„On byl příliš hrdý a já příliš hloupý,“ řekl po letech Richard Müller o svém otci

Vlado Müller byl ve své době herecký fenomén. Vysoký, nepřehlédnutelný, s hlubokým hlasem, který si diváci pamatovali ještě dlouho po představení. Na jevišti i před kamerou působil jako archetyp silného muže – typ, který nepochybuje, neuhýbá a nenechá se zviklat. Pro široké publikum se stal notoricky známým například díky roli hajného Horyny v seriálu Přátelé zeleného údolí, ale jeho domovem bylo především divadlo, kde byl považován za mimořádně disciplinovaného a zároveň instinktivního herce. Kolegové na něj vzpomínají jako na člověka, který dokázal být velkorysý i tvrdý zároveň – herec Marián Labuda o něm říkal, že „Vlado bol veľký herec, ale vedel byť aj nekompromisný, keď si niečo zaumienil“.

Tenhle rys se ale promítal i do soukromí. Müller starší žil bohémsky, byl zvyklý na pozornost, společnost, dlouhé večery, a rodina se postupně ocitala na okraji jeho života. Už v době, kdy byl jeho syn Richard malý, vztahy doma skřípaly, což dokládá i jeho vlastní výrok, že syna vídá jen párkrát do měsíce a manželku „zná spíš po telefonu“. Když pak manželství definitivně ztroskotalo a Vlado odešel za jinou ženou, nebyl to jen partnerský rozchod, ale událost, která zásadně zasáhla dětské vnímání světa jeho syna.

Richard Müller si ten moment nesl celý život. Nebyl to jen smutek, ale pocit zrady, který se proměnil v tiché, ale pevné rozhodnutí. Postavil se na stranu matky a otce ze svého života v podstatě vymazal. Nešlo o dramatické hádky ani o pokusy o smíření, které by skončily neúspěchem, šlo o absolutní přerušení kontaktu. Dvacet let spolu nemluvili, neviděli se, nesdíleli žádnou zkušenost, žádný obyčejný okamžik, který by mohl vztah znovu nastartovat.

Zatímco se jejich osobní životy rozcházely, oba mezitím budovali výrazné kariéry. Vlado zůstával pevnou součástí slovenské herecké scény, respektovaný pro svou profesionalitu i charisma, i když jeho osobní život byl čím dál složitější. Richard naopak hledal vlastní cestu mimo otcův stín. Začínal jako hudební novinář a student scenáristiky, ale brzy ho přitáhla hudba. V polovině osmdesátých let založil kapelu Banket, která přinesla do tehdejší scény moderní zvuk a ironický odstup, a po revoluci se vydal na sólovou dráhu, která z něj udělala jednu z nejvýraznějších postav česko-slovenské hudby.

Zásadní byla jeho spolupráce s hudebníkem Jaro Filipem, která dala vzniknout písním, jež se staly generačními výpověďmi. Alba jako 33, LSD nebo Nočná optika ukazovala autora, který se nebál jít do vlastního nitra, pojmenovávat nejistotu, úzkost i vnitřní chaos. Filip o něm říkal, že „Richard spieva veci, ktoré by si iní ani nedovolili pomenovať“, a právě tahle otevřenost ho odlišovala od mnoha jiných interpretů. Jak temné a jiné bývají Richardovy texty si připomeňme úryvkem z Písně Ticho a tma z alba 44.

Úspěch ale doprovázely i pády. V devadesátých letech Müller propadl drogám a objevily se u něj psychické problémy, později mu byla diagnostikována bipolární porucha. Sám zpětně přiznával, že dlouho žil v iluzi, že má všechno pod kontrolou, zatímco se jeho život postupně rozpadal. V jeho výpovědích se opakovaně objevuje motiv dětství a nevyřešených vztahů, i když o otci mluvil spíš nepřímo. „Niektoré veci si nesiete z detstva a neviete s nimi nič robiť,“ poznamenal v jednom z rozhovorů, čímž naznačil, že jeho vnitřní zápasy mají hlubší kořeny.

Zajímavé je, že zatímco Richard o svých problémech postupně začal mluvit otevřeně, Vlado zůstával uzavřený ve své roli silného muže, který neustupuje. Herečka Emília Vášáryová ho popsala jako člověka, který když se jednou rozhodl, už se nevracel. Tahle neochota udělat první krok se ukázala jako zásadní překážka ve vztahu se synem. Ne že by o něj neměl zájem, ale nebyl schopen nebo ochoten překročit vlastní hrdost.

Zlom přišel až s nemocí. Když Vlado Müller onemocněl rakovinou a bylo zřejmé, že jeho čas se krátí, došlo na setkání, které se mělo odehrát mnohem dřív. Nebylo to dramatické usmíření plné emocí, spíš tiché, opatrné sbližování dvou lidí, kteří si byli blízcí a zároveň cizí. Richard později vzpomínal, že otec byl najednou jiný, klidnější, otevřenější, ochotný naslouchat, což byl podle něj zásadní rozdíl oproti minulosti. „Bol iný. Počúval ma,“ řekl, a v té jednoduché větě je obsažené všechno, co mezi nimi dřív chybělo.

Na úplné smíření už ale nezbyl čas. Zůstalo jen torzo vztahu, náznak toho, co mohlo být. Když Vlado Müller zemřel, Richard nebyl na jeho pohřbu, což veřejnost často vnímala jako důkaz chladnosti, ale z jeho pozdějších vyjádření je zřejmé, že šlo spíš o neschopnost tu situaci zvládnout než o nezájem. S odstupem let začal o otci mluvit jinak, bez hněvu, s větším pochopením a respektem. Přiznal, že na něj je hrdý a že k němu dnes cítí silnější vztah než v době, kdy žil, což je paradox, který celý příběh vystihuje.

Dnes je Richard stále aktivní, koncertuje, vydává novou hudbu a patří mezi nejrespektovanější osobnosti československé hudební scény. Jeho život je klidnější než v dobách největších excesů, žije s partnerkou Vandou Wolfovou a věnuje se rodině, zároveň ale otevřeně přiznává, že ani jeho vlastní vztahy nejsou bez problémů. „Nie som ideálny otec. A viem, odkiaľ to mám,“ řekl v jednom z rozhovorů, čímž naznačil, že vzorce z minulosti se přenášejí dál, i když si je člověk uvědomuje.

Zdroje:

https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/syn-richard-mu-nebyl-ani-na-pohrbu-drsny-samorost-vlado-muller-zil-jak-umel.A260317_150121_lidicky_tvrk

https://www.tyden.cz/rubriky/richard-muller-chce-byt-lepsim-otcem_280373.html

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity/56466/nesblizila-je-ani-smrtelna-postel.html

https://www.kvety.cz/lide/vlado-muller-herec-vysoka-postava-pratele-zeleneho-udoli-syn-richard-vztah-rakovina/

https://www.hudebniknihovna.cz/muller-richard.html

https://cs.wikipedia.org/wiki/Richard_M%C3%BCller