Samopaly v sálech a rudoarmějci v ložnici: Jak kasteláni tajně zachránili Lednici a Valtice

Dnes sem lidé přijíždějí za vínem, za romantickými procházkami pod novogotickými věžemi, za fotografiemi do svého alba. Valtice jsou synonymem degustací ve sklepě plném sudů a Lednice evokuje pohlednice s rybníkem a minaretovým horizontem nebo zámek jako z pohádky. Co přitom málokdo tuší: ještě před sedmdesáti lety tu byl takřka konec světa. Konec světa, za jehož plotem stáli vojáci se samopaly a nabitými zásobníky.

Lednicko-valtický areál, dnes hrdý držitel titulu UNESCO a nejnavštěvovanější památkový soubor jižní Moravy, prošel mezi lety 1945 a 1989 zkušeností, která připomíná spíše válečný román než kulturněhistorickou kroniku. Byly tu sovětské náklaďáky odvážející umělecké předměty, stopy od traktorových pásů na parketách budovaných po staletí a pohraničníci, kteří si dávali večeři přímo pod freskovanými stropy. Tohle je jejich příběh.

Lichtenštejnové opustili své jihomoravské panství ve víru posledních válečných měsíců. Rod, který vlastnil Lednici a Valtice od roku 1322 a jemuž obě sídla sloužila po staletí jako symbol jeho evropské moci, zmizel. Těsně před příchodem fronty stihli sice evakuovat svá nejcennější umělecká díla, rodové zlato a unikátní obrazy do švýcarského a vaduzského bezpečí, na místě však zůstala drtivá většina mobiliáře. Zůstaly prázdné sály, drahocenné sbírky, barokní nábytek a sklepy plné vína. A pak přijeli Sověti.

Chronologie ztráty

Přesně dne 21. dubna 1945 byla Lednice obsazena Sovětskou armádou. Skutečná právní rána však přišla o dva měsíce později, 21. června 1945, kdy na základě Benešových dekretů veškerý lichtenštejnský majetek propadl státní konfiskaci. Co to v praxi znamenalo pro zámecké interiéry? Historicky zdokumentované chování rudoarmějců napříč Moravou nám dává tušit.

Sovětští vojáci v osvobozených a dobytých oblastech Československa se zachovali způsobem, který jejich velení nazývalo „sbíráním válečných trofejí“ a který byl ve skutečnosti soustavným rabováním. Kradli to, co po evakuaci zbylo: cennosti, obrazy, stříbrné příbory, oblečení, ložní prádlo, peníze, nábytek, slitky mědi a niklu nebo hospodářská zvířata. Oblíbeným artiklem byly náramkové hodinky; někteří vojáci si jich na ruce navlékali deset i více najednou. Poddůstojníci posílali domů napěchované balíky. Generálové rovnou celé železniční vagony.

„Když Rudá armáda opouštěla v listopadu 1945 Československo a vracela se domů, silnice byly přeplněné kolonami stovek nákladních aut.“

Šlechtická sídla byla přitom zvláštním terčem: kombinovala luxusní vybavení se statusem nepřítele. Sovětská vojenská doktrína aktivně vybízela k násilí vůči šlechtickým rodinám, jejich majetku a sbírkám. Zámky, kde vojáci přechodně sídlili, vykazovaly po jejich odchodu poškození, která správci a pozdější kasteláni popsali jako nenávratnou ztrátu: plátna z historických obrazů pořezaná bodáky, parkety rozsekané na otop, sklepy s prázdnými regály po vínech z knížecích vinic.

Paralelně probíhala jiná forma rabování, systematická a státem legitimizovaná. Trofejní smlouva z 31. března 1945 otevřela cestu k odvozu průmyslového i kulturního majetku jako válečných reparací. Sovětští důstojníci přitom svévolně rozšiřovali svůj nárok i na nevojenský majetek, bez soupisu a bez náhrady.

Únor 1948 a nástup komunistů k moci přinesl druhé velké zklamání: tentokrát systematičtější a o to rafinovanější. Zámky, které nezničila Rudá armáda, dostaly nové poslání: měly sloužit pracujícímu lidu.

