Citlivý blázen, vizionář, ztracený génius. Syd Barrett zapálil Pink Floyd a pak sám shořel

Narodil se jako Roger Keith Barrett 6. ledna 1946 v Cambridge. Jeho otec Arthur byl patolog – člověk přesný, racionální, zakořeněný ve světě faktů. Matka Winifred byla naopak jemná, otevřená, podporující. V tomhle napětí mezi řádem a citlivostí vyrůstal kluk, který se od začátku pohyboval trochu stranou.

Doma se kreslilo, četlo, přemýšlelo. Hudba nebyla hlavní. Syd (tehdy ještě Roger) byl spíš ten typ dítěte, které si dokáže hodiny hrát samo, ponořené do vlastních představ a myšlenek. Už tehdy se u něj objevuje něco, co se později vrátí v plné síle: silná imaginace, ale i určitá odtažitost. Ne nepřátelská. Spíš tichá a uzavřená.

Zlom přichází v roce 1962. Otec umírá na rakovinu, když je Sydovi šestnáct. Věk, kdy se osobnost teprve formuje a místo opory najednou najde prázdné místo. Přátelé později říkali, že od té chvíle byl Syd jiný. Ne nutně zlomený, ale jakoby se část jeho reality přesunula jinam.

Na střední škole Cambridgeshire High School for Boys potkává Rogera Waterse. Dva kluky, kteří se zdají být odlišní, spojuje zájem o hudbu a také určitý pocit, že tak úplně nezapadají. Syd začíná hrát na kytaru, ale neučí se klasicky. Hraje intuitivně, podle sluchu, podle citu. Už tehdy zkouší zvuky, které nedávají smysl v tradičním hudebním rámci.

Když se později přesune do Londýna na Camberwell College of Arts, ocitá se v úplně jiném světě. Londýn poloviny šedesátých let není jen kulturní centrum, je to experiment, hudba, světla, drogy, sexualita, rozpad starých pravidel. A právě tady se z Rogera Barretta stává Syd Barrett.

Přezdívka Syd vznikla podle jazzmana Sida Barretta, který byl v jeho rodném Cambridge známou postavou. Aby nedocházelo k záměně, Roger si začal psát jméno s ypsilon. Postupně se z pseudonymu stala jeho identita, pod kterou vystupoval jako hudebník i autor. V kontextu tehdejší britské hudební scény šlo o běžnou praxi – krátké, zapamatovatelné jméno se hodilo pro vystupování i tvorbu.

S příchodem Syda Barretta se kapela ještě nejmenovala Pink Floyd, ale The Tea Set a pod tímto názvem vystupovala až do roku 1965. Během jednoho koncertu na vojenské základně však pánové zjistili, že na stejné akci hraje jiná skupina se stejným jménem. Barrett to rychle napravil a přímo na místě vymyslel název The Pink Floyd Sound. Vytvořil ho spojením jmen dvou svých oblíbených bluesových hudebníků z Georgie – Pinkneyho „Pinka“ Andersona a Floyda Councila. Název se postupem času zkracoval a uhlazoval. Z původního The Pink Floyd Sound se stalo The Pink Floyd a nakonec, přibližně v roce 1967 s vydáním prvního singlu a alba, již zůstalo u úderného Pink Floyd jednou provždy.

Kapela zpočátku hraje rhythm & blues, ale Barrett ji brzy přetváří. Začíná psát vlastní skladby, které nemají obdoby. Jeho kytara nezní jako kytara. Používá echo, feedback, posouvá hranice zvuku. Na koncertě v UFO Clubu někdy hraje zapalovačem po strunách, nechává tóny rozpadat se v prostoru. Není jen kytaristou a zpěvákem, je autorem vize. Bez něj by první album kapely vypadalo úplně jinak.

Když se Floydi začali prosazovat v klubech, bylo to právě jeho podivné kouzlo, co přitahovalo publikum. Dlouhé improvizace, disonantní kytarové riffy a texty, které zněly jako napsané v rauši po užití LSD.

Toto všechno se otisklo do jejich debutového alba The Piper at the Gates of Dawn. Deska vznikala v legendárních studiích Abbey Road ve stejné době, ve které vedle ve studiu pracovali The Beatles na albu Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band. Zatímco Beatles směřovali psychedelii k popové dokonalosti, Barrett ji nechával rozpadat a znovu skládat podle vlastních, téměř dětsky anarchických pravidel.

Syd Barrett napsal naprostou většinu materiálu – skladby jako „Astronomy Domine“, „Lucifer Sam“ nebo „Bike“ nesou jeho nezaměnitelný rukopis. V „Interstellar Overdrive“ zase otevřel dveře dlouhým instrumentálním experimentům, které definovaly koncertní tvář kapely. Jeho kytarová hra nebyla technicky dokonalá, ale byla radikální: používal zpětnou vazbu, echo, náhodu. Nehrál tak, jak se „má“, ale tak, jak cítil a jak chtěl.

