Článek
Před pár lety jsme si do pronajatého baráčku u Prahy pořídili zrzavého kocoura. Pojmenovali jsme ho Kilmí. Měl zvídavou osobnost, a protože nebyl vykastrovaný, choval se svobodně a nespoutaně, až jednoho dne zmizel. Nechala jsem ho vyvolávat místním rozhlasem, vyptávala se všech prodavačů, až mi paní s ruským přízvukem v kopírce prozradila, co se stalo:
„Viděla jsem, jak projelo ho auto na kružítku,“ a od té doby jsme žádné zvíře doma neměli.
Až letos na jaře jsem si všimla, že se po dvoře naší chalupy prochází černá žíhaná kočka a tahá břicho po zemi. Občas jsem po ní hodila slupku od buřtu nebo zbylý drůbeží pařát. S příchodem covidu jsem trávila na chalupě čím dál víc času, takže si nešlo nevšimnout, když na mě po čase ze stodoly vykoukla čtyři koťata. Dvojice zrzků mi okamžitě připomněla ztraceného Kilmího – a hned dostali misku mlíka.
„Mlíko jim nedávej, oni to pak nestráví,“ řekla mi zkušená kamarádka ze sousední vesnice.
„Slabikáře jsou plný koček s mlíkem,“ namítám. „Ale když myslíš, jdu uvařit kolínka.“
„Né, v kolínkách nejsou žádný živiny. Uvař jim žaludky.“
Dojela jsem do Kolína pro kilo žaludků. Po tříhodinovém vaření se začal z kuchyně linout takový odér, že jsem zbytek dne strávila mimo dům.
Druhý den jsem ve zverimexu koupila pytel granulí.
Kočky si na pravidelný příjem potravin rychle zvykly, když jsem vynechala, čekaly už od rána u vchodu do domu a zlověstně syčely.
„Jak jim vysvětlit, že zrovna nemám moc peněz ani na svoje jídlo?“ říkám kamarádce.
„Četlas Malýho prince? Jakmile si k sobě někoho připoutáš, máš za něj odpovědnost.“
OK, Malý princ jakožto nezpochybnitelný guru koček na mě zabral, a tak jsem vyrobila boudičku z polystyrenu, aby malé šelmy ve stodole neprofoukly, zaizolovala jsem misky na vodu, aby jim nezmrzla, a začala jsem stloukat dřevěné kříže na sudy, kvůli ledové krustě. Za odměnu kočky v noci proklouzly do předsíně, kde označkovaly všechny boty.
„To víš, jdou za teplem.“
„Přece si nevezmu do chalupy pět koček. Zrovna teď musím na pár dní do Prahy, kde vlastně ještě pořád bydlím,“ vysvětluju spíš sama sobě.
Dávám kamarádce náhradní klíče s instrukcemi.
„Zikymu dej pěnu s lososem, po granulích ho strašně pálí žáha. Přijedu co nejdřív.“
Po návratu z Prahy kočky vyšilují, ohýbají hřbety, kdyby místo mňoukání chrlily lávu, jsem na troud.
Hnaná výčitkou tryskem vyrážím do zverimexu, kde kupuji dvacet kuřecích, hovězích a rybích konzerv značky Premium a masážní kartáč. Začínám pošilhávat po sobích oblečcích… Myslím, že kočky jsou konečně spokojené. Ziky se dokonce nechal pohladit, ale jenom při jídle.
Po týdnu odjíždím do Prahy sbalit si jen to nejnutnější a nakoupit nějaké nářadí, chtěla bych kočkám na zahradě postavit altánek ze šustivých pytlů s koulodráhou.
Ziky a Maky se mi při odjezdu pletou pod nohy, jsou přitisknuté k výfuku, tváří se, že se raději nechají přejet, než by mě pustili.
Vyrážím do Prahy, v podstatě na otočku.
„Co blbneš? Pojďme zapařit, vždyť je pes na trojce,“ říká kamarád.
„Pes je možná na trojce, ale já mám kočky na sedmičce,“ říkám a bezmyšlenkovitě dávám padesátikorunu postávajícímu bezdomovci, který se okamžitě odlepí od zdi a jde za námi.
„Tos neměla dělat.“
„Proč ne?“
„Jak je ten covid, tak nikdo bezdomovce moc nedotuje, budeš ho mít na krku pořád. Četlas Malýho prince?“