Lednice si uchovala relativně šťastnější osud. Vyšší ovocnicko-zahradnickou školu v Lednici, vůbec první specializovaný ústav tohoto typu v tehdejší rakousko-uherské monarchii, založili Lichtenštejnové již v roce 1895. Komunistická správa na tuto tradici paradoxně navázala a od roku 1953 zámecký areál proměnila v kampus Vysoké školy zemědělské v Brně. Namísto knížecí rodiny tak po mramorových schodištích začali proudit vysokoškolští studenti. To, co Lichtenštejnové stavěli jako rezidenci jednoho z nejmocnějších rodů habsburské monarchie, sloužilo nyní jako kombinace výuky a ubytování pro mládež pracujícího lidu.

Zámecké sály postavené jako reprezentativní scéna pro diplomatická jednání s evropskými monarchy, se staly jídelnami a studentskými pokoji. Smysl pro ironii dějiny nemají.

Valtice šly ještě dál. Barokní sídlo, na jehož výstavbě pracovali věhlasní evropští architekti jako Giovanni Giacomo Tencalla, Domenico Martinelli či stavitel Anton Erhard Ospel, dostalo v padesátých letech využití, které by jeho tvůrce přivádělo k šílenství. Část prostor sloužila jako sušárna tabáku. Vlhkost, tabákový prach a zápach prostoupily staleté zdivo. Historická zimní jízdárna, pro niž bylo navrženo specifické rozvržení oken pro přirozené osvětlení koní při výcviku, hostila místo knížecích hřebců těžká zemědělská vozidla místního Státního statku. Olej kapal na dlažbu, nafta prosakovala do základů.

Stát si zkrátka s tím, co ukradl, nevěděl rady. Budovy přiřadil agenturám, ministerstvům a podnikům, kteří v nich viděli jen levné skladové a provozní plochy. Komunistická rétorika mluvila o majetku lidu. V praxi však šlo o majetek nikoho, o nějž se nikdo osobně nestaral a za jehož stav nebyl nikdo stíhán.

Existoval ještě třetí příběh, a ten se nebojím nazvat nejtemnějším ze všech. Valtice leží přímo u státní hranice s Rakouskem. Po roce 1948 a zejména po roce 1951, kdy Zákon o ochraně státních hranic zformoval Pohraniční stráž jako ozbrojenou složku komunistického státu, se celá oblast proměnila v zakázané pásmo.

Hraniční pásmo v jihomoravském úseku mělo šířku od čtyř do deseti kilometrů. Pro normálního smrtelníka bylo zcela uzavřené: zakázána veškerá hospodářská i průmyslová činnost, jakákoli výstavba a rozvoj území. Oficiálně šlo o ochranu socialismu před průnikem „agentů imperialismu“. Ve skutečnosti ale šlo o zatarasení únikové cesty pro vlastní obyvatele.

Pohraniční stráž ve Valticích - fakta

Valtická rota Pohraniční stráže operovala v přímém sousedství zámeckého areálu a část jeho hospodářského zázemí využívala pro své potřeby. Tam, kde knížata cvičila anglické plnokrevníky, stáli vojáci s cvičenými psy. Zámecká zahrada, kdysi pečlivě tvarovaná zahradními mistry Lichtenštejnů, se proměnila ve vojenský prostor s přísnou kontrolou pohybu

Bezprostředně za zámkem, doslova za zahradní zdí, začínalo území, kde šlo o život. Železná opona se v tomto úseku začala budovat po roce 1948 a neprostupnou se stala v letech 1952-1953. Drátěné zátarasy, signální pásy, a v nejtvrdší fázi i elektrizované překážky. Turistické letní sídlo se stalo předsunutou základnou Studené války. Zámecký park hlídali pohraničníci se samopaly a ostrými psy.

Muzeum železné opony ve Valticích, první tohoto druhu v České republice, dnes tuto epochu dokumentuje se zvláštním důrazem na autentické artefakty a bez zbytečných ideologických nánosů. Stojí v budově bývalé celnice, což je samo o sobě dost výmluvná poloha.

Bylo by nespravedlivé zakončit tento příběh jen inventářem škod. Protože vedle úředníků přidělujících sály na sušení tabáku, vedle generálů plnících vagony konfiskovaným stříbrem, stáli i jiní lidé. Ti, kteří milovali to, čemu sloužili, a kteří riskovali kariéru i svobodu pro záchranu věcí, o jejichž ztrátu totalitní moc nestála.

