Článek
Autorem nápadu a zároveň článku byl asi Honza Dědek, protože v té době pro Reflex psal a o Lucii dokonce vydal knihu Lucie: Šrouby do hlavy. Elektronická verze původního zdroje není k dispozici, ale na webu existuje shrnutí, které experiment popisuje, budu proto citovat z nepůvodního, nicméně důvěryhodného materiálu. Kdo byl autorem akce nakonec není až tak podstatné, nejzajímavější na celé věci je její výsledek.
Tvůrce experimentu si půjčil od kapely Lucie dvě nové skladby, chystané na album Slunečnice, nechal je přezpívat dobrým, avšak neznámým zpěvákem, přiložil profesionální fotografie čtyř zajímavě vypadajících mladíků, skupinu nazval Ulice a obešel všech pět tuzemských zastoupení nadnárodních hudebních vydavatelství s prostou otázkou: Myslíte, že má tato kapela šanci získat u vás nahrávací smlouvu? A výsledek byl propadák.
Mimochodem, tehdejší album Slunečnice bylo od Lucie zamýšleno jako hitové a rádiové, v čemž se snad Lucie nemohla mýlit víc, nic z alba se totiž v rádiích nehraje. Přitom jsou na něm fakt chytlavé pecky jako Hvězda nebo Karibi. Jak známo, vkus publika je opravdu neodhadnutelný, a z čeho se nakonec stane hit, to bývá pro každého autora záhadou. Děje se to prý i pisatelům článků na této platformě. Mohou si údajně dělat chutě, jaké chtějí, ale všecko je nakonec vždycky jinak.
Další zajímavostí alba Slunečnice bylo, že jeden text na něj napsal Ivan Mládek, což bych do Lucie neřekl, že se obrátí na člověka z úplně jiného hudebního soudku. Dnešní Lucie je pro mě bez Davida Kollera mrtvá a její další osud s novým zpěvákem mě nazajímá, na její koncert už bych nešel. Byl jsem na jednom z prvních začátkem devadesátek, kdy se troubilo na trumpety o sto šest a všem se nám to líbilo, a pak ještě o pár let později, to už byla Lucie superstar a jezdila velké koncerty po obrovských halách a předváděla monstrózní show.
Jak tedy experiment dopadl? Má začínající kapela šanci oslovit hudební producenty? „Mnohé začínající kapely říkají, že velké firmy o ně nestojí. A pokud už smlouvu podepíší, musí za nimi stát vlivná osobnost. Ostatní demosnímky končí v koši. Firmy to vidí jinak: devadesát pět procent současných začínajících skupin je otřesných. Jiné snad mohou být i zajímavé, ale zase jsou natolik alternativní, že se stávají pro rádia nehratelnými a tudíž pro vydavatelství nevydatelnými,“ píše ve shrnutí tehdejšího článku Reflexu Zdeňka Kuchyňová.
Dnes už může být všechno jinak než před čtvrt stoletím, svět se hodně změnil a nejen ten hudební. Jak řekl v jednom pořadu právě zmiňovaný Honza Dědek, hvězdy už k sebepropagaci novináře skoro nepotřebují, na vše mají internet a sociální sítě a udělat dnes s některou star rozhovor je stále těžší. Jak moc jsou v současnosti potřeba hudební producenti, v tom tápu, ale tenhle článek mi přijde minimálně jako zajímavé připomenutí toho, jak to chodilo kdysi, a kolik talentů mohlo skončit v koši kvůli přezíravosti hogo fogo pánů z hudebních vydavatelství. Jak tenhle byznys fungoval jsme dobře viděli i ve filmu Bohemian Rhapsody, když se Freddy Mercury snažil prosadit něco nového.
Zpátky však k Lucii. To si prostě takhle slavná česká kapela v utajení přijde za producenty a skoro všichni ji vyhodí, neboť Ulici s najatými komparzisty nikdo nezná. Stará se tu vůbec někdo o muziku a rozumí jí? Asi moc ne. Pouze jeden chlapík by dal fiktivní Ulici šanci. Shodou okolností objevitel fenoménu jménem Lunetic.
„Zatímco v angloamerickém světě existují vyhledavači talentů, kteří navštěvují kluby, poslouchají a zvažují, v Česku nikdo po klubech kapely nahledá. Začínající skupiny musí jít za firmami samy. Mohou si sice vybrat malá nezávislá vydavatelství, ale nejlákavější jsou pobočky nadnárodních koncernů označované jako tzv. Velká pětka. Ty mají člověka odpovědného za výběr kapel, který může svým způsobem rozhodnout o jejich osudu,“ píše Zdeňka Kuchyňová.
A jak to tedy celé dopadlo? Podle zástupce jedné hudební společnosti šlo o zbytečně dlouhé odrhovačky, i tak se ale uvolil zajít se podívat aspoň na koncert, takže ho projekt částečně zaujal. V jiné firmě označili nahrávky za naprosto nevhodné pro rádiové vysílání. Další vydavatel se spíše zajímal o to, kdo za Ulicí stojí. „Ulice, to zní jako Lucie,“ pronesl prý jeden s lehkým opovržením. Čtyři z pěti v podstatě hodili nový repertoár Lucie přes palubu. Vyloženě pozitivní reakce přišla pouze z jedné společnosti – její člověk už dříve jako jediný podpořil chlapeckou skupinu Lunetic. Vyrazil na koncert, viděl nadšené reakce dívčího publika a kapelu následně podepsal. Dodnes to považuje za svůj největší profesní úspěch. Podle něj byly skladby fiktivní kapely Ulice výborné, chytlavé a ideální pro rádia. Ve stejný den, kdy článek vyšel, přebírala skupina Lucie, která písně poskytla, dvojnásobnou platinovou desku za šedesát tisíc prodaných nosičů.
„Kapela Lucie se stala senzací roku 1990, kdy vyšlo její debutové album, kterého se prodalo přes 130 tisíc nosičů. Nejenže se fenomenální úspěch kapely podařilo zopakovat o rok později s deskou In The Sky, obliba posluchačů Lucii neopustila ani v následujících letech a trvá dodnes,“ tohle stojí v perexu článku na iDnes ze 4.11. 2002.
Svět někdy zbytečně přichází o talenty, ale o skupinu Lucie naštěstí nepřišel.
Zdroje:
