Vyhodili ji jako Židovku. Šermířka Mayerová pak hajlovala na berlínské olympiádě na stupních vítězů

Bylo jí třináct, když poprvé vyhrála mistrovství Německa v šermu. O čtyři roky později, na olympiádě v Amsterdamu 1928, přivezla zlato a stala se tváří, kterou v Německu znal každý.

Fanoušci ji poznávali z dálky, vysokou postavu v bílém úboru, blonďaté vlasy stažené do drdolu a upevněné bílou čelenkou. Do třiceti let byla šestinásobnou mistryní Německa, k tomu přidala evropské tituly z let 1929 a 1931 a později i mistrovství světa 1937.

Otec byl Žid, matka luteránka. Rodina žila spíš sekulárně, doma měli i vánoční stromek, jak to v tehdejším Německu u smíšených manželství bývalo běžné. Do roku 1933 na tom nikomu nezáleželo. Mayerová byla prostě nejlepší šermířka země.

Na olympiádě 1932 v Los Angeles ale poprvé zakolísala. Dvě hodiny před posledním zápasem se dozvěděla, že její přítel zahynul při vojenském výcviku v Německu. Skončila pátá, na tehdejší poměry propadák. Byl to první náznak, že se jí svět, který znala, začíná drolit pod nohama.

Pak přišel Hitler. V roce 1933 nacisté zavedli takzvanou árijskou politiku ve sportu. Kluby musely vyloučit každého se židovskými nebo romskými rodiči.

Šermířský klub v Offenbachu, kde Mayerová vyrostla a kde ji ještě nedávno nosili na rukou, ji vyškrtl ze seznamu členů. Jako takzvané „polovičaté Židovce“ jí zrušili stipendium. O dva roky později, podle norimberských zákonů, přišla i o německé říšské občanství. Zůstala sice formálně státní příslušnicí Německa, ale bez politických a řady dalších práv.

Mayerová v té době už studovala v Kalifornii. Místo vyprodaných síní a mistrovských titulů následovaly zkoušky ze sociální práce na Mills College v Oaklandu, kde později učila i němčinu.

Návrat do Německa přestal být dostupný. Vlastní stát ji nechtěl. Ona zůstala v cizí zemi, bez titulu, bez klubu, bez publika.

Zatímco Mayerová učila v Kalifornii, ve Spojených státech sílil tlak na bojkot berlínských olympijských her. Americká atletická unie v roce 1933 hlasovala, že pokud budou Židé v Německu diskriminováni, tým do Berlína nevyšle. Předseda amerického olympijského výboru Avery Brundage bojkot přesto odmítal a zacházení s Židy v Německu dokonce označil za „spravedlivé“.

Mezinárodní olympijský výbor přesto žádal záruky, že se němečtí Židé budou moci ucházet o místo v týmu. Nacisté ustoupili jen naoko. Do přípravy zařadili dvacet židovských sportovců.

Nakonec za Německo nastoupila jen jedna z nich, Helene Mayerová. Ostatní zůstali doma. Mezi nimi i výškařka Gretel Bergmannová, tou dobou jedna z nejlepších na světě, která se na hry nedostala vůbec.

Mayerová se tak stala živým důkazem, že Německo Židy neperzekvuje, i když sama roky předtím zažila přesný opak. Ministr propagandy Joseph Goebbels navíc zařídil, že o ní německá média nesměla psát ani vysílat, doma její jméno prakticky neexistovalo. Před světem se ale stejnou ženou nacisté chlubili jako důkazem, že židovské sportovce nediskriminují.

Mayerová sama pozvání přijala bez váhání. Několik židovských organizací v USA i Evropě ji přitom vyzývalo, aby odmítla. Prohlásila, že bude ráda znovu reprezentovat Německo a těší se, až se setká s rodinou.

Na hrách obhájila formu, kterou od ní Německo pamatovalo. Ve finále prohrála jen těsně s maďarskou soupeřkou Ilonou Schacherer-Elekovou, která byla, stejně jako Mayerová, poloviční Židovka. Stupně vítězů tak paradoxně obsadily hned dvě ženy, které nacistický zákon označoval za méněcenné.

Snímek ze srpnového odpoledne roku 1936 zachycuje Mayerovou vzpřímenou na stupních vítězů. Bílý úbor, stříbrná medaile, pravá paže natažená k nacistickému pozdravu.

Byl to obraz plný protikladů. Podle tehdejšího německého zákona byla Mayerová z části Židovka, což ji stálo většinu občanských práv. Na jejím rodném listě přitom stálo označení „izraelitská“, tedy židovská. Přesto stála na stupních vítězů v uniformě se svastikou a zdravila stát, který ji o tři roky dřív vyhodil z vlastního klubu.

