Článek
„Co děláš?“ ptá se kamarád.
„Právě jsem přestala kojit,“ odpovídám podle pravdy.
„Výborně, chystáme novinářskou výpravu na kolech ze Lhasy do Káthmándú. Přidáš se?“
Nedá se říct, že bych byla na jízdu z Tibetu do Nepálu úplně připravená, v podobném stavu jako má tělesná schránka byl i zpuchřelý Favorit trůnící ve sklepě, jenže Petr je neodbytný:
„To sjedeš na čemkoli. Je to sice tisíc kilometrů, ale v podstatě z kopce. My potřebujem ženskou jako katalyzátor a ty pak napíšeš rozhlasový seriál do Svobodné Evropy o první české transhimalájské expedici na kolech.“
To ve mně okamžitě vyvolalo vzpomínku na mé literární úspěchy z dětských let, na diplomy přivážené z letních táborů, a lichotilo mi, že můj talent někdo znovu rozpoznal. Zvažuju pro a proti. Bude mi smutno, ale mám spolehlivou babičku na hlídání. Tenhle projekt může odstartovat mou duchovní cestu, a ještě shodím břicho. Malé Johance se vrátí vysportovaná maminka, která dosavadní koketování s buddhismem rozšíří o debatování s mnichy v Potale.
Po měsíci vyrážím na první sraz cyklistů nadupaná fakty ze života Dalajlámy:
„On vlastně nebyl moc nadšenej z toho, že ho v dětství identifikovali jako duchovního vůdce, mnohem raději se šťoural v rádiích. Cítím tam určitou spojitost, takže jedu s váma.“
„Ale rádio nech doma jo, ty vůdče…“
Kluci jsou zbytečně hustý, nevadí, všechno se změní, až v sobě postupně na tibetských cestách probudíme univerzální lásku. Každý samozřejmě doufá, že se někde vyloupne sám Dalajláma, a právě jemu pošeptá něco zásadního.
S blížícím se termínem začali účastníci zájezdu nečekaně odpadávat; jednomu to zatrhla manželka, když zjistila, že v týmu je žena, druhému někdo vyluxoval účet a třetí se poranil při pádu z kola. Nakonec zbyl jen Petr a já.
„Koukni, já vím, že je mi skoro šedesát, a že se pořádně neznáme, ale neboj. Loni jsem vylezl na Kilimandžáro v polobotkách. Včera jsem získal od sponzora, firmy Velamos, dvě kola se třemi převody. A máme vízum do Číny!“
„Proč do Číny?“ vyhrknu.
„Protože Tibet, ehm, patří Číně.“
„Ok,“ zvítězila zvídavost.
Letíme s bangladéšskými aerolinkami, kterým se přezdívá „flying caskets“ neboli „rakvičková letadla“. Let trvá asi patnáct hodin, během kterých vysílají několik indických love story filmů, ale já je nevnímám. V letadle je šílený průvan, turbulence si nás pěkně vychutnávají, chci mluvit s pilotem, ale místo toho dostávám od stevardů drink na uklidněnou.
„Neboj se, to padá většinou při přistání,“ uklidňuje mě Petr.
Jako na potvoru se přistání nezadržitelně blíží, letadlo se prodírá koridorem mezi špičkami hor, z každé strany jsou tak dva metry místa, stačí malý poryv, křídlo škrtne o skálu a nirvánový cyklotrip je v háji…
„Já se bojím,“ vyjede ze mě.
„Není divu. Na letiště v Káthmándú se blbě trefuje. Zahynula tu například manželka horolezce Hillaryho,“ popichuje mě Petr.
„A my teda pak pojedeme tisíc kilometrů jenom z kopce?“ snažím se odvést svou pozornost od faktu, že klesáme.
„Nejdřív vyjedeme do Gyantse, pak sjedeme do Shigatse, pak zas vyjedeme do Lhatse…“
Aha, takže budem drandit nahoru dolů, nahoru dolů, nahoru dolů. Vysrknu další whisku, teď už celkem zbytečně, protože letadlo právě hladce přistálo na letišti v Káthmándú.
