Článek
Ten večer jsem si otevřela Instagram záměrně. Vědomě. S plným vědomím toho, co dělám. Vyhledala jsem Jakuba Procházku. Věřiny slova mě znepokojila přesně natolik, aby mě přiměla podívat se na více videí, protože znepokojení a zvědavost jsou u mě v úzkém příbuzenském vztahu. Přihlásila jsem se k odběru.
Dvě stě čtyřicet sedm tisíc a jedna.
Honza byl na gauči. Děti ve svých pokojích. Já v kuchyni s čajem, tentokrát vypitým teplým, protože jsem se poučila z pondělní zkušenosti. Pouštěla jsem jedno video za druhým.
Jak poznat, že váš partner skutečně naslouchá. Proč muži přestávají říkat, že vás mají rádi. Deset znamení zdravého vztahu. Co dělají šťastné páry jinak. Sedm věcí, které žena potřebuje a nikdy neřekne nahlas.
Jakub mluvil, já poslouchala a bylo to jako koupel v teplé vodě. Příjemné, uklidňující a s neurčitým pocitem, že tohle mi nějak prospívá, i když nevím přesně jak a v čem.
Honza přišel do kuchyně. „Kde je ten velký hrnek? Ten, co mám rád?“
„V horní skříňce vlevo!“
„Vlevo od čeho?“
„Od lednice!“
Pauza.
„Tady jich je víc.“
„Ten největší.“
„Nevidím ho.“
Ach Bože. Vzala jsem sluchátka. Nasadila jsem si je. Zapnula jsem video znovu. Na obrazovce Jakub říkal: Žena potřebuje vědět, že na ni myslíte. Že se na ni těšíte. Že váš den je lepší, protože je v něm ona.
Honza pátral dál. Zvuk šuplíku, zvuk skříňky, zvuk hrnku narážejícího o jiný hrnek. A pak vítězoslavně: „Našel jsem ho. Byl úplně vzadu.“
„Skvělé.“
„Dělám si čaj. Chceš taky?“
Koukla jsem na svůj šálek. Ještě trochu zbývalo.
„Ne, díky.“
Honza si uvařil čaj a posadil se ke mně. Nečekaně. Nešel do obýváku. Sedl si ke mně.
Tohle se stává přibližně jednou za měsíc a pokaždé mě to mírně překvapí. Jako by byl gauč jeho přirozeným místem a kuchyňský stůl jen místem jeho občasných výprav.
„Ty ses nějak zamyslela,“ řekl.
„Hmm.“
„Co je?“
Podívala jsem se na něj. Seděl tam v těch svých teplácích, s hrnkem čaje, a díval se na mě s výrazem, který jsem nedokázala rozluštit. Ale byl přítomný. Byl tady, přede mnou, a čekal.
„Nic,“ řekla jsem. „Jsem unavená.“
„Jo.“ Napil se. „Já taky.“ Pauza. „Představ si, že Láďa dneska přišel do práce s jednou modrou ponožkou a jednou s tučňákem. Říká, že je to protest.“
„Protest proti čemu?“
„Proti uniformitě. Nebo tak nějak. Říkal to odborně.“ Honza pokrčil rameny. „Já mu řekl, že to jsou hezký ponožky. On byl rád. Nikdo mu to prý dřív neřekl.“
Seděla jsem a překvapeně koukala na Honzu.
Honza, který řekl Láďovi, že má hezký ponožky, protože Láďa to potřeboval slyšet a nikdo jiný mu to neřekl. Honza, který je se mnou v kuchyni, místo aby zůstal na gauči. Honza v teplácích a tričku SPORTTEAM, s hrnkem čaje, s tou svou přítomností, která není Jakubova přítomnost. Není vědomá, strukturovaná, tréninkem zdokonalená, ale je tu.
„Super.“ řekla jsem.
„Jo.“ Vstal. „Jdu spát. Jdeš taky?“
„Za chvilku.“
Odešel.
Seděla jsem ještě chvíli v kuchyni. Pak jsem vzala telefon a otevřela Jakubův profil.
Dvě stě čtyřicet sedm tisíc odběratelů.
Dvě stě čtyřicet sedm tisíc a jedna.
Já.
Pak jsem si uvědomila, že Honza mi přišel říct o Láďovi a jeho ponožkách, protože to bylo to nejzajímavější, co se mu za dnešek stalo. Chtěl se o to podělit. Se mnou. Přišel za mnou do kuchyně, místo aby zůstal na gauči.
Jakub Procházka by to možná řekl jinak. Hezčími slovy, s hřejivějším hlasem, s vědomou přítomností a aktivním nasloucháním.
Ale Honza přišel s čajem a s Láďou a s tučňákem na ponožce.
Hmm, milé od něj, pomyslela jsem si.
Vypnula jsem telefon a šla spát.
Pokračování příště.
Seznam dosavadních dílů:
