Článek
Svůj nalezený klid oslavím v nenáročném neutrálním prostředí fitka. Popřeju milé recepční všechno nejlepší do Nového roku a vyfasuju zámek s klíčem číslo deset. Vejdu do šatny, otevřu skříňku, dvířka mé desítky hlasitě břinknou o dvířka jedenáctky, ze které rozložitá slečna tahá nekonečné elastické legíny. Vchází matka s dvěma dcerkami a míří k sedmičce, osmičce a devítce. Kdyby jedenáctka intenzivně nečpěla imitací Kenza a dítě sedmička nekňouralo jako právě vystřelená petarda, bylo by mi šumák, co mají v hlavě.
Zachovám klid a vracím se na recepci:
„Můžete dávat čísla dál od sebe?“
„Máte zámek, můžete si vybrat jakoukoli skříňku. V pánské šatně s tím nemají problém.“
Fajn, jedna nula pro pány. Vyklízím desítku a vkládám věci do volné třicítky.
Dvířka doklapnou a za mnou se ozve hromské:
„Ich bin dreissig!“
Á, Frau Němka nechápe, že tady je dovoleno libovolně obsazovat… Německy umím jen čísla a nadávat, a tak mlčky vyndavám věci a odnáším je zpět do desítky, kterou ale mezitím zabrala bývalá šestka! Zašilhám po patnáctce. Sotva se pohnu, už je obsazena devítkou, které tečou nervy z nezvladatelné sedmičky. Ta začne nabírat kvůli náhlému nedostatku pozornosti, rozbíhá se a lomcuje zamčenou šestnáctkou.
Škatulata, hejbejte se v novoroční kocovině? Fakt wunderbar! Beru věci a odcházím. Nedá mi to, cestou do recepce se zastavím u vzteklé Němky na rotopedu a do její reality pošlu ochutnávku z té své:
„ICH bin dreissig, ja? Dumm kopf!“
Pak demonstrativně pokládám zámek se svou latentní desítkou na pult recepční, která právě s úsměvem vysvětluje pánovi:
„Můžete si vybrat jakoukoli skříňku, v dámské šatně s tím nemají problém. Viďte, paní?“