Cesta do centra je nekonečná. Všichni troubí, děti nosí menší děti přivázané k pasu kusem hadru, což mi připomene Johanku a bodne mě u srdce. Asi hodinu se autobus ani nehne, protože královna, kterou někam nesou na dřevěných nosítkách, ucpala hlavní tepnu.
„Dívky tu kralují přibližně od čtyř let do první krve,“ vysvětluje Petr.
„Do jakékoli krve?“ pošťuchuju ho.
„Přesně tak. Někdy je to menstruace, někdy tržná rána, minulé královničce se vyviklal zub, obvinili ji ze zemětřesení a šla od válu. Teda odnesli ji, protože královna se nesmí dotknout země.“
Ubytujeme se v guest housu Khunal, který uvnitř vypadá jako chata ve Špindlu. Hned vedle je pokus o řeznictví, před kterým stojí Nepálec a tváří se, jako bych přiletěla do Nepálu jen proto, abych s ním vyměnila džínovou bundu za rozčtvrcenou kozu.
Jenomže víc než jeho hnědé oči mě zaujme půjčovna motorek.
„Zrovna jsem si udělala řidičák na mašinu,“ zamachruju.
„No tak můžem zítra vyrazit někam za město,“ navrhuje Petr.
Druhý den si půjčujeme motorku Yamahu RX100 a volíme nedaleké město Bhaktapúr.
Zaměstnanec půjčovny si mě nedůvěřivě prohlíží, protože ženské tu motorky běžně neřídí. Na povel „try it“ sedám, rozjíždím se… A během pár vteřin se válím zapíchnutá do smetiště s hlavou v rámu od televize.
„Never mind, he will drive,“ snaží se mladík uklidnit šéfa.
„No, SHE will drive,“ opravuje ho Petr.
Šéf se chytne za hlavu a křičí „not posíbl“, ale nakonec to spraví rulička bankovek.
Cestou do Bhaktapúru se mi skoro ani jednou nepodařilo trefit neutrál, takže spíš poskakujeme, protože hustý provoz neumožňuje zařadit trojku.
„Kdo tě učil řídit?“ křičí mi do ucha stokilový Petr.
„Pan Mácha, stará škola, měl kombinézu vycpanou novinama, aby neprofouk, seděl za mnou, a když mi něco nešlo, tak mě kopal do lýtek.“
„Já tě kopat nebudu, ale právě jsi zavadila o krávu a ta je tu posvátná.“
Kolize s krávou nám naštěstí prošla, stihli jsme si prohlídnout Bhaktapúr, vrátit motorku s uraženým blinkrem a v Káthmándú zajít k posvátné řece, kde se lidé koupou a zároveň tam sypou popel z mrtvých. Pod stromem sedí svatý muž, zamířím k němu a slušně pozdravím. Zeptá se, odkud jsem.
„Z Československa.“
„Ááá, Budapešť, ááá, guláš!“ A natáhne ruku se stejným grifem jako bezdomovci na Vltavský. Jsem trochu zklamaná.
Cestou do hotelu potkáváme spoustu krásných dětí, a všechny chtějí coca-colu. Mně v jejich letech stačila voda se šťávou. A navíc by je měli vést k tomu, že v epicentru duchovna by hmotněvazební prkotiny měly jít už od dětství stranou.
Mám pocit, že zdejší duchovno mě nepřijímá, a navíc mnou cloumá horečka, asi jsem nastydla v letadle.
Další den zjišťujeme, že na vlastní pěst nás do Tibetu nepustí, a tak si kupujeme za nekřesťanské (logicky) peníze pobytový zájezd do Lhasy u cestovní agentury „Shiva travels“. Takzvanou „package tour“ máme na pět dní i s průvodcem.
„Až tam budem, tak se průvodci zdejchnem a vyrazíme do hor,“ šeptá mi Petr.
Druhý den tedy opět letíme. Jídlo v letadle se nedá jíst – černá vejce, liči, mastný čaj a pár neidentifikovatelných pokrmů.
„Co je to za pití?“ ptám se.
