Článek
Navigace nás vede k lesu. Na kraji stojí dřevěná kůlna, na verandě vlají maskáčové trenky a několik párů ponožek, před kůlnou stojí dodávka, která slouží jako ordinace.
Kamarádka vchází dovnitř, za půl hodiny mě volá. Uvnitř sedí bodrý řimbaba v mikině s nápisem Inferno.
„Tak vy jste prej měla neuroboreliozu,“ vyhrkne a začne mluvit do telefonu.
„Kikino, je tu pani s neuroborkou, vidíš tam něco?“
„Zánět mozkovejch blan, zánět zvukovodu, zánět osrdečníku, plíce na hadr, píšu si. Co dál? Cirhóza jater, toxicita sto deset procent, no, to já vím, že měla těžkej covid. Jo, těžký kovy! A kolik? Tolik?“ otočí se na mě.
„Teda ženská, vy snad žerete olovo. A co vibrace, Kikino, vibrace zvládla? Má tam ňáký ohrožení života? Patnáct procent?! No můžu vám říct, pani, že kdybyste nepřišla, je do tejdne po vás. Ale já vás udělám a budete dobrá. Chtěl jsem teď udělat i Tinu Turnerovou, ale na tu už jsem dostal zákaz.“
„A co ty vibrace?“ zajímá mě.
„Ty se zvedly a lidi se v tom sekaj. Byl jsem napojenej na kartářky, který teď melou úplný kraviny. Navíc mám strach, že mě nahoře vypnou.“
„A kdo to tam vypíná?“
„No, Kulišák přece. Už toho měl dost, zrušil duše, karma už taky není a hajzlové maj utrum. Po smrti je jenom vědomí a pohoda, ale teď přesně nevím, co bude. No ale k administrativě. Raka nemáte, ten by byl za pade. Dejte mi dopředu tisícovku, až vás dodělám, budu vysátej jako zombie.“
Řimbaba mi asi dvě miuty luskal kolem uší a něco nesrozumitelně mumlal.
„Tak a je to, za hodinu vám bude hodně blbě.“
„Ale za hodin budu řídit.“
„No, a kdy budete doma?“
„Za dvě hodiny.“
„Tak já vám tam hodím delay. Za tejden vám přijde sms ‚úprava dokončena‘. Nashle!“ řekl řimbaba a odešel vrávoravým krokem. Buď ho vysálo, jak mě dělal, nebo se ho Kulišák přece jen rozhodl vypnout, a já se budu muset upravit sama.
