Článek
Pěstovali jsme v kalíšcích obilí, místo záclon se na okně komíhaly sci-fi visuté záhony a pěstební kapsy, jejichž obsah Karel pravidelně zakapával speciálním roztokem.
Navzdory promakané okenní plantáži mu to občas ujelo a slupnul biorybu. Jednou dostal dokonce tak nezřízenou chuť na flákotu, že kvůli tomu o půlnoci vysklil výlohu řeznictví.
Dvakrát ďoubnul do uheráku a zklamaně mi šel zavolat z nejbližší budky, že se stává frutariánem, zatímco v pozadí houkaly sirény policejních vozů.
Když nás domácí zátiší s řeřichou nudilo, zašli jsme občas do bufetu na Národní třídě. Jednou jsme stáli v dlouhé frontě a neměli jasnou představu. Jeho průsvitný obal mě dojímal. Jak do něj vpravit kus pořádnýho masa, aniž by se ošíval z konzumování „čtyřnohých kamarádů“? Zkusím to navlíknout přes rybu.
„Tak co si dáš?“ zeptal se mě.
„Smaženou krkovičku.“
„Co to je?“
„To je chorvatská ryba z oblasti Krku.“
„Rybu bych si výjimečně dát moh.“
„Tak běž první a objednej si.“ Snad to nepraskne. I když prodavačka byla vostrá, kdo se hned nevymáčk, měl smůlu.
„Tak co to bude, pane?“ sykla hydra.
„Jednu tu krkovičku.“
„S vokurkou?“
„Okurku k rybě?“
„Vy jste chtěl rybu?“
„Samozřejmě.“
„Takže rybu, ne krkovičku?“
„Ano, rybu. Takže krkovičku.“
„Tak rybu, nebo krkovičku?!“
„Rybu z Krku!“
„A ven! Co si dáte vy, slečno?“ přejela mě ostrým pohledem.
„Já si dám roštěnku.“
„Výborně. S vokurkou?“
„K rybě na roštu?“ Ten den jsme měli půst.