Národní kulturní komise a rodící se památkové úřady, které po roce 1945 postupně přebíraly správu státních zámků, byly v tomto ohledu záchrannou sítí s nesmírně omezenými prostředky. Restaurátoři a odborníci pracovali s materiálem, jehož skutečnou hodnotu jejich politicky dosazení nadřízení absolutně nechápali. Kasteláni psali zprávy, ze kterých sice vyčetl odborný čtenář vše, ale totalitní úředník v podstatě skoro nic.

Důkazy o tomto tichém partyzánském odporu proti kulturnímu barbarství dodnes střeží archivy Národního památkového ústavu, územní pracoviště Kroměříž. Zažloutlé listy „Soupisu nalezeného inventáře“ z poválečných let mluví jasně: popisují sály plné trosek, prázdné rámy a plátna prořezaná bodáky.

Komunikace s nadřízenými orgány vyžadovala promyšlenou taktiku. Inventáře bylo třeba psát tak, aby předměty nevypadaly příliš hodnotně. Komunistická správa totiž pravidelně prováděla jakési výběry movitostí pro prodej do zahraničí za tvrdou měnu. Mazaní správci záměrně falšovali odhadní ceny. Cenné barokní či renesanční obrazy v soupisech označovali jako „bezcenné kopie neznámého autora z 19. století“. Podceňování hodnoty obrazu znamenalo jeho záchranu a setrvání na Moravě. Nadhodnocení znamenalo lístek na export.

Co bylo v dokumentech úspěšně skryto, to zde zůstalo. Existují i doklady o fyzickém ukrývání předmětů, falešných příčkách nebo sklepech přepsaných v dokumentaci jako prázdné sklady.

Zdejší registry navíc posloužily k novodobému zázraku. Když komunistický režim v padesátých a šedesátých letech část zbylých lichtenštejnských fondů pod rukou rozprodal na Západ, byly to právě tyto tajně udržované záznamy moravských památkářů, které pomohly. V roce 2008 se díky nim ministerstvu kultury a expertům podařilo identifikovat rozkradené umění v prestižní amsterodamské aukční síni Christie’s. Vzácné rodové obrazy, jako například plátna nizozemských mistrů původně zdobící valtické stěny, se tak po desetiletích exilu mohly vykoupit a vrátit zpět. Kruh se tím uzavřel.

V roce 1996 UNESCO zapsalo Lednicko-valtický areál na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví. Světová organizace tím ocenila unikátní propojení stavebních památek s okolní přírodou. Krajinu, která vznikala staletími péče a která přežila půlstoletí záměrného zanedbávání.

Že tu zámky dodnes stojí ve své velkoleposti, je dílem zčásti štěstí, zčásti zázraku a ve velmi velké míře práce konkrétních lidí: restaurátorů, historiků umění a správců, kteří po roce 1989 zdědili budovy pokryté vrstvou pokořování a museli je vrátit k životu. Fasády, které viděly Rudou armádu i pohraničníky, dnes vidí turisty s fotoaparáty. Barokní sály, které voněly tabákovým prachem, dnes voní leštěnými parketami a starým dřevem.

Ale paměť staveb je dlouhá. Kdo se dívá pozorně, vidí v omítce stopy, které nefigurují v žádném průvodci.

Pamatujete Valtice nebo Lednici z doby, kdy patřily do zakázaného pohraničního pásma? Znal někdo z vás místní rodiny, které žily v bezprostřední blízkosti drátů? Napište do komentářů, protože paměť pamětníků je pramen, který by neměl vyschnout.

Pokud vás zajímá historie Břeclavska a jižní Moravy, mohlo by se vám líbit:

Labyrintem Soutoku bez celníků: Jak jihomoravské rodiny po generace klamaly stát

Stíny StB na Břeclavsku: v hledáčku tajné policie

Zapomenuté lágry: Když se břeclavské pohraničí změnilo v peklo

Svoboda na dosah, kulky za zády: Jak se utíkalo přes železnou oponu z Břeclavska?

Další zdroje a čtení: