Historie lázní: V minulosti leckdy spíše připomínaly nevěstince a byly semeništěm nemocí

Už ve starověku existovaly lázeňské domy, kam se chodili lidé odreagovat. Cílem však nebylo si jen odpočinout, ale také sem lidé přicházeli s cílem podstoupit léčebné procedury. Hydroterapii obzvláště zpopularizoval nejslavnější starověký lékař Hippokratés. Ten věřil, že nemoci v těle vznikají v důsledku nerovnováhy tělesných tekutin. Pro obnovení harmonie těla doporučoval svým pacientům právě koupele, pocení a masáže. Zároveň měli pacienti rovněž sportovat a chodit na procházky. Zpočátku to byla záležitost bohatých, kteří měli své soukromé lázně, kde se rekreovali. Mezi jejich oblíbené aktivity patřily koupele ve studené sladké vodě, teplé parní lázně, hraní deskových her, popíjení vína a klábosení. Postupem času ale byly zřízeny i veřejné lázně. Ve starověkém Řecku byly lázně vnímány jako svaté místo.

Až Římané však lázeňství rozvinuli naplno, začali stavět tzv. thermae, což byly obrovské lázeňské komplexy, které nabízely příjemné koupání i další možnosti, jak trávit volný čas. Lázně neměly být pouhou relaxační zónou, Římané je provozovali i jako zotavovnu pro své raněné vojáky. Také začali zkoumat léčebné účinky nejen koupelí, ale i pití vody z léčivých pramenů. Kromě velkých bazénů byste zde tak nalezli impozantní knihovny, přednáškové místnosti, klubovny i tělocvičny. Časem si ale návštěvníci lázní našli ještě jinou zábavu, než byly jen relaxační procedury. Lázně se staly místem, kde docházelo k sexuálním orgiím. V blízkosti lázní byly zřizovány nevěstince, někdy bývaly dokonce propojené s lázeňskou budovou. Proměna lázní v centrum rozkoše vedla ke zhoršení hygienických standardů.

Lázeňství v raném středověku skomíralo. Víra totiž křesťanům doporučovala modlitby namísto ozdravných koupelí. Duchovní čistota také stála nad čistotou tělesnou. S hygienou si tehdy nikdo moc nelámal hlavu, bylo běžné, že se lidé nemyli celé měsíce, někteří dokonce roky. Mnohé lázně byly přestaveny na kostely. Byli to až křižáci, kteří si ze svých výprav kromě jiných kořistí přinesli i příjemný zvyk – pravidelné mytí. Zatímco ve středověké Evropě nepředstavoval tělesný odér žádný problém, v muslimském světě se tehdy dbalo na čistotu a voňavost. Od 13. století dále se i v Evropě začalo znova dbát na hygienu, a tak se i lázně znovu staly módní záležitostí.

Ve 14. století rozmach lázeňství narušila epidemie moru. Lázně tehdy byly zavírány. Veřejnost je vinila z šíření nemoci, středověcí lékaři totiž byli toho názoru, že koupele otevírají póry pokožky, a tak je pak člověk k onemocnění náchylnější. V 15. století už ale byly lázně opět populární, staly se oblíbeným místem nejen pro koupání, ale také pro pořádání hostin. Časem do nich dokonce zavítali i mniši. Žádná svatyně to ale nebyla, stejně jako ve starověku, i ve středověku platilo, že lázeňské domy byly místem, kde se odehrávaly sexuální radovánky.

V 16. století opět pověst lázní utrpěla, a to v důsledku další morové epidemie a také kvůli šíření onemocnění syfilis a lepry. Navíc lázeňství uškodila i skutečnost, že lázeňské domy se stávaly místem, kde se domlouvala různá spiknutí. Přesto někteří lékaři koupele stále doporučovali a ve starověkých textech dohledávali informace o jejich prospěšnosti. Díky jejich úsilí se lázeňství udrželo a do lázní se zase začali sjíždět lidé ve velkém.

V 18. století už si lidé spojovali lázně s pozitivními léčebnými účinky. Lékaři obrátili, a začali tvrdit, že koupele jsou zdravé a otevírání pórů pokožky žádoucí. Ve viktoriánské Anglii byly lázeňské domy velmi populární. Vyšší vrstva společnosti s oblibou navštěvovala propracované lázeňské komplexy. Lázně byly vybudovány v tureckém stylu a nabízely široké spektrum služeb, včetně kadeřnictví a salonů krásy. Soukromé pokoje, které se zde daly pronajmout, sloužily často jako hnízdečka lásky pro milence. Oblíbily si je i stejnopohlavní páry, které zde měly dostatek soukromí.

V 19. století byla také na vzestupu hydroterapie a balneoterapie (léčivé využití termální vody). Léčebné procedury na vodní bázi zpopularizovali například léčitelé Priessnitz a Kneipp. Dodnes se Priessnitzovy obklady a Kneippova terapie poléváním těla vodou těší velké oblibě. V této době dochází k rozmachu ve výstavbě lázeňských hotelů a penzionů.

V lázeňských střediscích se tou dobou v blízkosti hotelů stavěla i kasina, promenády či divadla. Developeři si totiž v té době plně uvědomili, jak velký komerční potenciál lázně mají. Časem se lázně staly finančně dostupnějšími, a začala do nich jezdit i široká veřejnost, zejména se tak začalo dít po druhé světové válce. Stále se zvyšuje počet služeb, které lázně nabízí, například bahenní zábaly, vířivou koupel či fyzioterapii. Dnes už nikdo nepochybuje, že lázně jsou zdraví prospěšné, a tak jsou pro nás v moderní době symbolem odpočinku a péče o zdraví.

Zdroje: The Scotsman, Giddy, Tubergen, Astrid & Linden, Sjef. (2002). A Brief History of Spa Therapy. Annals of the Rheumatic Diseases, dostupné zde.