Článek
V tehdejším Japonsku to znamenalo podřídit se rituálu zvanému nagashi. Člověk musel vstát, postavit se před lidi a zazpívat. Jenže muzikant, který ho obvykle doprovázel na kytaru a svou hrou maskoval jeho hlasové nedostatky, tentokrát nedorazil. Atmosféra houstla a hrozilo, že důležité obchodní jednání skončí fiaskem.
V tu chvíli zasáhl muž za barem, nenápadný klávesista a bubeník jménem Daisuke Inoue. Místo dlouhých řečí podal vystresovanému obchodníkovi magnetofonovou kazetu, na kterou předtím ve svém skromném domácím studiu nahrál instrumentální verze populárních skladeb. Nahrávka byla upravená na míru – v přesném tempu a tónině, které zpívající potřeboval. „Tady máš,“ řekl Inoue s klidem. „Zpívej s tímhle.“
Ten večer se v zakouřeném podniku nezrodil jen úspěšný obchodní kontrakt, zrodil se globální fenomén, který dostal název karaoke, což je složenina z japonských slov kara (prázdný) a ōkesutra (orchestr). Zrodila se kultura, která o několik dekád později donutila miliony lidí po celém světě odhodit zábrany.
Vynález z nouze
Daisuke Inoue nebyl žádný vizionář typu Steva Jobse. Nebyl to inženýr s akademickým titulem, který by toužil změnit redefinovat hudební průmysl. Sám sebe s oblibou a bez obalu označoval spíše za průměrného, ne-li podprůměrného muzikanta, který si chtěl prostě jen zjednodušit život a ušetřit trochu sil.
Místní podnikatelé a štamgasti ho totiž neustále žádali, aby s nimi chodil do barů a dělal jim „křoví“ k jejich často falešnému amatérskému zpěvu. Inoue však nechtěl trávit noci putováním po klubech a neustálým opakováním stejných tříakordových odrhovaček.
V roce 1971 proto dostal nápad. Spojil se s přítelem, který rozuměl elektronice, a společně sestavili přístroj nazvaný 8 Juke. Z dnešního pohledu šlo o poněkud archaické monstrum: masivní dřevěná bedna potažená koženkou, která v sobě ukrývala zesilovač, magnetofon na osmistopé kazety a mechanický mincovník.
„Nebyl to žádný technický zázrak,“ vzpomínal později Inoue v rozhovorech. „Byla to jen kombinace věcí, které už dávno existovaly. Ale dalo to lidem šanci zažít pocit, jaký mají skutečné popové hvězdy stojící před velkou kapelou.“
Za 100 jenů, což v roce 1971 odpovídalo ceně zhruba pěti misek nudlí ramen, si mohl kdokoli pronajmout „prázdný orchestr“ na několik minut. Jenže začátky byly rozpačité. První stroje rozmístěné v barech kolem Kóbe zely prázdnotou. Hosté se styděli. Stoupnout si s mikrofonem před přístroj, ze kterého se linula jen hudba bez zpěvu, vyžadovalo příliš mnoho odvahy.
Inoue proto musel zapojit marketingový instinkt. Najal několik pohledných hostesek a zaplatil jim za to, aby jako první začaly veřejně do strojů zpívat a předvedly lidem, že se není čeho bát. Bariéra studu byla prolomena. Jakmile lidé, posilněni alkoholem, ztratili zábrany, nebylo cesty zpět. Do konce sedmdesátých let stál karaoke přístroj v téměř každém japonském hotelu, baru a restauraci.
Král bez koruny a bez patentu
Daisuke Inoue si svůj vynález nikdy nenechal patentovat. Domníval se, že jde o příliš banální myšlenku na to, aby stála za byrokratické papírování a poplatky. Navíc byl zvyklý na tehdejší uvolněný přístup lokálních muzikantů. Když se pak na začátku 80. let karaoke transformovalo z magnetofonových kazet na kompaktní disky a k hudbě se přidaly televizní obrazovky s běžícími texty (které definitivně nahradily papírové zpěvníky), chopily se příležitosti obří technologické korporace jako Pioneer, Sony či JVC.
Tyto firmy zoptimalizovaly technologii, začaly ji vyvážet do celého světa a vydělaly miliardy dolarů. Inoue nezískal z tohoto globálního boomu téměř nic. Místo toho se potýkal s dluhy, provozoval malou firmu na hubení švábů v karaoke boxech a bojoval s depresemi.