„To je čaj s jačím máslem. Největší místní zvíře se jmenuje jak divoký, je to nejmohutnější tur.“
„Ten rozhlasový seriál by se tím pádem mohl jmenovat: Eva Tur – JAK jsme byli divoký v Tibetu.“
Petr tyhle slovní hříčky zjevně nemusí, tím víc mě samozřejmě napadají, a provokuju:
„Helé, složila jsem básničku:
Blížíme se do oblasti jačí,
kde čaj s jačím máslem svačí,
nevím, zda můj pajšl na to stačí.“
Žádná reakce. Nevadí. Přistáváme, otvírám dveře s nápisem exit a hned mě přechází humor. Vracím se zpátky na své sedadlo C58, protože venku není vzduch. Ale nedá se nic dělat, vystoupit z letadla dřív nebo později musí každý. Na letišti na nás čeká průvodce najatý ze Shiva travels. Je to Mongol a neumí ani anglicky, ale bohužel ani čínsky. Neurvalí celníci nám zabavují kola. Z gestikulace vyplývá, že nám je vrátí, až přivezem ze Lhasy potvrzení, že je máme. Snažím se naznačit, že to je paradox, protože nikdo ve Lhase přece ještě o existenci našich kol nemůže vědět. Mongol se radši vypařil. Se sípáním se svalím na sedačku pronajatého auta, které nás má dovézt do sto kilometrů vzdálené Lhasy. Tibeťané se plaví na člunech z jačí kůže magickou krajinou lemovanou rudým pohořím, ale se mnou to vůbec nic nedělá.
Ubytujeme se v hotýlku, kde na každém rohu chodby sedí babka s klíči od všech pokojů, které nedá z ruky, takže ji každý host musí pěkně poprosit, ona mu jde otevřít, a klíče si zase pověsí na zástěru.
„Pojď, půjdeme se někam najíst,“ navrhuje Petr.
V restauraci nikdo nerozumí slovu „chicken“. Rozhodnu se být rázná, vlítnu do kuchyně a ukážu na hrnec s kuřecími stehny a na jiný hrnec s nudlemi. Za chvíli nám přistane na stůl obrovská mísa s padesáti stehny a kilem nudlí, které musíme zaplatit.
Jdeme zpátky. Poprosíme babku sedící na chodbě o klíč a vyčerpaní padneme na postel.
Už skoro usínám.
„Miluju tě,“ řekne Petr.
„Tos to nemoh říct už v Praze?“
„Proč?“
„Že bych neletěla…“
„Jsi krutá…“
„Já? Nechala jsem doma mimino a vrhám se do procesu osvícení za celou českou publicistickou komunitu bez tréninku a aklimatizace?“
Schoulím se do klubka a snažím se zapudit chmury četbou knihy Hercova cesta. Tahle knížka je jediné pouto s někým, koho asi fakt miluju já, což je otec mé dcery, jenže problém je, že jakožto herec zabírá veškerý prostor. Oba máme velký ego, takže nás čekají velký zkoušky. Dalajláma by to asi rozklíčoval hned, jenže v tomhle hotelu ho asi nepotkám. Jdu se napít. Z kohoutku teče bahno, zrcadlo mi šeptá, že kapesní průvodce nelže, mám výškovou nemoc ve třetím stadiu. Modré rty, pěna u pusy, což Petr odmítá vidět, nepojede přece tisíc kiláků sám.
„Řekni mi aspoň něco k tý cestě. Jel to už někdo?“ snažím se odlehčit situaci.
„Jedna Australanka z National Geographic na oslovi, kterej jí pak utek, když si fotila krajinu,“ odsekne mi Petr.
„A dojela do cíle?“
„Ne. Spadla na ni lavina.“
Stěží přežiju noc, s bušícím srdcem ráno vybíhám z pokoje, minu babku, běžím do recepce a vyhrknu: „Is there a doctor somewhere around here?“ recepční se směje mému velkému evropskému nosu a zarytě mlčí. Zamířím do hotelu Holiday Inn, kde naštěstí mají vlastního doktora.
„Máte bronchitidu a výškovou nemoc. Dole v recepci vám dají kyslík,“ říká Tibeťan nebo Číňan dalajlámanou angličtinou.
V recepci jsem vyfasovala šest nafukovacích matrací s gumovou hadičkou, které si potupně odnáším do našeho hotelu. Rozuzluju první hadičku, zasunu ji do nosní dírky, mačkám gumový polštář a vháním si tak do hlavy kyslík. Asi tak na dvě hodiny se mi uleví.