Bohužel právě v době, kdy album vznikalo, se začal jeho vnitřní svět rozpadat. Barrett stále častěji mizel ve vlastních vizích a během nahrávání byl nepředvídatelný. Někdy přinesl geniální nápad, jindy jen zíral do prázdna. Producent Norman Smith i spoluhráči (Roger Waters, Nick Mason a Richard Wright) si začali uvědomovat, že jejich lídr se jim vzdaluje.

Album je čistým otiskem Barrettovy mysli, zní jako výlet do cizího světa: hravého, znepokojivého i křehkého zároveň. Po jeho vydání v roce 1967 už ale bylo jasné, že tahle kapitola dlouho nevydrží. První album Pink Floyd zůstává jedinečné právě proto, že všechno, co Pink Floyd později vybudovali, z téhle zvláštní, neuchopitelné Barrettovi energie nějak vychází.

Zatímco publikum vidí hudební revoluci, Syd se začíná drolit. Bere LSD. Opakovaně, často a hodně. V době, kdy nikdo netuší, jaké následky to může mít. Některé výpovědi mluví o extrémních dávkách a o dnech, kdy byl prakticky neustále pod vlivem. K tomu se přidávají stimulanty – amfetaminy, Mandrax. Chemie, která tlačí mozek na hranici. Ale LSD samo o sobě nevysvětluje všechno. Je tu něco hlubšího. Jeho osobnost byla křehká, náchylná k zahlcení. Drogy Barretův duševní propad urychlily, ale pravděpodobně nezapřičinily.

Na koncertech se mění. Někdy hraje brilantně, jindy vůbec. Stojí na pódiu a dívá se do prázdna. Kapela raději přijme druhého kytaristu, Davida Gilmoura, aby koncerty vůbec fungovaly. To je moment, kdy se z Barretta stává problém. Jednou prý hrál během vystoupení jeden akord pořád dokola. Kapela kolem něj pokračovala, ale hudba se roztříštila. Publikum nevědělo, co to má znamenat. Jestli je to experiment, nebo se něco pokazilo. U Barretta se tyhle dvě věci někdy nedaly oddělit.

Komunikace s ním začala drhnout. Odpovídal jednoslovně nebo vůbec. Někdy působil, že nechápe otázku, jindy se ztratil uprostřed věty. Oči prázdné, nepřítomné. Lidé z něj měli pocit, že je jinde.

Jednou kapela jela na koncert a někdo se zeptal, jestli vůbec mají vyzvednout Syda. „Ne, nebereme ho,“ zněla odpověď. Prostě pro něj nepřijeli. Tohle je možná nejkrutější bod celého příběhu. Ne proto, že by ho vyhodili, ale protože ho opustili bez vysvětlení. Pro člověka, jehož identita byla s kapelou spojená, to znamenalo pohromu.

Přesto Barrett ještě chvíli tvoří. Natáčí sólová alba The Madcap Laughs a Barrett. Produkce se ujímají mimo jiné David Gilmour a Roger Waters. Nahrávání bylo bláznivé. Barrett zapomínal texty, měnil tempo, začínal a končil bez upozornění. Některé skladby se musely nahrávat po malých částech, protože jinak by nedržely pohromadě. A přesto je v těch nahrávkách cosi mrazivě autentického. Není to stylizace, je to live přenos jednoho duševního i hudebního rozpadu.

Na začátku 70. let Barret hudbu opouští úplně. Pokusí se ještě o návrat, ale nedokáže to. V jednu chvíli se dokonce vydá pěšky z Londýna do Cambridge – desítky kilometrů, bez jasného důvodu. Jakoby hledal cestu zpátky, ale nevěděl vlastně kam a proč.

Vrací se domů k matce. Přestává být Sydem Barrettem a je z něj znovu Roger. Maluje, ale často své obrazy ničí. Začne i zahradničit. Rutina, jednoduchost a opakování drží jeho svět pohromadě.

Bylo léto 1975 a Floydi právě nahrávali album Wish You Were Here. Atmosféra ve studiu Abbey Road byla napjatá, nahrávání se táhlo a muzikanti byli vyčerpaní. Ironií osudu, zrovna když dokončovali skladbu Shine On You Crazy Diamond, melancholickou poctu Sydu Barrettovi, vešel do studia obtloustlý muž s vyholenou hlavou i obočím a prázdným pohledem. Nikdo ho nejdřív nepoznal. Až po chvíli si Roger Waters uvědomil, že se dívá na Barretta. Šok to byl obrovský. David Gilmour, který byl kdysi jeho blízkým přítelem, zůstal zticha. Nick Mason i Richard Wright později vzpomínali, že šlo o téměř nadreálný moment.

