Článek
Dívka z nablýskaného předměstí
Smutný příběh Lynette nezačal v podsvětí, ale v naleštěném světě kalifornského snu 50. let. Narodila se v roce 1948 v Santa Monice do rodiny leteckého inženýra Williama Frommeho. Zvenčí vypadalo vše dokonale: úhledný dům, střižený trávník, otec se solidním platem, matka pečující o domácnost.
Malá Lynette byla talentovaná. Tancovala v populární dětské skupině Lariat Sam a jako malé děvčátko vystupovala dokonce v Bílém domě pro prezidenta Eisenhowera. Byla cvičena k úsměvům, perfekcionismu a absolutní poslušnosti.
Doma však vládla atmosféra, kterou pamětníci popisují jako permanentní psychický teror. Otec byl chladný autoritář. Jakýkoliv projev vlastní vůle trestal. Když Lynette v dospívání poprvé projevila nesouhlas, otec ji potrestal způsobem, který v ní zanechal hluboké jizvy: měsíce s ní v jednom domě nepromluvil ani slovo. Zacházel s ní, jako by byla duch.
„Neztratila jsem jen domov. Ztratila jsem pocit, že vůbec existuji. Když vám vlastní otec dává denně najevo, že jste nic, hledáte někoho – kohokoliv – kdo vám řekne, že pro něj znamenáte svět,“ vzpomínala po letech.
V osmnácti letech, po poslední hádce, ji otec vyhodil na ulici. S jediným kufrem a pár dolary v kapse bloudila po pláži Venice Beach. Byla zmatená, vyhladovělá a citově na dně. Sedla si na lavičku a rozplakala se.
Tehdy k ní přistoupil muž s kytarou přes rameno, neudržovaným vousem a hypnotickým pohledem. Jmenoval se Charles Manson. Zaněného člověka poznal na míle daleko. Přisedl si k Lynette, chvíli poslouchal a pak jí položil ruku na rameno.
„Tvoje minulost už neexistuje, holčičko. Tví rodiče tě nikdy nemilovali, protože sami nevědí, co je to láska. Poď se mnou. U nás už nikdy nebudeš sama.“
Pro osamělou dívku to byla neuvěřitelně opojná slova. Manson použil osvědčenou metodu manipulace: nejprve jí poskytl pocit bezpodmínečného přijetí a bezpečí, aby ji vzápětí mohl začít tvarovat k obrazu svému.
Lynette se stala vůbec první oficiální členkou vznikající Mansonovy „Rodiny“. Manson jí dal nové jméno. Když se poprvé dotkl jejího stehna, vydala ze sebe vysoký, pištivý zvuk. Manson se zasmál a řekl: „Jsi moje Squeaky.“ Přezdívka „Pištítko“ už jí zůstala navždy. Od té chvíle přestala být Lynette Frommeovou. Stala se bytostí, jejíž existence byla plně odvozena od vůle jednoho muže.
Manson
Královna na ranči Spahn
V roce 1968 se neustále se rozrůstající „Rodina“ usadila na ranči Spahn v Santa Susana Mountains. Bylo to bizarní místo – staré filmové kulisy pro westerny, které pomalu chátraly v prachu a horku. Majitelem byl osmdesátiletý, prakticky slepý George Spahn.
Manson rychle pochopil, že k udržení komunity potřebuje pevný řád. Zatímco sám trávil dny konzumací LSD a kázáním o nadcházející apokalypse, kterou nazýval Helter Skelter, běžný chod ranče svěřil Lynette.
Squeaky se stala jakousi neoficiální správkyní. Aby skupina neplatila nájem, nastěhovala se přímo ke starému Spahnovi. Vařila mu, uklízela, starala se o jeho hygienu a uspokojovala jeho sexuální potřeby.
„Charlie nás naučil, že tělo je jen nástroj. Pýcha a stud jsou jen předsudky starého světa. dělala jsem to pro Rodinu a dělala jsem to ráda, protože George byl starý a opuštěný,“ vysvětlovala bez známky lítosti nebo studu.
Zatímco ostatní dívky podléhaly Mansonovu vlivu skrze drogy a halucinogenní seance, Lynette měla jinou úlohu. Byla správkyní. Spravovala peníze z drobných krádeží, rozdělovala příděly jídla a dohlížela na to, aby hierarchie fungovala bezchybně.
Noc, kdy tekla krev
V srpnu 1969 Mansonovo řádění vyvrcholilo. Věřil, že zažehne celonárodní rasovou válku, když zavraždí několik známých osobností a svede to na černošské obyvatelstvo.