„Á, kyslíkový stan chudých… Zítra mají otevřeno v Potale pro veřejnost,“ říká Petr s převahou člověka, který se nachází ve slušné kondici a milostivě oslovuje simulanta.
„Promiň, ale nemám na meditování myšlenky,“ řeknu a ždímu šestou matraci. „Asi budu muset sletět zpátky,“ ale Petr si odmítá takovou věc připustit.
Jdu zjistit, kdy mi to letí. Kolem Potaly krouží Tibeťané s modlitebními mlýnky, je to jedno z mála míst, kde není většina populace čínského původu. Tibeťané pokorně odříkávají modlitby, ale já mám v duši zvláštní prázdno. Dovídám se, že na let zpátky do Káthmándú si budu muset počkat. Lítá se dvakrát týdně.
„Tak ahoj, šťastnou cestu a nezlob se,“ říkám po dvou nekonečných dnech.
„Ahoj, před chvilkou přivezli kola, tak si to svoje vem s sebou. A chtěl jsem ti jenom říct, že expres do duchovního ráje neexistuje.“
Á, pan chytrej.
Jedu zpátky na letiště s kolem, na které jsem ani jednou nešlápla.
Nemám ani rupii. Jako naschvál chtějí v letadle dvacet dolarů za kolo jako za cargo. Celá fronta se na mě skládá pod dojmem pohnutého osudu mladé ženy s černýma kruhama pod očima.
Jakmile slítnu zpátky do Nepálu, hned se mi uleví, ubytuju se ve stejném guest housu jako minule, kde pomáhám prodávat čtvrtky koz, než si přebukuju letadlo. Strašně se těším domů. Všichni jsou mnohem sdílnější než předtím. Kluci od motorek mi nabízejí hašiš. Ještě to tak.
„Vem si aspoň na cestu,“ říká jeden a hází mi hrudku hašiše do kapsy od džínsky.
Jdu vynadat šéfovi agentury Shiva travels za nefunkčního mongolského průvodce. Jako kompenzaci mi nabídne přebukování mojí letenky do Frankfurtu.
V den odjezdu mi řezník s motorkářem přinesou jako dárek stádo vyřezávaných slonů. Jsem dojatá, ale už chci pryč. Letadlo letí s mezipřistáním v Bangladéši, kde musím přečkat noc. Vyrazím na prohlídku hlavního města Dháky, kde je skoro stoprocentní vlhkost, všude kolem strašná bída, dávám zubožené polonahé mamince s dítětem v náručí dolar, v tom okamžiku půl města natahuje své chudé ruce, já upaluju, co můžu, za mnou celá dhácká parta, rikšové se opírají do trojkolek, vidina dolaru je slibná. Vbíhám do hotelu a padnu na postel, nad kterou se točí tři větráky, jinak by člověk asi v tomhle počasí nepřežil. Zmožená usínám.
Ráno sejdu do příjemné restaurace, těším se na klidnou cestu domů, s chutí se pouštím do kontinentální snídaně, která ještě umocňuje pocit návratu. Přisedne si ke mně urostlý charizmatický čtyřicátník s fousama a jemným způsobem zapřede hovor.
„Copak tě přivedlo do Asie?“
„Vyrazila jsem do Tibetu, že se tam projedu na kole, ale dostala jsem vejškovou nemoc a musela jsem zpátky, doma mám dítě a strašně se mi stejská. Nevím, co jsem vlastně čekala. Jak správně podotkl můj kamarád: žádná zkratka do duchovního ráje neexistuje. A co ty?“
„Mě poslali do Káthmándú rodiče kamaráda, kteří o něm neměli žádné zprávy. Suma, kterou mu posílali do banky, byla každý měsíc vyzvednutá, ale syn se neozýval. Tak mi zaplatili letenku a já jsem tady.“
„A co jsi zjistil?“
„Že je na drogách.“
„A teď jim to letíš říct?“
„Už to vědí, já letím do Španělska.“
„Co tam budeš dělat?“
„Hrát na ulici na flétnu.“
„Ty jsi muzikant?“
„Ne, spíš fotograf.“
„A co fotíš?“
„Teď už nic. Fotil jsem modelky. Jedna mě právě opustila, a tak jsem se zbavil všeho, co mi ji připomínalo. Opustil jsem byt, práci i Londýn.“
Jeho angličtina a způsob uvažování mě něčím fascinoval. Prožívala jsem chvíle naprostého souznění. John vyrůstal v Pákistánu, jako malý se staral o koně, brzy se přesunul do Londýna, kde se stal uznávaným fotografem, a modelka s ním teď zřejmě pěkně zatočila.
