Článek
Na hladině plavaly klávesy, krabice s právě vydanými cédéčky, koberce, záclony, vzácné knihy, barvy, štětce, starý mandl po babičce… Jaká to byla úleva, když jsem si uvědomila, že máme docela dobrou pojistku. Technik z pojišťovny, pan Levák, byl ale ostrý muž, který moc dobře věděl, že lepší je ušetřit pojišťovně než se snažit o maximální plnění pojistky klienta:
„Ty mokrý cédéčka s vašima fejetonama, ty ještě udáte do dětských domovů. A ten vysavač nefachá? Tak do servisu a poslat nám odhadovanou částku na opravu. Na mandl zapomeňte, to byste musela mít fotku před a po.“
Rozhodnu se tedy začít vysavačem, hledám servis, kde opravují luxy, zdá se, že jich v Praze moc není, a tak vyrážím do jednoho, který mi tam pořád vyskakuje.
Vejdu dovnitř, za pultem na levé straně sedí paní, podle výrazu vedoucí firmy, a na pravé straně slečna, která ukrajinsky švitoří do telefonu.
„Dobrý den, mám tady starší vysavač Husky a potřebovala bych ho opravit po vodovodní havárii,“ řeknu.
„Diagnóstika stojí tisíc kórun, a když to necháte pak oprávit, tak dáme zpátky,“ řekne vedoucí stroze.
Tisícovka za prohlídnutí je dost, říkám si. Ale docela spěchám.
„Tak fajn,“ odpovím.
„Udělej to,“ paní kývne na slečnu, která na ni chvíli kouká a pak začne usilovně ohlodávat propisku. Uběhne několik minut.
„Ehm… říkám, že je to fajn, jako že ho tu nechám.“
Nikdo nereaguje. Slečna se mezitím prokousala k náplni a začala si kontrolovat nehty. Zelený, modrý, černý, černý s lebkou, žlutý s kytičkou.
„Dáte mi doklad o převzetí?“ řeknu netrpělivě. Ticho.
„Jo tak! Vy nevíte, jak to napsat česky? Napište tam prostě ‚poškozený regulátor u hadice‘,“ ujmu se iniciativy.
Slečna se vrhne k počítači, dlouho bojuje s klávesnicí, pak s tiskárnou, nakonec od ní dostávám formulář, kde stojí: „Poruhani regulator ubijce.“
Odjíždím a vysavač nechávám svému osudu.
Za týden volá paní vedoucí: „Tak opráva vašeho vysaváče bude stát osm tisíc kórun.“
„To je hodně,“ řeknu překvapeně.
„Paní, ale nový vysávač stojí sto dvacet tisíc.“
„Dobře, dobře, nemůžu přijet, mám chřipku, pošlete mi, prosím, tu diagnostiku mailem. Na pojišťovně jsou přísný.“
„Vy pošlete nám tisíc kórun za diagnózu,“ řekne vedoucí.
Pošlu tisíc korun za diagnostiku na uvedený účet. Jako odpověď přišel zvednutý palec. Nic víc.
Druhý den volám do firmy, telefon zvedne ohlodávací slečna.
„Dobrý den, volám kvůli dokladu.“
„Bohúžel, já nejsem paní Kravčenko, paní Kravčenko dnes volno, má nemocnou kóčku a já nevím tu informaci pro vás.“
„Ta informace je, že jsem nedostala potvrzení, které jsem zaplatila. Ale určitě je tam někdo, kdo umí psát.“
„To néni. Dám vám číslo, zeptájtě kolehy Tkačenka.“
Volám na číslo kolegy technika:
„Volám kvůli svému vysavači Husky a jeho diagnostice.“
„Váš vysávač Hezky, to je profi vysavač, lepší vyhodit na smetiště, protože ta oprava moc.“
„Jak jako vyhodit?“
„Prosím vás, humor.“
„Nechme humoru a vraťme se k dokladu, pochopte, zaplatíte chleba, dostanete chleba. To je úplně stejný, já chci to, za co jsem zaplatila. Diagnostiku.“
„Tak víte co, paní rozčílená? My vám pošlem vaše peníze za diagnózu vysaváče Hezky zpátky obrátlem.“
„Tak je pošlete obratem, to ale znamená hned. A já to dovezu do jiného servisu.“
„Ne hned, prosím vás za týden. Jedna doma s kočkou, druhá školéní.“
„Pojišťovna už to chce uzavřít.“
„To není právda, pojišťovna má čas.“
„Dejte mi ten lux.“
„Nedáme.“
Už toho mám dost. Zažívám flashback z dětství, když jsme si v družině hráli na obchod. Za normálních okolností bych se zapojila do hry, jenomže spěchám, a tak jen vyhrknu: „Víte co, já si to celý nahrávám.“
„To nesmíte, já zavolám policii,“ vypálí zhurta Tkačenko.
„JÁ zavolám policii,“ vykřiknu já, která před pár lety zjistila, že je napůl Ukrajinka a chce mít Ukrajince ráda.
Oba dva jsme se lekli a ve stejnou dobu položili telefon. Jsem úplně vyčerpaná a celá hořím. Jdu se natáhnout a v horečnatém polosnu vidím sama sebe, jak vcházím do servisu, kde mi odmítají dát doklad, peníze i vysavač, točím si paní Kravčenko na mobil, přibíhá koleha Tkačenko, vytrhává mi mobil z ruky a hází do kouta, v tu chvíli paní Kravčenko vypouští zběsilou kočku, která se mezitím uzdravila a má za úkol mě dorazit.
Je to naštěstí jen sen umocněný chřipkou. Druhý den volám do servisu.
„Dobrý den, to je paní Kravčenko?“
„Áno.“
„Volám kvůli diagnostice vysavače Husky.“
„Hezky ještě néní.“
„Vy jste řekla, že mi ten doklad pošlete hned.“
„Já neřekla hned.“
„A těch tisíc korun?“
„Byla záloha.“
„A kdy diagnostika?“ najíždím na slovní těsnopis.
„Vyrábět na vedení. Do týdne bude.“
„Ale u vás už to JE týden!“
Najednou dostanu spásný nápad:
„Jak je kočce?“
„Už dóbře.“
„Jak se jmenuje?“
„Tyfus.“
„Já mám taky kočku.“
„Ale nepovídéjte? Jak ona se jmenuje?“
„Influenza!“
„Krásný jméno. Tak víte co, zavolám na vedení, ať urýchlí diganózu vysavače,“ vypadne z paní Kravčenky dlouhé souvětí.
Najednou skončilo dvoudenní kočkování a za hodinu jsme měla diagnostiku v mailu. Hezky!!!
