Článek
Před 92 lety v Japonsku vznikl systém sexuálního otroctví, ve kterém figurovaly tzv. „ženy útěchy“. Jednalo se o ženy, které byly v letech 1932 až 1945 nuceny stát se sexuálními otrokyněmi japonských vojáků. Ve třicátých letech vznikly první „stanice útěchy“, což byl vzletný název pro nevěstince určené příslušníkům armády. Jejich síť se ale postupem času rozrostla. Impulzem byl tzv. Nankingský masakr v roce 1937. Japonská armáda tehdy zcela vyplenila čínské město Nanking a japonské vojenské jednotky tehdy znásilnily desetitisíce žen, odhaduje se, že obětí sexuálního násilí mohlo tehdy být až 80 000. Hrůzný válečný zločin šokoval svět, a tak císař Hirohito začal hledat možnosti, jak zabránit tomu, aby se historie opakovala. Právě tehdy bylo rozhodnuto o tom, že řešením bude rozšířit síť „stanic útěchy“.
Ženy útěchy si vytrpěly mnohé
Na rozkaz císaře Hirohita byly vybudovány další „stanice útěchy“, kam byly přiváženy ženy z Číny, Taiwanu, Filipín, Singapuru, Guamu, Koreje či Malajsie. Řada žen sem byla odvlečena násilím, některé se však nechaly oklamat a přišly sem za vidinou dobře placené práce, přičemž neměly ani potuchy, že nakonec skončí v nevěstinci. Dívky a ženy sem také prodali vlastní rodiče, aby vylepšili ekonomickou situaci rodiny, jelikož některé lokality postižené válkou byly velmi chudé. Cílem vybudování těchto armádních nevěstinců bylo zamezit dalšímu znásilňování v okupovaných oblastech a také zabránit šíření sexuálně přenosných chorob. Na místě byly k dispozici kondomy a na zdraví žen dohlížel lékařský personál. Věřilo se také, že „stanice útěchy“ povzbudí morálku vojska. Vše měla tehdy pod palcem japonská vláda, která dohlížela na jejich fungování.
Ženy útěchy, rok 1944
Za vstup do „stanic útěchy“ se platil poplatek, vojáci mohli uplatnit namísto peněz své vojenské kupony. Délka pobytu v nevěstinci se odvíjela od vojenské hodnosti daného člena armády. Cena za čas strávený s ženou útěchy se lišila dle toho, jaké byla národnosti. Nejžádanější a nejdražší byly Japonky, kterých bylo v nevěstincích málo. Sexuální otrokyně si zde vytrpěly mnohé. Kromě toho, že byly nuceny nedobrovolně poskytovat sexuální služby příslušníkům armády, byly také bity a mučeny.
Vysvlékli mě do naha. Vzali mi všechno, moje mládí, mou sebeúctu, mou důstojnost, mou svobodu, můj majetek a mou rodinu.
Bývalá žena útěchy Yong Soo Lee ve své výpovědi řekla, že denně musela být po vůli čtyřem až pěti mužům, ale jiné ženy uvedly, že to mnohdy bylo i šedesát vojáků za den. Ačkoliv původně měly „stanice útěchy“ snížit počet nakažených pohlavně přenosnými chorobami, docházelo k tomu, že vojáci odmítali používat kondomy, a nemoci se šířily dál. Navíc byly ženy útěchy nuceny pokračovat ve své činnosti, i když se nakazily. Pouze dostávaly injekce proti syfilis, které ovšem obsahovaly toxické látky, které u některých z žen později způsobily vážné vedlejší účinky, mezi která patřila i neplodnost. Pokud by se některá ze zde držených žen pokusila o útěk, byla zastřelena.
Většina z nich nepřežila
Některé „stanice útěchy“ byly v provozu i po skončení druhé světové války v roce 1945. Reportéři Associated Press zjistili, že některé nevěstince fungovaly dále a ženy v nich byly nuceny poskytovat sex americkým mužům. Definitivně byly „stanice útěchy“ zrušeny až v roce 1946. Většina z žen, které zde byly drženy, se domů již nikdy nevrátila. Celkově zde mělo být drženo asi 200 000 žen, jak uvádí BBC. Odhaduje se, že pouze 25 % z žen útěchy bylo schopno přežít hrůzy, které se odehrávaly za zdmi nevěstinců. Ženy, které se vrátily domů, byly traumatizované, měly podlomené zdraví a trpěly sterilitou. Některé z nich se nervově zhroutily, jiné se nemohly vyrovnat s prožitým traumatem a pocity hanby, a tak spáchaly sebevraždu.
Japonská vláda se k nim otočila zády. Po desítky let popírala a ignorovala jejich volání po spravedlnosti. Až v roce 1992 se bývalé sexuální otrokyně dočkaly alespoň částečného zadostiučinění, když Japonsko konečně přiznalo existenci „stanic útěchy“. V roce 1993 se pak tehdejší japonský premiér Tomiichi Murayama omluvil za to, jak bylo s ženami útěchy kdysi zacházeno. Trvalo však dalších 22 let, než Japonsko přiznalo bývalým jihokorejským sexuálním otrokyním nárok na odškodné a znovu se omluvilo za spáchané zločiny.