Během dvou nocí jeho komando zavraždilo Sharon Tate, partnerku režiséra Romana Polanského, a v domě manželů LaBiancových dalších sedm lidí. Lynette Frommeová se vražedných výprav nezúčastnila. Manson ji záměrně nechal na ranči, potřeboval ji jako pojistku a jako někoho, kdo pohlídá základnu.
Když policie po několika týdnech skupinu zatkla, většina členů se pod tíhou důkazů zlomila. Ne tak Squeaky. Zatímco probíhal soud století, ona převzala roli velitelky věrných. Spolu s dalšími dívkami si na čelo vyřezala nožem znamení „X“ – symbol toho, že se vyčlenily ze společnosti, která odsuzuje jejich Mesiáše.
Měsíce tábořily na chodníku před soudní budovou v Los Angeles. Větrem a deštěm zněly jejich monotonní zpěvy Mansonových písní. Kdykoliv šel kolem svědek nebo novinář, dívky na ně pokřikovaly kletby. Squeaky se stala noční můrou prokurátora Vincenta Bugliosiho, protože zvenčí organizovala zastrašování svědků.
Charles Manson opouští soudní síň, kde vystoupil jako svědek ve prospěch Catherine „Gypsy“ Share. Manson, s krátkými vlasy, má spoutané ruce i nohy.
Zrození ATWA a zelený radikalismus
Když byl Charles Manson odsouzen k doživotnímu trestu, většina jeho následovníků se rozprchla. Lynette však odmítla přijít o smysl života. Společně se Sandrou Goodovou se přestěhovala do Sacramenta. Chtěly být co nejblíže věznici Folsom, kde Manson seděl. Přes mříže s ním udržovala neustálý kontakt a Manson skrze ni začal formulovat novou ideologii. Pojmenoval ji ATWA – zkratka pro Air, Trees, Water, Animals (Vzduch, Stromy, Voda, Zvířata).
V první polovině 70. let, kdy v USA silně rezonovala ropná krize, přetvarovaly Mansonův nihilismus do podoby radikálního eko-terorismu. Squeaky a Sandra si ušily dlouhé, nápadné oděvy. Squeaky nosila červené roucho jako symbol ohrožené přírody a prolité krve. Založily organizaci a začaly rozesílat výhrůžné dopisy ředitelům velkých chemických a dřevozpracujících společností.
„Pokud nepřestanete ničit atmosféru a kácet stromy, zaplatíte za to svojí krví. Člověk není pánem tvorstva, je jen parazitem,“ psalo se v manifestech, které dívky rozesílaly po celých Spojených státech.
Osudové ráno v Sacramentu
Pátek 5. září 1975 byl v Sacramentu slunečný a teplý den. Prezident Gerald Ford měl naplánované setkání s kalifornským guvernérem Jerrym Brownem.
Lynette Frommeová vstala brzy. Oblékla si své zářivě červené roucho. Od svého spolubydlícího, starého veterána, získala armádní pistoli Colt M1911. Byla to masivní, těžká zbraň ráže 45 určená k tomu, aby sejmula člověka na první zásah.
Zasunula do zbraně zásobník se čtyřmi ostrými náboji. Nebyla však zkušenou střelkyní. Ve spěchu a rozrušení se dopustila kritické chyby: nenatáhla závěr zbraně. Zásobník byl plný, ale v nábojové komoře nebyl žádný náboj.
S pistolí ukrytou pod záhyby roucha se vmísila do davu v parku před Capitolským komplexem. Když se prezident dostal na dosah, Lynette udělala krok vpřed. Vytáhla zbraň a namířila ji přímo na jeho hrudník.
Vzápětí Lynette ležela v prachu, přitlačená k zemi těly několika policistů, zatímco ochranka narychlo odvážela otřeseného prezidenta do bezpečí
„Pusťte mě! Nerozjelo se to! Ono to nevystřelilo!" křičela přes celý park.
Agenti tajné služby spěchají ke Kapitolu po pokusu o atentát
Soudní divadlo a jablko pro žalobce
Soudní proces, který začal v listopadu 1975, připomínal cokoliv jiného než standardní právní jednání. Lynette odmítla spolupracovat se svými obhájci. Jejím jediným cílem bylo proměnit soudní síň v platformu pro Mansonovy myšlenky.
Trvala na tom, že nechtěla prezidenta zabít, chtěla prý pouze strhnout pozornost celého světa na ničení životního prostředí a stav, v jakém se nachází vězněný Charles Manson.
Prokuratura však nehodlala riskovat. Předložila balistické posudky FBI, které dokazovaly, že se Squeaky pokoušela zbraň natáhnout, ale kvůli mechanické neznalosti se jí to vteřiny před činem nepodařilo.
Když jí soudce Thomas MacBride odmítl povolit předvolat Charlese Mansona jako korunního svědka obhajoby, Lynette ztratila kontrolu. Sáhla do tašky, vytáhla červené jablko a vší silou ho mrštila po státním zástupci. Trefila ho přímo do tváře a srazila mu brýle.
