Článek
Pamatuju tramvaje bez dveří, ze kterých děda vyskakoval ven za jízdy, veřejné telefony na padesátník, které jsem obsluhovala šperhákem. Pamatuju na posílání dopisů, ve kterých se často skrývaly ručně přepisované kapitoly knih. Při tom všem člověk musel vynaložit spoustu energie a na spoustu věcí přišel.
Dnešní snadná dostupnost informací je opojná, ale pro mozkové buňky zrádná. Přibývá lidí robotického typu, jakým je například komunita operátorů. Když se něčím přeruší smyčka frází, musí se začít zase od uvítací věty.
Volám na UPC. Ozve se klon operátorky Zubákové zvonivým:
„Co pro vás můžu udělát?“
„Přestěhovala jsem se a zvažuji využívání služeb stávajícího poskytovatele, což jste vy.“
„Nabízíme balíček s tři sta mega byty.“
„Za kolik?“
„Za sedm set, být vámi, neváhám. Ták, sepíšeme smlouvičku?“ tlačí slečna.
„Já ještě trochu váhám,“ odpovídám.
„A důvod, paní Turnová?“
„Vejde se vůbec tolik mega bytů do jednoho bytu?“
„Á tak to opravdu nevím. Co pro vás můžu ještě udělát?“
„Nejde mi zapojit televize.“
„Ona vám nezačně chodit sama od sebe. Musíte ji poladít.“
„Já jsem jí ladila.“
„Asi špatně, ona opravdu nezačne chodit sama. Rozumíme sí?
„Rozumíme, my taky nezačaly chodit samy, že?“
„Á tak to opravdu nevím. Co pro vás můžu ještě udělát?“
„Co je dál v tom balíčku?“
„Set-top box neboli STB.“
„Takže je to i s odposlechem.“
„Á tak to opravdu nevím. Co pro vás můžu udělát?“
„Říct aspoň jednu normální větu?“
„Á tak to opravdu nevím…“