Přesto se dočkal morálního zadostiučinění, které peníze nedokážou koupit. V roce 2004 mu byla na Harvardově univerzitě udělena Ig Nobelova cena za mír. Toto parodické, avšak vysoce prestižní ocenění se uděluje za výzkumy a objevy, které lidi nejprve rozesmějí a následně donutí k hlubokému zamyšlení. Výbor cenu Inouemu udělil za to, že „nabídl lidem zcela nový způsob, jak se učit tolerovat jeden druhého“.
Inoue tehdy dorazil do Bostonu osobně. Když si cenu přebíral, sklidil nejdelší potlesk ve stoje v historii tohoto udílení. Místo děkovné řeči vytáhl mikrofon a celému sálu plnému laureátů zazpíval optimistický hit ze sedmdesátých let I'd Like to Teach the World to Sing.
Proč karaoke dobylo svět
Podle sociologů karaoke uspělo, protože dokonale trefilo hluboko potlačené lidské potřeby. V kultuře, jako je ta japonská, která je extrémně rigidní, svázaná přísnou hierarchií, etiketou a enormním tlakem na potlačování individuality ve prospěch kolektivu, fungovalo karaoke jako dokonalý psychosociální ventil.
V druhé polovině 80. let se objevily tzv. karaoke boxy – malé, zvukově izolované místnosti přestavěné z vyřazených lodních kontejnerů. Zde, v soukromí, pod rouškou tlumených neonových světel a alkoholu, mohli japonští manažeři shodit své masky. Podřízený mohl před zraky svého šéfa řvát punkový text nebo zpívat procítěnou milostnou baladu, aniž by tím ohrozil svou kariéru. Druhý den ráno v kanceláři se sice všichni opět chovali formálně, ale noční katarze jim pomohla přežít další pracovní týden.
Když se fenomén na přelomu 80. a 90. let přelil do Spojených států a Evropy, transformoval se znovu, tentokrát podle západních kulturních kódů. Zatímco Asie preferovala intimitu uzavřených boxů s přáteli, Západ udělal z karaoke extrovertní show. Stalo se oslavou čisté odvahy, exhibicionismu a často i naprostého nedostatku sebereflexe před plným barem naprosto cizích lidí.
V západních karaoke barech přestalo záležet na tom, zda zpíváte čistě. Klíčem k úspěchu se stalo charisma a ochota udělat ze sebe pro pobavení ostatních blázna. Karaoke tak demokratizovalo zábavu a smazalo hranici mezi profesionálním umělcem na pódiu a pasivním divákem v hledišti.
Triumf nedokonalosti v digitálním věku
Dnes, v éře TikToku, Instagramu a streamovacích aplikací, kdy má v podstatě každý člověk ve svém kapse nahrávací studio s autotunem a filtry, se může zdát myšlenka zpívání do bedny v zapadlém baru jako nostalgický přežitek. Opak je ale pravdou.
Karaoke přežilo digitalizaci, protože jeho podstata není technologická, ale hluboce lidská. Je to oslava nedokonalosti. V době, kdy jsou na nás ze všech stran sypány vyrenderované, vyhlazené a umělou inteligencí upravené popové hity, představuje karaoke jedno z posledních míst, kde je chyba vítána. Kde falešný tón vyvolá spíše upřímný smích a potlesk než odsouzení.
Daisuke Inoue sice nezískal miliardy na bankovním účtu, ale změnil způsob, jakým lidstvo tráví páteční večery. Ukázal nám, že k radosti ze sdíleného okamžiku nepotřebujete školený hlas z konzervatoře, ale stačí mít dostatek odvahy, popadnout mikrofon a nechat „prázdný orchestr,“ aby vás doprovodil.
Zdroje:
https://www.bbc.com/audio/play/p0337m2w
https://www.openculture.com/2021/06/meet-the-inventor-of-karaoke-daisuke-inoue-who-wanted-to-teach-the-world-to-sing.html
https://cs.wikipedia.org/wiki/Daisuke_Inoue
https://qz.com/159437/the-man-who-invented-the-karaoke-machine-never-patented-it
https://theappendix.net/issues/2013/10/voice-hero-the-inventor-of-karaoke-speaks
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ig_Nobelova_cena
