Článek
Jak to říci diplomaticky? Protože necenzurované pojmenování stavu hygieny a péče o tělo v Česku mi kolegové nedoporučili? Seriál Etika a kosmetika by měl vás, milé čtenáře Média, těšit a motivovat, nikoliv zahánět do defenzivy. Kdyby vás kosmetika nezajímala, jsem si jistá, že se na mém profilu vůbec nesejdeme - vím tedy s určitostí, že nad následujícím přehledem budete tiše trpět se mnou. Ještě chvíli budu našlapovat, a pak odbrzdím:
Podle dat obchodní asociace Cosmetics Europe a agentury Euromonitor International měl americký kosmetický trh v roce 2022 objem 97 miliard eur. Evropa za Spojenými státy rozhodně nezaostává: v roce 2022 její obyvatelé vydali za kosmetiku v maloobchodní síti 88 miliard eur. Srovnejme pro zajímavost „naše“ výsledky například s Čínou – tam maloobchodní prodej dosáhl „pouhých“ 71 miliard eur.
Největší evropský trh je v současnosti ten německý (14,3 mld), až za Němci následují Francouzi (12,9 mld) a po nich Italové (11,5 mld). Češi jsou přibližně na 0,9 miliardách eur, tedy zhruba na 22 miliardách korun ročně.
Pokud však jde o spotřebu kosmetiky přepočtenou na obyvatele, jsme v Evropě na předposledním místě. Průměrný Čech ročně utratí za kosmetiku – mýdlem a zubní pastou počínaje, krémy a séry konče – 85 eur.
To je 2 040 korun českých. Počítáme-li s kurzem 24 korun k euru. Za celý rok. Jsme tedy zhruba na 170 korunách měsíčně.
Jedna krabička měkkých cigaret značky Chesterfield (kdysi startek) přitom prý dnes vyjde na 135 korun. O jejich průměrné měsíční spotřebě mezi kuřáky spekulovat nebudu.
Jakkoliv je řeč o „průměrném“ spotřebiteli ošidná - stále myslím na vás, milí čtenáři, kteří s hygienou ani pěstěním potíž nemáte - koupí-li si tento imaginární průměrný Čech obyčejnou zubní pastu a tekuté mýdlo, do 170 korun se možná vejde. Deodorant, neřkuli antiperspirant, ale už v rozpočtu nejspíš nenajdeme, o krému na obličej nebo ruce nemluvě. (Ano, vím, že v komentářích pod článkem se bude vypočítávat, kolik se toho dá pořídit, když si člověk dá trochu práce a bude hledat to nejlevnější, co existuje. Stejně tak se povede řeč o tom, že utrácet za základní hygienu je „neekologické“ - těším se.)
Kdo je v celkovém srovnání za námi? Kdo se myje, pěstí a voní ještě méně než Češi?
Už jen Bulhaři. Tam ročně utratí za péči o základní hygienu a zevnějšek 70 eur.
Někdo teď možná zajásá - a patrně to nikdy nebude můj zákazník, takže mi to nevadí: Ha! Zase jsme na to jako národ vyzráli! Opět umíme něco líp než ostatní – mýt se tak málo, aby to člověku nelezlo do peněz!
Lenka Průšová, Foto: Barbora Klimsz / Oto Klempíř
Smůla. Je to ještě horší
Empirické zkušenosti českých zubařů, ale i třebas chirurgů a diabetologů v mém okolí napovídají, že stav našeho chrupu, o čistotě tkání a oblečení nemluvě, neodpovídají ani těm „chytře“ vynaloženým 170 korunám. Lidé se v ambulancích běžně objevují nejen s vyhnilými zuby, nemytí, ale třeba také s prádlem, které se těžko odděluje od kůže. Z konference podiatrů, kde jsem před časem přednášela, vím, že část pacientů má potíže zajistit svým nohám nikoliv doporučenou péči, ale základní hygienu.
Proč všechny ty strašlivé historky sdílím?
Protože není možné postavit užitečný seriál o „etice a kosmetice“ pro českého spotřebitele bez toho, aniž bychom se podívali, v jakém prostředí se o ní budeme bavit. Vyplývá z toho spousta věcí, anebo je přinejmenším nepřímo ovlivňuje – třeba vztah části zákazníků k autoritám i zdrojům, kam se obracejí pro informace.
Hygiena a snahy vylepšovat svůj zevnějšek přitom lidstvo provázejí od počátku – jedná se o kulturní univerzálii, tedy o jev, který je společný lidským společenstvím napříč staletími i kontinenty. Je-li „tělesná krása“ jakýmsi odrazem fyzického zdraví, které má stále nezanedbatelný vliv na naše reprodukční chování, můžeme mudrovat o „marnivosti“, jak chceme, ale bude to zbytečné. My, Češi, přitom máme slabé výsledky i v péči o své zdraví, ale argument o „marnivosti“ související s péčí o fyzickou kondici se nám hodí i tady.
Kosmetický Pohlreich na scénu?
Z mé vlastní praxe také vyplývá, že člověk (zejména jde-li o muže), který na sebe dbá, se v Česku často ocitá v defenzivě. Nestane-li se terčem více či méně jedovatých poznámek pronášených za zády, může se setkat i s otevřeným výsměchem. Po každém vystoupení v médiích mi přinejmenším jeden člověk napíše, že „jeho babička si vystačila s mýdlem s jelenem a psím sádlem a jak byla krásná“ - s náznakem, že cokoliv navíc pro sebe člověk udělá, znamená jen to, že někomu naletěl. Je prostě pitomec. (Mimochodem, táž výmluva se dá vztáhnout na péči o sdílená prostranství, památky, čistotu chodníků nebo parků; kdokoliv vloží energii do „něčeho navíc“, je tak trochu podezřelý.)
Z dotazů na zákaznické lince mé firmy zase vyplývá, že české ženy často nevědí, jak si umýt vlasy, nebo si neuvědomují, že když si koupí jeden drahý krém, nepřinese jim to žádný užitek, pokud si svou pleť – promiňte mi tu banalitu – předtím neodlíčí. Nevědí, že si jím nemohou mazat špinavý obličej, ani že není možné očekávat výsledky do druhého dne, protože kožní buňky se obnovují během zhruba osmadvacetidenního cyklu.
Kosmetika v českých podmínkách nutně potřebuje svého Zdeňka Pohlreicha. Ať už si o něm dnes myslíme cokoliv, jeho vliv na úroveň gastronomie v této zemi byl neoddiskutovatelný: naučil nás poznat dobré jídlo, ocenit řemeslo a zvykli jsme si za něj platit. Kosmetický Pohlreich – nebo Pohlreichová – by měly být autoritou, která se nebude bát ukazovat prstem na to, co neodpovídá naší civilizační úrovni, a nebude kolem toho našlapovat, protože nejhlasitěji se budou vždycky ozývat ti, kterým je všechno jedno.
Zlepšení by rozhodně potěšilo nejen nás, „zlé, ziskuchtivé výrobce“, ale věřím, že každého, kdo se například uprostřed léta vydá na cestu městskou hromadnou dopravou.
