Článek
Na konci druhé světové války se Američané a Britové snažili získat z území Německa co nejvíce informací, zejména těch, které se týkaly výzkumu zbraní a nových technologií. Speciální skupiny, jako byl například Podvýbor pro kombinované zpravodajské cíle, se snažily zajistit co nejvíce materiálů a dokumentů náležících třetí říši. Také v rámci svého působení jejich agenti vyslýchali nacistické vědce a prohledávali německá výzkumná zařízení.
Jednoho dne jim osud přihrál opravdový „poklad“. Polský laboratorní technik nalezl na toaletě univerzity v Bonnu tzv. Osenbergův seznam. Jednalo se o obsáhlý dokument, ve kterém byly informace o nacistických vědcích a inženýrech. V hlavách amerických vojenských činitelů se posléze zrodil nápad na spuštění operace Paperclip, která by německé a rakouské vědce, kteří spolupracovali s třetí říší, přemístila do Spojených států amerických s odůvodněním na národní zájem.
Průběh operace Paperclip
Operace Paperclip byla spuštěna na podzim roku 1944, ale naplno se rozběhla až po nalezení Osenbergova seznamu, v březnu 1945. Projekt měl povolení od samotného prezidenta Harryho S. Trumana, ten ale zakázal rekrutovat jakékoli nacistické členy nebo aktivní nacistické stoupence. Panovala totiž obava, že by tito vědci mohli představovat bezpečnostní riziko pro Spojené státy americké. Dále tu také samozřejmě vyvstala otázka etiky a morálky, mnozí z nacistických vědců se totiž dopustili skutečných zvěrstev.
Nicméně s tím vším si agenti americké vojenské zpravodajské služby OSS (předchůdce Ústřední zpravodajské služby CIA, pozn. red.) příliš nelámali hlavu, nařízení snadno obešli. Pokud měl některý z vědců problematickou minulost nebo se dokonce dopustil zločinů proti lidskosti, byly důkazy o těchto válečných zločinech zničeny, a daný vědec tak mohl začít nový život v Americe s čistým štítem.
Poté, co na veřejnost prosákly informace o projektu, setkal se zcela pochopitelně s vlnou nevole jak od amerických občanů, tak od některých vědců či politiků. Veřejně proti němu vystupovali například fyzik Albert Einstein a politička Eleanor Roosevelt. Nakonec ale zvítězila obava z toho, že by tyto vědce mohl pro sebe získat Sovětský svaz, a tak americké ministerstvo zahraničí nakonec ustoupilo a vydalo víza pro dané vědce.
V rámci projektu bylo přemístěno více jak 1600 vědců
Celkem bylo takto do Spojených států amerických přesunuto více jak 1600 nacistických vědců. Pro Američany byl asi nejdůležitější německý konstruktér raket Wernher von Braun. Ten kdysi býval velmi loajální ke třetí říši, byl to bývalý příslušník SS (Schutzstaffel, paravojenská jednotka nacistického Německa pozn. red.) a nacista. Působil poblíž koncentračního tábora Buchenwald, odkud si vybíral vězně, aby v podzemí pracovali do úmoru na sestavování jeho raket, z nichž je nejznámější typ V-2. Jedná se o balistickou řízenou střelu, kterou Němci použili k zasažení Británie.
Raketa V-2
Po příchodu do Ameriky působil Wernher von Braun na vojenských základnách Fort Bliss a White Sands Proving Grounds. Dle dostupných informací zde měl pokračovat ve vývoji a zdokonalování raket. Jisté je, že to byl právě on, kdo navrhl vícestupňovou nosnou raketu Saturn V, používaná v programu Apollo.
Ještě temnější minulost měl nacistický vědec Hubertus Strughold. Byl to fyziolog, který v koncentračním táboru Dachau na vězních prováděl kruté experimenty, které zahrnovaly ponor do ledové vody, operace bez anestetik či pokusy v hyperbarické komoře. Mnoho vězňů, kteří byli přinuceni se jeho nebezpečných experimentů účastnit, zemřelo. Po porážce nacistického Německa v květnu 1945 se Strughold snažil tvrdit, že navzdory svému postavení v lékařské službě Luftwaffe a své účasti na lékařské konferenci v říjnu 1942 nevěděl o zrůdných zločinech spáchaných v Dachau. I on byl jedním z vědců, kteří se vyhnuli trestu, a mohli tak v Americe začít znovu. Zde se mu podařilo udělat kariéru, dnes je považován za otce kosmické medicíny.
Program běžel do roku 1990, během této doby se do Spojených států amerických dostali vědci ze všech možných oborů, fyzici, chemici, optici, elektroinženýři a další specialisté. Zastánci projektu jej někdy nazývají „intelektuální reparací“, odhaduje se totiž, že díky patentům a průmyslovému využití vynálezů získaly Spojené státy americké spolu s Velkou Británií v přepočtu 10 miliard dolarů. Z morálního a etického hlediska je však operace bezpochyby odsouzeníhodná.
Zdroje: History, Britannica, Jewish Virtual Library, NPR, Dirkdeklein