„Jste lháři! Jste loutky v systému, který požírá sám sebe! Nechcete slyšet pravdu o tom, co děláte s touto zemí!“ řvala, když ji dozorci vynášeli ze soudní síně.
Dne 19. listopadu 1975 byla Lynette Frommeová uznána vinnou z pokusu o atentát na prezidenta USA a odsouzena k doživotnímu trestu odnětí svobody.
Prezident Gerald Ford, kterého chtěla Squeaky zavraždit
Útěk za Mesiášem
Byla umístěna do federální věznice pro ženy v Aldersonu v Západní Virginii. Ani za zdmi s vysokou ostrahou její věrnost Mansonovi nepolevila. Vypěstovala si pověst nebezpečné vězeňkyně. V roce 1979 dokonce zaútočila na jinou odsouzenou kladivem během potyčky v dílnách.
Největší šok však přišel o tucet let později. V prosinci 1987 se vězeňskou šeptandou rozšířila zpráva, že Charles Manson trpí rakovinou jater a umírá ve věznici San Quentin.
Tato zpráva v Lynette vyvolala paniku. V noci na 23. prosince 1987 překonala drátěný plot věznice a zmizela v hustých lesích Západní Virginie. Neměla žádný plán, žádné jídlo, jen jedinou obsesivní myšlenku: dostat se přes celou Ameriku k Mansonovi, aby mohla být u jeho smrtelné postele.
Masivní pátrací akce trvala 48 hodin. Podchlazená a vyčerpaná byla dopadena pouhé dva míle od vězeňského areálu. Zpráva o Mansonově nemoci se ukázala jako nepodložená fáma. Za útěk dostala k doživotnímu trestu dalších 15 let navíc.
Hlavní brána věznice Folsom, kam byl umístěn Manson
Návrat do světa, který zapomněl
Roky běžely a svět venku se radikálně měnil. Zmizely magnetofonové pásky, černobílé televize i studená válka. Éru Mansonovy „Rodiny“ postupně překryl prach zapomnění.
V roce 2008, po odsezení 33 let za mřížemi, byla žádost Lynette Frommeové o podmínečné propuštění překvapivě schválena. Komise dospěla k závěru, že šedesátiletá žena již nepředstavuje bezprostřední fyzickou hrozbu pro společnost. V srpnu 2009 vyšla branou věznice ve Fort Worth v Texasu na svobodu.
Svižný svět digitálních technologií, smartphonů a sociálních sítí byl pro ni šokem. Usadila se v malém městečku Marcy ve státě New York se svým partnerem Robert Valdnerem, rovněž bývalým vězněm.
V roce 2018 vydala autobiografickou knihu Reflexion. Ti, kteří čekali slova lítosti nebo procitnutí, byli zklamáni. Kniha byla spíše nostalgickým vzpomínáním na „čistotu“ prvních let strávených s Mansonem na plážích a ranči.
Temnota, která nezmizí
Dnes žije Lynette Frommeová v ústraní amerického venkova. V jednom z mála televizních rozhovorů, které poskytla nedlouho před Mansonovou smrtí (zemřel v roce 2017), dostala přímou otázku: „Litujete toho, co jste udělala?“
Podívala se do kamery tím stejným zvídavým, lehce nepřítomným pohledem jako v roce 1975 a klidným hlasem odpověděla: „Nebudu se omlouvat za to, že jsem milovala někoho, kdo mi dal důvod žít. Byla jsem přesvědčená, že dělám to, co je nutné pro záchranu planety. Kdybych se tenkrát nepokusila prezidenta zastavit, cítila bych se jako zbabělec.“
Hororový život Lynette „Squeaky“ Frommeové není příběhem pokusu o atentát. Je to výpověď o tom, jak snadno lze lidskou potřebu lásky a přijetí zneužít a proměnit ji v absolutní, ničivý fanatismus, ze kterého není úniku ani po půl století.
Poznámka: Na YouTube je několik videí a rozhovorů s Lynette Frommeovou, například zde.
Zdroje:
https://www.foxnews.com/us/charles-manson-lynette-squeaky-fromme-still-in-love-cult-leader?hl=cs-CZ
https://www.britannica.com/biography/Lynette-Fromme
https://en.wikipedia.org/wiki/Squeaky_Fromme?hl=cs-CZ
https://time.com/archive/6851576/violence-the-girl-who-almost-killed-ford/?hl=cs-CZ
Fromme, Lynette Alice: Reflexion: Lynette Fromme's Story of Her Life with Charles Manson 1967–1969
https://youtu.be/NwepcYAYcwU?si=KP_64×tk_e8wNT2S