Barrett se choval zvláštně. Mlčky seděl, občas se usmíval, jindy působil naprosto odpojeně od reality. Údajně se ptal, kdy začne „nahrávání“, jako by netušil, že kapela je uprostřed práce. Nejsilnější moment přišel ve chvíli, kdy si kapela uvědomila, že právě pracuje na písni věnované jemu, a on tam stojí, ale zároveň jako by tam vůbec nebyl. Roger Waters měl prý slzy v očích. Barrett po nějaké době zase odešel stejně nečekaně jako přišel. Už nikdy se do světa Pink Floyd nevrátil.

Zbytek života žije v Cambridge. Vyhýbá se médiím, fanouškům i minulosti. Odmítá rozhovory, nechce být připomínán. Někteří sousedé ho popisují jako tichého, zdvořilého člověka, jiní jako podivína. Pravda je asi někde mezi.

Diagnóza nikdy není jasná. Mluví se o schizofrenii, o autismu, o následcích drog. Ale možná žádné jednoduché vysvětlení neexistuje. Jeho případ bude nejspíš dílem citlivosti, psychického traumatu, prostředí či dokonce náhody.

Syd Roger Barrett umírá 7. července 2006 na rakovinu slinivky bez velkého mediálního zájmu. Nebyl výhradně obětí drog ani svého „šíleného génia“. Byl to člověk, který měl mimořádně otevřený přístup k vlastnímu vědomí. A právě to, co z něj na začátku udělalo výjimečného umělce, ho nakonec odřízlo od světa ostatních.

Ve vzpomínkách se mísí obdiv, vina, bolest i bezmoc. Když Roger Waters mluví o Barrettovi, často to vyznívá, jako by popisoval někoho, kdo byl zároveň inspirací i varováním. Opakovaně říkal, že Syd byl „hlavní tvůrčí síla“ raných Pink Floyd – ten, kdo definoval, co kapela vlastně je. Bez něj by podle Waterse nic z toho nevzniklo. Ale zároveň přiznával, že sledovat jeho rozpad bylo děsivé. V jednom rozhovoru popsal pocit bezmoci: viděli, že se něco děje, ale netušili co – a už vůbec ne, jak to zastavit. Rozhodnutí „nechat ho být“ nebylo podle něj kruté záměrně, spíš zoufalé. „Prostě jsme nevěděli, co jiného dělat,“ vyznělo z jeho vzpomínek.

Waters se k Barrettovi vracel celý život. Album Wish You Were Here je vlastně jeho dopis ztracenému příteli.

David Gilmour měl k Barrettovi jiný vztah. Znali se už z Cambridge. Mluvil o něm s jemností, skoro ochranářsky. Často zdůrazňoval, že lidé jeho příběh zjednodušují na „drogy“, ale realita byla složitější. Barrett podle něj nebyl jen obětí LSD, ale člověk s velmi křehkou psychikou.

Nick Mason, bubeník kapely, byl možná nejstřízlivější pozorovatel. Ve svých vzpomínkách popisuje Barretta jako někoho, kdo se postupně „vzdálil realitě“. Žádné náhlé šílenství – spíš pomalé odpojování.

Mason zdůrazňoval, jak matoucí to bylo: jeden den dokázal být Syd vtipný, přítomný, kreativní. Druhý den úplně mimo. Právě tahle nevyzpytatelnost byla pro kapelu nejtěžší. O jejich rozhodnutí vyřadit ho mluví bez omluv, ale i bez hrdosti. Byla to nutnost, ne řešení.

V jednom se shodnou všichni: Syd Barrett byl nenahraditelný. A i když Pink Floyd dosáhli největšího úspěchu bez něj, něco zásadního s jeho odchodem zmizelo. Určitý druh neuchopitelné originality.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Syd_Barrett

https://www.britannica.com/biography/Syd-Barrett

https://www.novinky.cz/clanek/historie-nedozitych-65-let-demona-syda-barretta-97382

https://www.reflex.cz/clanek/causy/128363/syd-barrett-psychotik-nebo-spokojeny-autista-zakladatel-pink-floyd-z-kapely-odesel-a-propadl-se-do-silenstvi.html

https://rockovica.com/recenzie/1967-10-syd-barrett-demant-odvracene-strany-byti/

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/lepsi-ja-podivina-syda-barretta-227409

https://www.cernejpudink.cz/2016/07/24/pamatujete-si-na-me-jsem-syd-hraval-jsem-ve-vasi-skupine-na-kytaru/