Článek
Dnes nezačneme přednáškou, nýbrž otázkou: kdybyste si měli vybrat, jaký obraz na vás zapůsobí silněji?
Zvlněná česká krajina, nebo fotka spokojeně vrnící továrny (v nejvyšším environmentálním standardu)? Lidské ruce držící ošatku květů, nebo ocelový vakuový kotel? Hromádka sušených bylin, nebo elegantní chemický vzorec, který platí v tomto světě stejně jako ve vedlejší galaxii? Vřelý lidský úsměv nebo naleštěná skleněná kádinka?
Pokud nejste člověk mého typu, který bude z principu hlasovat pro kádinku, vzorec i kotel, protože jsou boží, hádám, že většinou to první.
Emoce, takové to tzv. hřejivé lidství, jsou hnací silou marketingu. V kosmetice však mohou být – a často jsou – zástěrkou pro „moc to neumím a nemůžu si vybírat, co budu dělat, ale to mě nezastaví“. Víte, jak se dnes kdejaký domácí míchač esenciálních olejů chlubí „láskou ke kosmetice“, kterou má údajně navrch oproti nám, „bezcitným profesionálním výrobcům“?
Říkala jsem si, že by se možná hodilo nastínit, co všechno musí tahle pravá láska, chudák, kompenzovat.
Nevím, nemám, nenapadlo mě
Domácí produkce kosmetických výrobků bez vzdělání, zázemí a technologií je krásný soukromý koníček, ovšem jako byznysmodel může mít vážné trhliny – s minusy pro zákazníka, samozřejmě. Výrobce-amatér nemá v drtivé většině případů možnost zkontrolovat kvalitu koupených surovin, aby si ověřil, že nejsou zkažené, případně na půl cesty do stoupy – pokud ho to tedy vůbec napadne.
Bez technologií také většinou nemá jinou možnost než s velkou pompou slévat v různých poměrech zmíněné přírodní oleje lisované za těch či oněch okolností, třeba za úplňku, protože zapracovat do směsi – například – účinné látky rozpustné ve vodě vyžaduje investici do vybavení typu vakuového kotle s vychytávkami typu koloidního mlýna, a ten stojí pět až osm milionů korun – to podle toho, jak moc má být high-tech.
Další drobnost z praxe: mám-li v úmyslu namíchat nový špičkový produkt podle svých představ a aktuálního vědeckého poznání, nejde to bez toho, abych v kotli míchala méně než 200 až 250 kilogramů hmoty. Surovin přitom musím nakoupit často mnohem víc, protože menší objem by mi dodavatel neprodal.
Při vývoji novinky se tedy modlím, aby mi skvěle vyšla už první várka – šarže – a aby to první šarží také celé neskončilo. V pokeru se tomu říká all in – musím investovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a věřit, že jsem si všechno promyslela dost dobře na to, abych nevyhodila z okna 10 až 15 tisíc eur (to je průměrná cena surovin při uvedení novinky na trh). Jediné kilo v současnosti žádaných ingrediencí typu postbiotik mě naposledy stálo 7 tisíc eur. Chudoba cti netratí, ovšem když se někdo chlubí, že on ve své kosmetice pražádné fajnovosti nemá, pak… Je tam často opravdu nemá, protože si je nemůže dovolit.
Láskyplné míchání domácí kosmetiky s agresivním marketingem by se dalo s trochou nadsázky přirovnat k situaci, kdy do milánského salonu vrcholné ruční krejčoviny nakráčí průměrný sociálně síťový rozumbrada s tím, že se právě naučil entlovat, a ať se tedy třesou – jako výraz zdravého sebevědomí je to prima, jako základ tržního úspěchu je to trochu slabší.
Lenka Průšová. Foto: Barbora Klimsz / Oto Klempíř
Na internetu psali, že když se smíchá…
Tento text nevznikl proto, že bych se obávala, že mi domácí experimenty, jaké mají za sebou i někteří mí přátelé, ohrozí odbyt („Průšová pomlouvá samovýrobce, protože se bojí, že nevydělá!“). Jsem v klidu, protože vím, že časem si další kamarádka zaběhne do nejbližší drogerie a pak si do tuhého bambuckého másla zakápnutého mandlovým olejem pracně vmíchá spirálkou na mléčnou pěnu půl lahvičky skořicového éteráku („Víš, jak to krásně vonělo?!“), a pak jí z té skořice začne hořet obličej. S rudými tvářemi a podrážděnou sliznicí, protože si mastnýma rukama promnula oči, se pak většinou stejně obrátí na mě, protože neví, čím má tu pekelnou reakci zastavit.
Myslím si ovšem, že parazitování na iluzi, že je možné obývat jen jeden ze dvou světů – svět přírody, nebo svět vědy, výhradně domov, nebo výhradně laboratoř – nedělá paseku jen v mém oboru. O postavení vědy ve společnosti a o krizi důvěry v autority nechám přednášet někoho jiného. Ráda bych ovšem poznamenala, že žádná soutěž mezi přírodou a vědou neexistuje. Lidé si však zvykli, že v jednom světě se některé věci elegantně přecházejí, případně se jim říká „přírodněji“. Protože co zní líp?
„Biovýtažek z meduňky“ (vedle nápisu si samozřejmě představte obrázek byliny a jednorožce), nebo „Definovaná ingredience z Melissa officinalis získaná nadkritickou extrakcí pomocí CO2“ (tady si někdo jistě představí kádinku se zeleným, bublajícím roztokem, z nějž se kouří)
Přesto jde o pojmenování stejné situace. Do bio kosmetiky se CO2 extrakty dávají zcela běžně. S prvním pojmenováním se ovšem nemusíme zabývat tím, že jde o vysokou fyzikální chemii, aby náhodou někdo nedostal ujímání z faktu, že příroda jde ruku v ruce s vědou. Úkolem vědy je poznávat přírodní zákonitosti a v ideálním případě s nimi nakládat tak, aby poznatky sloužily nám všem.
…a kosmetiku stejně nejvíc na světě miluju já. Přesto, že všechny moje produkty vznikají ve vakuovém kotli s koloidním mlýnem. A jak jinak než s láskou k přírodě a chemii.
Vaše Lenka P.
