Článek
„Proč to zase děláš, tati?“ tato věta, pronesená Zlatou Adamovskou v seriálu Sanitka, se v roce 1984 stala symbolem jednoho z nejnenáviděnějších televizních otců. Na obrazovce viděli diváci alkoholika, který své rodině dělal ostudu. Mnozí diváci tehdy přenesli nenávist i na jeho představitele – Vladimíra Kršku. Jenže skutečnost byla zcela opačná: laskavý muž, vzorný manžel a otec, který vychoval dvě dcery a s manželkou adoptoval i chlapce z dětského domova. Paradox československé kinematografie: muž, který dokázal zahrát krkavčího otce tak přesvědčivě, že mu diváci nadávali na ulici, byl ve skutečnosti otcem s velkým srdcem.
Herecký typ, který diváky mátl
Krška patřil k těm hercům, kteří dokázali zahrát záporné postavy až mrazivě přesvědčivě. Jeho kulatá tvář a zavalitá postava mu dovolovaly ztvárnit dobrosrdečné strýce i proradné podvodníky. Kritici oceňovali, že drobnou změnou výrazu dokázal přejít z úsměvného dobráka v bezcitného člověka. „Všechny tyto vlastnosti dokázal zahrát velmi věrohodně, až to vedlo k jeho neoblíbenosti u diváků. To ovšem jen svědčilo o jeho velkém hereckém umění,“ uvádí jeho profil na Wikipedii.
Profesor změnil jeho život
Narodil se 18. července 1924 v Brně-Lískovci do úřednické rodiny jako Vladimír Doležal. Otec i matka kladli důraz na vzdělání a tak se dlouho zdálo, že z Vladimíra bude úředník. Do svých patnácti let neměl o herectví ani zájem. Vše změnil až gymnaziální profesor, který byl sám nadšeným divadelníkem a v mladém studentovi probudil lásku k dramatickému umění. „Kdyby nebylo jeho, nikdy bych se k herectví nedostal,“ vzpomínal Krška později v jednom rozhovoru.
Změna jména a začátek kariéry
Po studiu na Státní konzervatoři v Brně získal v roce 1944 první angažmá v Beskydském divadle v Hranicích. Tehdy stál před kuriózním problémem. V souboru už působil herec Miroslav Doležal, a protože dvě stejná příjmení by nebyla možná, rozhodl se pro změnu jména. Vzal si příjmení rodiny své matky za svobodna: Krška.
Totální nasazení
Slibně rozjetou kariéru přerušila druhá světová válka. Krška byl totálně nasazen – odvezen do Třetí říše, kde musel za nelidských podmínek pracovat v továrně Junkers, vyrábějící letadla. „Byla to tvrdá škola života, která z člověka udělala buď trosku, nebo silného jedince,“ řekl později jeden z jeho kolegů o herecké generaci, která prošla stejným osudem. Možná právě zkušenost s otrockou prací v továrně mu dodala schopnost zahrát lidské zoufalství tak autenticky.
Od Ostravy po Prahu
Po válce se Krška vrátil k divadlu. Postupně působil v Ostravě (1945–1949), Plzni (1949–1960) a nakonec se dostal do prestižního Divadla na Vinohradech (od 1960 až do důchodu v 90. letech). V Praze už v silné konkurenci legend dostával spíše vedlejší úlohy. Kolegové na něj vzpomínali jako na spolehlivého parťáka. „Byl to veselý a dobrosrdečný společník, nikdy nezkazil žádnou legraci,“ říkala Gabriela Vránová.
Film a televize – od agitky k nesmrtelným komediím
Jeho filmová kariéra začala v budovatelských filmech přelomu čtyřicátých a padesátých let. Výraznější stopu ale zanechal až v sedmdesátých letech. Objevil se v kultovních komediích jako Jáchyme, hoď ho do stroje! (ředitel výpočetního střediska) nebo Což takhle dát si špenát (ředitel školy). Celkem natočil kolem padesáti filmů.
Režiséři oceňovali jeho všestrannost – hodil se do všech žánrů, od komedie po psychologické drama. „Byl to herec, kterého jste mohli obsadit kamkoliv – nikdy vás nezklamal,“ uvedl režisér Jaroslav Soukup.
Třikrát major Zeman
Zvláštní kapitolu tvoří spolupráce s Jiřím Sequensem. V legendárním seriálu 30 případů majora Zemana se Krška objevil hned ve třech rolích. Největší prostor dostal v epizodě „Loupež sladkého“, kde hrál cukrovkáře Barvíře. Jindy se objevil jako veršující tiskař v „Mědirytině“ nebo jako staršina Malina v „Romanci o nenápadné paní“.
Sanitka – role, která mu změnila život
Rok 1984 přinesl seriál Sanitka. Krška tu ztvárnil alkoholického a krkavčího otce Zlaty Adamovské. Role byla tak přesvědčivá, že diváci začali herce ztotožňovat s postavou. „Nikdy se nestal miláčkem publika,“ konstatuje filmová databáze. Tehdejší média dokonce přinášela historky o tom, jak ho lidé na ulici oslovovali se slovy: „Tak co, zase jdete na skleničku?“
Byla to hořká daň za hereckou pravdivost. V době, kdy herec neměl možnost se obhájit v talkshow či na sociálních sítích, byl pro veřejnost prostě „ten opilec ze Sanitky“.
Srdce na pravém místě
Skutečnost byla ale úplně jiná. Krška byl šťastně ženatý s manželkou Vlastou a spolu měli dvě dcery. Přesto se rozhodli otevřít srdce i domov dítěti z dětského domova. Adoptovali chlapce, kterého milovali jako vlastního. Zajímavostí je, že tento chlapec – Jirka Brož – si zahrál roli „maličkého“ ve filmu Ať žijí duchové, než se stal oficiálně součástí Krškovy rodiny. Život a film se tu symbolicky propojily.
Profesionál až do konce
Krška zůstal aktivní až do vysokého věku. Ještě ve filmu Svatba upírů režiséra Jaroslava Soukupa podal naprosto profesionální výkon, ačkoliv byl už nemocný.
V roce 1995 získal Cenu Senior Prix za celoživotní dílo. Zemřel 12. února 1999 v Praze, pouhé čtyři měsíce před svými pětasedmdesátinami.
Závěr
Vladimír Krška je dokonalou připomínkou toho, že herce nelze soudit podle rolí. Muž, který byl v očích milionů televizních diváků zatracovaným alkoholikem, byl ve skutečnosti laskavým, obětavým a veselým tatínkem. Jeho život dokazuje, že největší talent často spočívá v tom, že dokážeme přesvědčit na jevišti – a zároveň zůstat dobrým člověkem mimo něj.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org, https://www.csfd.cz, https://www.super.cz, https://www.idnes.cz, https://www.ahaonline.cz, https://cnn.iprima.cz
kniha Gabriela Vránová: „Život s herectvím“
