Domácí dílny už nezdobí jen tradiční nářadí, ale také 3D tiskárny, CNC frézky a laserové řezačky. To, co bylo kdysi doménou průmyslových podniků, se nyní dostává do rukou jednotlivců. „Jsme svědky demokratizace výrobních technologií,“ komentuje tento trend historik Jiří Knapík. „Běžný člověk může dnes z pohodlí domova vyrobit věci, které by dříve vyžadovaly tovární výrobu.“
Tento trend paradoxně oživuje některé aspekty kutilství z doby socialismu – nezávislost na oficiálních distribučních sítích a možnost vyrobit si přesně to, co člověk potřebuje. „V 70. letech jste si vyráběli věci sami, protože nebyly k dostání. Dnes si je vyrábíte, protože mohou být přesně podle vašich představ,“ uzavírá svou analýzu Roman Krakovský.
Nová generace kutilů sice operuje v jiném kontextu, ale některé základní motivace zůstávají stejné. Radost z tvoření, soběstačnost a hrdost na vlastní dílo spojuje kutila z panelákového sklepa s dnešním nadšencem v domácí high-tech dílně.
Co nám kutilství dalo
Masové rozšíření kutilství během socialistické éry zanechalo v české společnosti hlubokou stopu. „Improvizační schopnosti, vynalézavost a technická zdatnost se staly součástí našeho kulturního dědictví,“ tvrdí Martin Franc. Tyto vlastnosti se projevily během ekonomické transformace 90. let, kdy se mnoho lidí dokázalo rychle adaptovat na nové podmínky.
Možná nejcennějším dědictvím je však určitá forma nezávislosti a sebedůvěry. „Kutil věděl, že si dokáže poradit i za nepříznivých okolností,“ píše Ivo Možný. „Tato sebedůvěra přetrvala politické změny a stala se cenným osobním kapitálem.“ Společnost, která si po generace předávala víru ve vlastní schopnost tvořit a improvizovat, získala určitou odolnost vůči krizím a nejistotám.
Zlaté české ručičky 2.0
Procházíme-li dnes místo zaniklých továren moderními coworkingovými prostory nebo makerspacey, můžeme vidět, jak se tradice kutilství transformuje do nových podob. Mladí designéři, programátoři a umělci vytvářejí prototypy pomocí 3D tiskáren, programují mikrokontroléry a experimentují s novými materiály. Na první pohled je to svět vzdálený garážím plným součástek z éry normalizace, ale při bližším zkoumání zjistíme, že podstata zůstává stejná – tvořivost, improvizace a radost z vlastnoručně vytvořeného díla.
„České zlaté ručičky nezanikly s příchodem supermarketů a e-shopů,“ uzavírá svou analýzu Jiří Jakoubek. „Jen se proměnily, adaptovaly a našly nové cesty vyjádření. Český kutil nezmizel – evoluoval.“
Ohlédneme-li se za fenoménem kutilství, vidíme více než jen ekonomickou strategii přežití v době nedostatku. Vidíme příběh adaptace, kreativity a houževnatosti, který přesáhl hranice jedné epochy a stal se součástí kulturního dědictví. Od podomácku vyrobených poliček až po tisknuté 3D prototypy, od Udělej si sám po YouTube – kutilská tradice pokračuje, proměňuje se a ukazuje, že schopnost tvořit vlastníma rukama zůstává cennou dovedností bez ohledu na politický či ekonomický systém.
Zdroje:
FRANC, Martin a KNAPÍK, Jiří. Volný čas v českých zemích 1957–1967.
BREN, Paulina. Zelinář a jeho televize: kultura komunismu po pražském jaru 1968
VANĚK, Miroslav (ed.). Obyčejní lidé…?! Pohled do života tzv. mlčící většiny.
MOŽNÝ, Ivo. Proč tak snadno…
KNAPÍK, Jiří a kol. Průvodce kulturním děním a životním stylem v českých zemích 1948–1967
JAKOUBEK, Jiří. Receptář včera a dnes
