Článek
Jde o další z temných pověstí, kvůli kterým se citlivější povahy – zejména na sociálních sítích – můžou snadno dostat do emocionální nerovnováhy. „V mé kosmetice žádné konzervanty nejsou a nebudou! Nestojím o alergie, poruchy imunitního systému, natožpak, já nevím, úhyn žabek v rybníce na návsi!“
Konzervanty. Není to hezké slovo, já vím. Třeba „bůček“ zní mnohem líp. Na druhou stranu, slovní spojení „kontaktní dermatitida přímo uprostřed obličeje“, nebo dokonce „zánět kůže tamtéž“ je podle mého názoru mnohem horší. Jde o zdravotní problémy často způsobované kvasinkami a plísněmi, a ty dovedou člověka pořádně potrápit. Kromě toho, že mohou být bolestivé a složitě řešitelné, také strašidelně vypadají. O rudou, popraskanou pokožku, puchýře a strupy nestojí nikdo.
Konzervační látky v kosmetice zaručují, zjednodušeně řečeno, že se kvasinkami a plísněmi nepomažete pokaždé, když strčíte prst do kelímku s krémem. A že je tam nebudete každý den vlastnoručně přidávat. Konzervanty zajišťují, že se váš oblíbený přípravek nezkazí jako polévka, kterou jste nechali dva dny na plotně, protože jste předpokládali, že ji dá do lednice jiný člen domácnosti.
Což se, jak víme, neděje ani v pohádkách.
Konzervanty zaručují mikrobiologickou stabilitu kosmetických výrobků, které obsahují vodu. To je většina z nich. Úplně bez konzervantů se mohou vyrábět některé druhy kosmetiky označované jako low risk products. Tam se řadí například kostkové mýdlo, kosmetické oleje, pudr, rtěnky či oční stíny. (Někdo konzervanty přidává i sem – já to považuji za přehnané.)
Jak je ale ve výsledku možné, že nápis „bez konzervantů“ je k vidění na každé druhé krabičce a „bez konzervantů“ je zaklínadlo pro „lidi, kteří vědí víc“?
Staňte se lidmi, kteří opravdu vědí víc, a dovolte mi, abych vám to vysvětlila.
Foto Barbora Klimsz/ Oto Klempíř
Taky si nemůžeme lajznout, aby nám to žluklo, ale…
Pokud výrobce neprodává jen zmiňované míchané oleje, třeba z důvodů, které jsme si popsali v minulém článku, vždycky musí své výrobky konzervovat. Buď přitom použije konvenční látku, která je oficiálním konzervantem o podle zákona v Příloze 5 tohoto nařízení, anebo se vychytralý výrobce rozhodne, že nás přelstí, a použije konzervaci „alternativní“. Alternativním konzervantům se dnes říká „multifunkční látky“.
Jsme opět u čarování se slovy: co zní líp? „Konzervant“ (někdo si teď možná představí narezlou plechovku s prehistorickým lančmítem), nebo „multifunkční látka“? Něco tak báječně všestranného, že to dokonce zabíjí i mikroby?
Jenže když dva dělají totéž, není to totéž. Ani v kosmetice ne. Konzervace „multifunkčními látkami“ není stejně účinná jako ta klasická, a proto je třeba používat je v mnohem vyšších koncentracích. A dokonce se jich obvykle musí smíchat víc najednou. Na krabičkách je najdete označené třeba jako Phenylpropanol, Hexanediol, Caprylyl Glycol nebo Phenelyl Alcohol. Tyhle zázraky sice často taky trochu smrdí, ale co bychom neudělali pro dojem, že jsme bio, eko a friendly?
Teď si stejnou bitku o princip „bakaná chemie versus moudrá příroda“ ukážeme na číslech. Je lepší použít konvenční konzervant v řádu desetin procenta (třeba pravidelně pomlouvaný Phenoxyethanol udrží krém stabilní při koncentraci 0,5 až 0,7 procenta, případně Sodium Metabisulfite při 0,1 až 0,2 procenta)? Anebo tam nalejeme „alternativní antimikrobiální molekuly“, kterým se sice konzervanty neříká, ale musíme jich použít mezi 5 a 8 procenty, tedy řádově deset – a víckrát tolik?
O ananasu a nedůvěře
Je pravdou, že někteří lidé si na konvenční chemické konzervanty mohou vypěstovat alergii – podobně jako na jakoukoliv jinou látku, jíž se člověk vystavuje opakovaně. Hledají proto alternativu, najdou ji a slaví. To bohužel neznamená, že musí mít vyhráno navždycky.
Není příliš trendy říkat, že alergie mohou vznikat – a vznikají – i na přírodní látky. Všichni jsme už slyšeli o pylech, medu, vejcích, pšenici… Ty sice s kosmetikou nesouvisejí, ale pomůžu si klidně ještě jedním příměrem z oblasti potravin: když si dám kousek ananasu, pochutnám si. Když si dám tři kousky, ještě je to ok. Když ho sním půlku, popraská mi jazyk. Když se rozhodnu snídat celý ananas 40 dní po sobě, osypu se už při pohledu na jeho stoprocentně přírodní fotku.
Je pravdou, že klasické konzervanty se mezi lidmi používají častěji, v absolutních číslech tedy budou dráždit mnohem více lidí než jejich soft alternativní formy, které zatím nejsou tak rozšířené. Pokud se ovšem budeme od rána do večera patlat jen soft alternativami, které se najednou budou vyskytovat prakticky všude, riziko podráždění se také výrazně zvýší.
Takže co je nakonec lepší? Dá se tento problém rozhodnout nějak absolutně? Vyřešit ho pro všechny a navždy?
Obě skupiny látek tedy mají svá pro i proti. V současném mediálním prostoru, kdy se ke kosmetice vyjadřuje každý, kdo má obvyklý počet rukou a nohou, je v podstatě nemožné vysvětlit cokoliv složitějšího, než že „konzervanty jsou zlo“. Já věřím, že má cenu to aspoň zkoušet. O krizi důvěry v autority si něco řekneme příště.
Abych na závěr nevyvolávala dojem, že „Průšová zase brojí proti přírodě“: já ve svých kosmetických přípravcích některé smysluplné soft konzervanty sama používám. Jde například o takzvané biotechnologické fermenty, které zatím mají vynikající dermatologickou snášenlivost. Je to ale zejména proto, že jde o novinku – lidé si na ně zatím nevypěstovali autoimunitní reakce. Až se novinka stane masivně využívanou, což je v podstatě nevyhnutelné, protože nadávání tradičním konzervantům bude pokračovat, dají se očekávat alergie i na ně. Slibné fermenty se stanou „bakaným Phenoxyethanolem budoucnosti“, protože budou všude. A pak bude potřeba přijít zase s něčím novým, nedráždivým, co nemá špatné PR… A tak to půjde pořád dokola.
Budu na to samozřejmě číhat. Protože mě baví být o krok napřed. Ale až zase někde uvidíte, že je něco bez konzervantů, vzpomeňte si prosím na mísu plnou ananasu.
Za týden se těší
Vaše Lenka
