Článek
Dnes je ten slavný den. Den, kdy se můj tříletý syn poprvé setká se systémem, který ho bude formovat, vzdělávat. Jdeme na zápis do školky! Abych nic neponechala náhodě, volám posilu – moji mamku. Ta je totiž expert na všechny situace, kde hrozí, že bych mohla vypadat jako neschopná matka. Což je zhruba každá situace, kde jsem přítomná.
Mamka přijíždí s velkou slávou a ještě větším policejním autem pro malého. „Ať má radost, když už ho tam dáváš,“ prohlásí a já si naivně myslím, že tohle bude fajn den. Slunce svítí, dítě nadšeně jezdí s autem po bytě a já si říkám, že to zvládneme. Dokonce přestávám být nervózní.
Jenže pak přijde čas obléknout se. Vytahuju své oblíbené černé legíny a mikinu. Pohodlné, praktické, decentní. Omyl! Mamka na mě hodí pohled, který by v některých kulturách znamenal vyhlášení války.
„Jak to chodíš oblíkaná? Skoro v padesáti! Vždyť to je krátký, to je hrozný!“
Zkouším delší triko. „To už můžeš jít rovnou v plavkách! Nemáš normální kalhoty? Proč furt nosíš ty legíny? V tom věku se to k tobě fakt nehodí. Nemáš přes to nějaký kabát“
Mamka má velikost minimálně XL, já M. Ale podle ní bych měla nosit pytel na brambory. Pro klid v domě si přes legíny beru kabát. „To je ještě horší! To si radši nech tu hrůzu předtím. V tom ti bude horko a jsou na tom chlupy!“
V tu chvíli už mi dochází trpělivost. „Tak víš co? Jdi někam!“ Mamka uraženě odchází. Dveře se zabouchnou a já zůstávám sama se synem, policejním autem a pocitem, že jsem módní katastrofa.
Snažím se uklidnit. Vždyť je normální jít na zápis sama, ne? Dítě je v pohodě, já taky. Vyrážíme. Celou cestu do školky mi v hlavě rezonuje matčin hlas: „V legínách? V tomhle věku? Vždyť na to prostě nemáš figuru! To už si rovnou navlíkni potápěčskej neopren nebo pytel od brambor!“ A já si říkám, že jestli ještě jednou uslyším slovo „legíny“, začnu se obloukem vyhýbat nejen oblečení, ale i slovníku.
Před školkou se všechno zdá v pořádku. Syn se těší, já se snažím tvářit, že jsem v klidu. Jenže pak zjistí, že nejdeme do herny, ale do kanceláře. A spustí sirénu. Ne, to není přehnané. To je decibelová apokalypsa.
Lidi v okolí se otáčejí, jestli dítě netýrám. Syn řve, že chce do školky si hrát, ne do nějaké kanceláře. Uvnitř kanceláře se učitelka snaží, nabízí hračky, plyšáky, dokonce i sušenku. Nic. Dítě se mě drží jak klíště a řve dál.
V kanceláři se tedy odehrává drama století. Já se potím, syn řve, učitelka se usmívá, ale v očích má paniku. Snažím se dítě uklidnit všemi způsoby. Hračka? Ne. Sušenka? Ne. „Podívej, paní učitelka má hezké vlasy!“ Řev ještě zesílí.
Stihnu předat papíry. Co mi paní učitelka říká, netuším. Mám v hlavě jen sirénu a představu, jak mě za rohem čeká sociálka. Co si asi myslí? Že mám doma hysterické dítě, které jim ve školce bude řvát od rána do večera. A matku, která ho neumí uklidnit. Skvělý první dojem!
Odcházím domů. Syn se ještě neuklidnil, ale už je to o poznání lepší. Já přemítám, jestli mám doma opravdu hysterické dítě, nebo jsem jen neschopná matka. Podle mamky v legínách vypadám jak tlustá jitrnice a nemůžu si takové oblečení dovolit. Podle učitelek asi jako matka na prd.
Jenže, co si budeme povídat, nervy mám už na hraně. Takže když míjíme cukrárnu, v hlavě mi blikne červená kontrolka přežití. Zatáčím tam jak Schumacher do boxů a objednávám si dvě kokosky. Ale ne ty malé, co se tváří jako dietní pamlsek pro modelky na Instagramu. Ne, já chci ty pořádné, co mají velikost menšího tenisového míčku a člověk po nich musí deset minut žvýkat, než je vůbec zvládne spolknout.
Sedím na lavičce, syn si hraje s policejním autem, já do sebe cpu kokosky a je mi úplně jedno, že v legínách vypadám podle mamky jako „jitrnice v černém“. Protože jestli mě má někdo hodnotit podle oblečení, tak ať si k tomu rovnou připočte i ty dvě kokosky – protože jinak se z toho fakt zblázním. A upřímně, kdyby mi někdo řekl, že kokosky nejsou vhodné v mém věku, asi bych ho tou druhou rovnou trefila mezi oči.
Ale víte co? Přežila jsem to. Syn taky. A příště už půjdu v legínách, v kabátu, nebo klidně v pytli na brambory. Protože jestli mě něco tenhle den naučil, tak to, že žádný outfit nezachrání hysterické dítě. A žádná mamka nezachrání hysterickou dceru.
A hlavně – zápis do školky je jen začátek. Čeká mě ještě první den, první nemoc, první třídní schůzka. A možná, možná se jednou dočkám i toho, že mi mamka pochválí legíny. Ale to už bude nejspíš v domově důchodců, kde budou legíny povinné.
Každá máma je někdy na prd. Ale hlavní je, že to dítě přežije. A že se máme čemu smát!
Takže jestli mě někdy potkáte před školkou v legínách, s kokoskou v ruce a výrazem člověka, který právě přežil módní apokalypsu, nebojte se – to je jen matka, která si chrání nervy sladkým pancířem. Ať žijí kokosky, legíny a přežití v mateřském stylu!
Příběh je inspirovaný skutečnými událostmi a okořeněný mou fantazií.Další příběhy, články naleznete na mém profilu, na některé připojuji odkaz.
