Článek
Minulé pondělí mi zavolal kamarád:
„Přijď večer do Šatlavy, hraje kapela Valkýra, je to symfonickej rock.“
Tak to mě zajímá. Valkýra je opera od Richarda Wagnera postavená na severské mytologii. Jsem zvědavá, jak bude znít symfonie v Šatlavě.
V Šatlavě jsem byla jenom jednou, je to útulná špeluňka pod Karlovým mostem, kde se úplně zastavil čas; v ulici, kde je jedna luxusní restaurace vedle druhé, je to vlastně fenomén. Kdysi se tu scházeli muzikanti z Karlova mostu, aby zapili svůj výdělek. Za barem obsluhuje Jiřina, postarší dáma, která ostrým pohledem monitoruje celý prostor, a jakmile se jí někdo nezdá, okamžitě zasáhne.
Vejdu, Jiřina mě hned sjede pohledem:
„Dobrý den, dám si grog,“ řeknu opatrně.
„Ne, pivo,“ opraví mě Jířa.
„Ne, grog.“
„Říkám pivo.“
„Tak aspoň svařák,“ zkouším to.
„Tak to radši grog, ale uděláš si ho sama, já se s tím nebudu matlat,“ zabrblá Jiřka.
Vstupuji za bar na minové území Jiřky, která mě totálně ignoruje, z čehož usuzuji, že se nesmím na nic ptát a rušit ji při čepování piva.
Na zdi nad barem jsou vylepená pravidla Klubu:
„Očekává se, že přítomní se budou chovat podle norem společenského chování s vědomím toho, že mohou být kdykoli vykázáni.“
Mladík na baru si právě dává malé pivo a mudruje: „Ať je Zeman, jakej chce, tak všechno, co říká, dává smysl,“ řekne a za pár minut už je venku na mrazu, aniž by si stihnul obléct kabát.
„Dá si malý pivo a ještě tohle. To se mi snad zdá,“ uleví si Jiřka.
Konečně najdu lahev s rumem, ale ujede mi ruka, takže mám rumu plný hrnek a není už místo na vodu. Nechci riskovat vyhazov, a tak si jdu sednout mezi hosty.
To už v rohu místnosti řeže do kytary frontman Valkýry, bělovlasý hobit kolem padesátky. Je evidentní, že symfonii dnes neuslyším, jde o vlastní tvorbu, ale textům není vzhledem k nahalenému zpěvu vůbec rozumět. Po třetí skladbě přichází Jířa s kytarou a začne hrát motiv z filmu Balada pro banditu. Toho využívám a jdu si udělat opravdový grog.
Dám vařit vodu a čekám. Dovnitř vchází Angličan, který prý právě večeřel U Tří pštrosů, šel si ven zakouřit a ztratil se. Když zjistí, že u nás se kouří uvnitř, poroučí si malé pivo. Vžívám se do role Jiřky:
„Velký.“
„Ne, malý,“ brání se Anglán.
„Říkám, že velký.“
„O. k., tak velký,“ řekne Angličan. „Kde to vlastně jsme? “
„V Šatlavě.“
„Můžeš to napsat anglicky?“
Pokouším se o anglický přepis: „Shut-love-yeah.“
„Aha! Tady je zavřená láska, proto je tu tak příjemně,“ řekne Angličan a směje se.
Do našeho hovoru někdo začne zpívat Rosu na kolejích. To se mi snad zdá. Vykouknu zpoza baru… u mikrofonu stojí Jiřina, jediný štěstí, bejt to někdo jinej, tak už letí.