Gesto vyvolalo mezinárodní pobouření. Nejostřeji ji kritizoval spisovatel Thomas Mann, který v té době žil v exilu ve Švýcarsku. Sama Mayerová se navíc nikdy nepovažovala za Židovku v tom smyslu, v jakém ji definoval nacistický zákon. Zda ji k pozdravu něco přimělo, výhrůžka, nátlak nebo vlastní svobodné rozhodnutí, se dodnes neví jistě.

Zatímco Mayerová stála v Berlíně a zvedala paži k pozdravu, její dva bratři Eugen a Ludwig zůstávali doma v Německu. Eugen byl sám uznávaný šermíř, ale podle norimberských zákonů mu to nepomohlo o nic víc než sestře.

Osud bratrů se naplnil až s postupující válkou, kdy se museli skrývat, nakonec byli chyceni a nasazeni na nucené práce v továrně. Přežili jen díky tomu, že válka skončila dřív, než přišli o život. Je to krutá ironie celého berlínského gesta. Sestřin pozdrav režimu jejich osud o nic nezlepšil, o pár let později skončili jako otrocká pracovní síla státu.

Matka Ida, luteránka, zůstala v Německu po boku dětí a jako „árijská“ manželka Žida přežila válku bez pronásledování, kterému čelil zesnulý manžel. Otec Ludwig Mayer se konce nacistické éry nedožil, zemřel už v roce 1931.

Sama Mayerová později naznačila, že gestem možná chtěla ochránit matku a bratry, kteří v Německu zůstali. Jednoznačný důkaz pro takový motiv ale chybí. Lidé, kteří ji znali, mluvili spíš o mnohem prostším důvodu. Švagrová Erika Mayerová o tom později řekla filmaři Semyonu Pinkhasovovi, že Helene chtěla na svou třetí olympiádu a chtěla znovu závodit. Obě vysvětlení se navzájem nevylučují, jen se nikdy nepodařilo zjistit, které z nich bylo skutečným důvodem.

Po olympiádě se Mayerová vrátila do USA a už se do Německa natrvalo nevrátila celých šestnáct let. V Americe se stala osminásobnou mistryní USA ve fleretu a v roce 1940 přijala americké občanství.

Sláva, kterou kdysi měla v Německu, se do Ameriky nikdy úplně nepřenesla. Bývalá evropská šampionka učila jazyk na Mills College, zatímco doma ji tisk nesměl ani jmenovat. Kariéra pokračovala, ale bez ozvěny, kterou znala z Berlína a Amsterdamu.

Teprve v roce 1952 se Mayerová vrátila do Německa natrvalo. V Heidelbergu se provdala za barona Erwina Falknera von Sonnenburg. Osobní štěstí jí ale vydrželo jen krátce. V říjnu 1953, krátce po svatbě, zemřela na rakovinu prsu, dva měsíce před svými třiačtyřicátými narozeninami.

Nezanechala po sobě knihu ani rozsáhlou korespondenci. Nedožila se doby moderních médií, nikdy nenatočila rozhovor, který by vysvětlil, co se jí honilo hlavou na stupních vítězů. Její pohnutky se historici dodnes snaží poskládat z hrstky dopisů a vzpomínek lidí, kteří ji znali.

Kurátorka Susan Bachrachová z Muzea holokaustu ve Washingtonu, která Mayerové zasvětila roky výzkumu, o ní řekla, že „pro ni pořád zůstává záhadou“. Filmař Semyon Pinkhasov, autor dokumentu o Mayerové z roku 2008, byl tvrdší. Podle něj byla „nakonec sobecký člověk“.

O patnáct let po její smrti jí Německo vzdalo hold. V roce 1968 vydala západoněmecká pošta sérii olympijských známek a Helene Mayerová na nich byla jedinou zobrazenou ženou mezi slavnými sportovci. V roce 2012 ji časopis Sports Illustrated zařadil mezi sto nejlepších sportovkyň dvacátého století. Poslední ironie příběhu ženy, kterou vlastní stát nesměl ani jmenovat.

Národ ji nejprve oslavoval jako šampionku, pak ji vyškrtl jako Židovku a nakonec ji potřeboval zpátky, aby před světem dokazoval, že Židy nediskriminuje. Helene Mayerová nikdy pořádně nevysvětlila, proč na nabídku kývla ani proč na berlínském pódiu zvedla pravici. Zůstala po ní fotografie, na které oběť nacistických rasových zákonů zdraví režim, který je vytvořil. A otázka, na kterou už nikdo spolehlivě neodpoví.

Zdroje: britannica.com | irishtimes.com | blog.cjh.org | en.wikipedia.org | olympics.com | rarehistoricalphotos.com | juedische-sportstars.de | encyclopedia.com | motl.org | reflex.cz