Článek
Rodina Kawaschových žila v Kežmarku, kde vlastnila malou dílnu. Do této rodiny se přivdala Irena Majeríková, která si vzala za muže slovenského Němce Ferdinanda Kawasche. Její doposud poklidný život se otočil vzhůru nohama roku 1945. Tou dobou měli manželé Kawaschovi spolu již dceru Zlaticu a Irena čekala další dítě. V březnu toho roku byla zrovna v rodné obci Teplička nad Váhom, když se dozvěděla, že její dcerka Zlatica onemocněla zápalem plic. Její stav byl natolik vážný, že musela být hospitalizována. Irena proto neváhala a okamžitě se začala balit na cestu domů.
Neprávem ji poslali do sovětského gulagu
Vlakem se dopravila do Ružomberka, další vlakové spojení na východ už ovšem nenavazovalo, a tak musela Irena využít jiný způsob dopravy. Podařilo se jí dostat až do tou dobou již osvobozeného Popradu, kde udělala osudovou chybu. Začala si povídat s německými vojáky, čehož si všimli příslušníci sovětské policie NKVD. Ireně přitížilo i to, že její manžel byl německého původu a také měl prosperující malý podnik. Následně byla obviněna ze špionáže. Pochopitelně se snažila nařčení bránit a prosila, aby ji pustili, protože je těhotná a brzy bude rodit. Tomu se ale policisté vysmáli a označili její těhotenské břicho za falešné. Její manžel nikdy odveden nebyl, a tak se během let objevily i spekulace, zda to nebyl právě on, kdo by mohl stát za jejím zatčením. To však nikdy nebylo potvrzeno.
Ač naprosto chyběly důkazy, byla odsouzena k 15 letům vězení v trestaneckém táboře na Sibiři. Irena nedostala šanci dát o sobě vědět příbuzným, a tak alespoň zkusila stejnou taktiku jako ostatní spolucestující, na malý lístek napsala, co se s ní stalo a vyhodila jej z vlaku ven. Měla štěstí, někdo jej našel a postaral se o to, aby zpráva doputovala až k jejímu švagrovi. Ten se následně snažil prosit o pomoc úřady. Irena mezitím prožívala peklo. Už samotný transport byl horor. Cestovalo se v přeplněném vagónu, kde spolu těsný prostor sdíleli lidé různých národností. Jídla a tekutin dostávali vězni málo, navíc je také trápila ukrutná zima. Vězni neviděli ven, nemohli se jít ani na kratičkou chvíli projít. Navíc se v uzavřeném prostoru rychle šířily nemoci. Těhotná Irena bohužel o miminko během této strastiplné cesty přišla. Po náročné přepravě vlakem čekala vězně ještě dlouhá cesta lodí do jednotlivých táborů.
Otřesné podmínky v lágru
V Sovětském svazu tou dobou existovaly tisíce táborů nucených prací, kam byli sváženi političtí vězni, protestující rolníci, ale i obyčejní lidé, kteří vůbec nic neprovedli, jen na ně padl stín podezření. Mezi ty se řadila i Irena Kawaschová, která zde byla vězněna neprávem. Přežít zde bylo nesmírně těžké. Vězni byli nuceni pracovat dlouhé hodiny v nehostinných podmínkách. Čelit museli nejen mrazu, ale také hladověli a bylo na nich pácháno násilí. Ženy zde vězněné byly často oběťmi sexuálního násilí.
„Gulag byl vytvořen, aby přeměnil masu lidí na poslušný, vyčerpaný a páchnoucí zástup jednotlivců,“ to jsou slova, která pronesl Jacques Rossi, spisovatel, který byl v lágru vězněný. V gulagu platila striktní pravidla. Pokud některá z žen otěhotněla, bylo jí dítě po porodu odebráno a posláno do sirotčince. Řada těchto žen své děti již nikdy neviděla. Některá miminka kvůli špatným životním podmínkám zemřela už po narození.
V nehostinných podmínkách porodila syna
Irena Kawaschová byla přidělena do pracovního oddílu, který měl za úkol těžit zlato. K dispozici přitom měli jenom primitivní nářadí, kterým vězni hloubili jámy. Do těch se pak vkládali výbušniny. Po jejich explozi se trestanci snažili třídit horniny a hledat v nich zlato. Na vše v gulagu byly kvóty, tento cenný kov nevyjímaje, stanoveny byly alespoň dva gramy na den. Když nebylo splněno, byla vězňům snížena už tak malá dávka jídla. Ze svědectví různých vězňů víme, že i hustá polévka, větší kousek chleba či kostka cukru byly pro místní vězně učiněným pokladem, tak otřesné podmínky zde panovaly.
Během pobytu si Irena Kawaschová způsobila úraz, který jí ale paradoxně pomohl, jelikož ji přeřadili dovnitř, kde vykonávala méně náročnou práci. Nakonec se dostala i do místní kuchyně, kde měla přístup k lepšímu jídlu. Během doby strávené ve vězení měla Irena milostný poměr s místním dozorcem. Roku 1950 se jí zde narodil syn Ján. Ten se nikdy nedozvěděl, kdo ze strážných byl jeho otcem. Po porodu jí dítě bylo odebráno, ale směla jej jednou měsíčně navštívit. To ale znamenalo 17 kilometrů dlouhou nebezpečnou cestu, kdy se Irena musela v mrazu brodit sněhem. I tak se ale nevzdala a syna pravidelně navštěvovala až do jeho 3 let, kdy jej odvezli do sirotčince.
Odškodnění se nedočkala, setkání se synem ano
Když Stalin roku 1953 zemřel, nastalo v Sovětském svazu do jisté míry určité uvolnění. Irena Kawaschová se po osmi letech vězení dočkala propuštění. Tou dobou měla už ale podlomené zdraví. Po příjezdu domů navíc zjistila, že ji manžel nechal prohlásit za mrtvou a již si našel novou ženu. Také před ní byl nelehký úkol – najít svého syna Jána.
Na rozdíl od mnohých žen vězněných v gulagu, které své děti již nikdy nespatřily, se Irena setkání dočkala. Červený kříž jej vypátral a následně jí ho přivezli ruští vojáci. Spolu se synem pak žili v Kežmarku, kde se Ireně povedlo získat zpátky půlku domu, který spoluvlastnila s někdejším manželem. Časem se znovu vdala, jejím druhým manželem byl obuvník František Vrána. Odškodnění za veškeré útrapy se Irena nedočkala. Příběh jí a jejího syna Jána mapuje dokumentární snímek Můj otec Gulag a román A nezapomeň na labutě.
Zdroje: Gulag online, All That's Interesting, Denník N, Život Pluska