Čas jako by se zastavil. Mluvili jsme o hudbě, o literatuře, o drogách.
„Za drogy jsou tady dost přísné tresty, stačí když u tebe najdou kus hašiše a useknou ti ruku,“ vysvětluje John.
S hrůzou nahmatám tvrdý čtvereček v kapse džínové bundy.
„No tak to se ti povedlo, ukaž, někde to tu schovám, mám s tím zkušenost.“
Díky Johnovi nepřijdu o ruku. Takhle o mě dlouho nikdo nepečoval.
„Andalúzia je jedno z nejnádhernějších míst ve Španělska, musíš někdy přijet, jsou tam jenom bílý domy a krásná atmosféra.“
„Já mám malý dítě, víš?“
„To nevadí. Budeme si zatím psát? Já tobě domů, ty mně poste restante do Andalúzie.“
Po čtrnácti hodinách tetelení a letmých dotyků John vystupuje a já pokračuju do Frankfurtu. Nesmělý polibek a John je v trapu.
Pak už je to ráz naráz. V Německu zjišťuju, že letenka do Prahy mi už neplatí. Peníze nemám, a tak jdu na stopa. Bohužel stopnu dva Albánce, kteří se na mě po sto kilometrech začnou sápat, ale naštěstí se mi podaří vyklouznout z auta a doběhnout k benzínové pumpě. Pumpař mě s přísným pohledem upozorňuje na plakát dvou Češek, které tu před nedávnem někdo zabil při stopování. Chci mu vysvětlit, že jsem prostě nemocná. Jenže on neumí anglicky a já německy a místo „nemocná“ říkám „lednice“. Naštěstí mě vysvobodí český řidič a odveze mě na nejbližší hranici, přes kterou musím pěšky.
„Odkud jdete?“ ptá se překvapený celník.
„Z Tibetu,“ odpovídám spontánně.
„Můžeme pro vás něco udělat?“
„Ano, zavolat mi taxík.“
„Kam?“
„Do Prahy.“
V Praze zastavím v oblíbeném baru. U stolu sedí Filip Topol z Psích vojáků.
„Můžeš mi půjčit dva litry a na nic se neptat?“
„Dobře, ale řekneš mi, jak bylo na chalupě, nebo kdes to byla,“ řekne Filip.
Jako by těch deset dní vůbec neproběhlo. Zaplatím taxík, Filipovi řeknu, že na chalupě bylo dusno a spěchám domů.
Druhý den mě čeká bouřlivé přivítání s dcerkou. A už se od ní nehnu.
Za pár dní přišel první dopis od Johna a v něm: „Už chápu rozdíl mezi ‚alone‘ a ‚lonely“. Já se cítím ‚lonely‘, protože mi prostě chybíš, i když tě znám pár hodin.“ Brzy si prý koupí auto, přijede pro mě a pro Johanku, a obě si nás odveze.
Dny pomalu plynuly. Dopisy od Johna chodily celkem pravidelně, já odpovídala sporadicky.
Asi měsíc po návratu mě probudí hra na flétnu. Otevřu okno a na kraji Stromovky sedí John v dodávce.
Pozvu ho nahoru a po deseti minutách rozhovoru vím jistě, že kouzlo je pryč.
Jak se to mohlo stát? Co mu mám říct… „The magic has gone, baby“?
Najednou jsem mu vůbec nerozuměla, nebylo o čem mluvit. Tady by asi nepomohlo ani sednout si do makety letadla…
„Dneska půjdem na víno, ale zítra musím na chalupu, sorry, zadrhlo se čerpadlo, tady máš klíče, buď tu jak dlouho chceš,“ vymluvím se.
Po návratu jsem našla na posteli lístek: „Děkuju za důvěru.“ Vedle lístku ležel zelený šátek z Nepálu a knížka od Marka Vonneguta Expres do ráje.
A pak že neexistuje.
