Článek
Influenceři nás naučili hodně. Jak správně vrstvit korektor, jak dělat matcha latté s pěnou z ovsa, jak se tvářit na Sardinii, aby bylo vidět břicho i výhled. A teď nás učí ještě něco jiného. Jak truchlit tak, aby to mělo zásah. A engagement.
Brečíme do telefonu. Střih. Brečíme ve stories. Cut. Sedíme v nemocničním plášti, držíme něčí ruku, vyprávíme o smrti dítěte. Komentáře? „Jsi silná královna“, „Drž se“, „Sdílím s tebou bolest“. Emoce se stávají veřejným majetkem. A možná poprvé v historii lidstva má bolest šanci stát se virální.
Příkladem je Ruby Natalie, modelka z OnlyFans, která sdílela ztrátu novorozeného syna přímo z nemocnice. Emotivní fotografie s miminkem v náručí, doplněná o popis porodních komplikací a přímé oslovení fanoušků, vyvolala lavinu soucitu.. Kromě solidarity se v komentářích objevily i pochybnosti. Proč zrovna teď? Proč tak detailně? A proč rovnou s fotkou?
Tady se dostáváme na tenkou hranici mezi sdílením bolesti a její stylizací. Ano, možná právě sdílení pomáhá zpracovat trauma. Ale když je první reflexí tragédie připojení k Instagramu, vzniká otázka, pro koho ta emoce vlastně je. Pro ni? Pro komunitu? Pro algoritmus?
Je tohle ještě intimita?
Když sleduju Annu Šulc, jak se na TikToku dusí slzami, protože jí někdo napsal něco ošklivého… nehodnotím. Jen si kladu otázku. Jaký je to pocit – sedět v županu, oči zarudlé, telefon v ruce, a vědět, že ten pláč neuvidí jen tvoje máma, ale dvacet tisíc lidí během dvaceti minut?
V tomhle případě šlo o reakci na kritiku, která byla sama o sobě veřejná. Komentáře pod videem byly rozdělené. Jedni Šulcovou chválili za odvahu ukázat emoce, druzí to vnímali jako manipulaci. Zajímavé ale je, že se o tom diskutovalo víc než o samotném hejtu, který to spustil. Jako by slzy byly nejen obranou, ale zároveň i palivem pro další obsah.
Mění to samotnou emoci? Je ta bolest stejná, nebo už v ní tiše sedí editorský duch: „Řekni to ještě jednou, tentokrát pomaleji, ať to není rozmazané“?
Smutek jako značka
Dnes už smutek nevypadá jen jako slzy na polštáři. Má svůj vizuál. Pastelový filtr, tichou hudbu v pozadí a popisek typu „Dneska těžký den 💔“. Někdy se k tomu přidá i odkaz na terapii, nebo rovnou kód na svíčku, která „pomáhá uklidnit mysl“.
Zní to cynicky? Možná. Ale taková je realita dnešního online světa. Sdílená bolest často znamená víc sledovanosti než úsměv. A čím větší bolest, tím větší dosah. Někdy to působí opravdově. Jindy jako pečlivě naplánovaná epizoda.
Tak co s tím?
Jasně, lidi vždycky brečeli na veřejnosti. Jen se změnilo, kdo má publikum. A platformu. A jestli je v něčem doba přelomová, tak v tom, že smutek už není tabu. Možná je ale načase si říct, že být zranitelný neznamená být zranitelný na objednávku.
Ne všechno, co bolí, musí ven. A ne všechno, co jde ven, musí mít swipe-up.
