Bylo mu 17, když se vrhl na dva granáty. Jack chtěl zemřít za kamarády, smrt přežil hned dvakrát

Jacklyn Harold Lucas se narodil 14. února 1928 v Plymouthu v Severní Karolíně a vyrůstal během hospodářské krize, kdy mnoho amerických rodin bojovalo s chudobou. Otec byl přísný, doma panovala disciplína a práce byla samozřejmostí. Už jako malý chlapec obdivoval vojáky, četl dobrodružné příběhy a snil o uniformě námořní pěchoty.

Pak přišel 7. prosinec 1941. Japonský útok na Pearl Harbor šokoval celé Spojené státy. Během několika hodin zahynulo přes dva tisíce Američanů, byly potopeny nebo poškozeny desítky lodí a země vstoupila do války. V amerických městech se před náborovými kancelářemi tvořily dlouhé fronty dobrovolníků. Mladí muži chtěli bojovat, pomstít padlé a zastavit japonskou expanzi.

Mezi nimi stál i třináctiletý Jack. Byl však příliš mladý. Armáda jej odmítla. Většina dětí jeho věku sbírala známky nebo hrála baseball. Lucas přemýšlel pouze o tom, jak se dostat do války. Po několika měsících se rozhodl riskovat všechno. Zfalšoval rodné údaje, uvedl vyšší věk a padělal podpis své matky. Tehdejší náborové řízení nebylo zdaleka tak důkladné jako dnes. Náboráři byli pod tlakem získat nové muže a robustně stavěný mladík působil starším dojmem. Prošel lékařskou prohlídkou i administrativou a stal se příslušníkem Námořní pěchoty Spojených států. Bylo mu pouhých čtrnáct let.

Následoval tvrdý výcvik. Mariňáci byli vedeni k absolutní disciplíně. Dny vyplňovaly několikakilometrové běhy, střelecká příprava, boj zblízka, překážkové dráhy i psychická odolnost. Instruktoři záměrně nováčky vystavovali extrémnímu stresu, protože věděli, že na bojišti nebude prostor pro zaváhání.

Lucas mlčel o svém skutečném věku. Nechtěl být považován za dítě. Chtěl být jedním z nich. Podle pozdějších vzpomínek spolubojovníků se snažil ve všem vynikat. Nikdy si nestěžoval a dobrovolně se hlásil k nejtěžším úkolům. Toužil dokázat, že si uniformu zaslouží.

Pravda však nakonec vyšla najevo. Velitelé zjistili, že jeden z jejich mariňáků je ve skutečnosti nezletilý chlapec. Místo fronty jej čekala služba mimo bojové jednotky. Pro většinu lidí by to byla úleva. Pro Jacka Lucase to byla katastrofa. Odmítal připustit, že válku stráví v bezpečí, zatímco jeho kamarádi budou umírat.

Když se začaly připravovat jednotky k invazi na Iwodžimu, učinil další riskantní rozhodnutí. Bez povolení se ukryl na transportní lodi mířící do Tichomoří. Pokud by byl odhalen, mohl skončit před vojenským soudem. Přesto riskoval. Touha bojovat byla silnější než strach z trestu. Netušil, že se plaví vstříc jedné z nejkrvavějších bitev celé války.

Iwodžima byla malý sopečný ostrov uprostřed Tichého oceánu. Na mapě působila bezvýznamně, ale pro americké velení představovala klíčový bod. Odtud startovaly japonské stíhačky proti americkým bombardérům B-29 mířícím na Tokio. Dobytí ostrova mělo umožnit nouzová přistání poškozených letadel a poskytnout spojencům základnu pro další útoky na samotné Japonsko.

Právě tam směřoval sedmnáctiletý Jack Lucas. Nemohl tušit, že během několika dnů učiní rozhodnutí, které z něj navždy udělá legendu americké námořní pěchoty.

Bitva o Iwodžimu

Dne 19. února 1945 krátce po deváté hodině ráno se otevřely rampy amerických vyloďovacích člunů a tisíce mariňáků vstoupily do světa, který připomínal spíše jinou planetu než tropický ostrov. Pod nohama se jim bořil černý vulkanický písek, nad hlavami se zvedala hora Suribači a pod zemí na ně čekalo téměř jednadvacet tisíc japonských obránců.

Na první pohled se zdálo, že předchozí třídenní bombardování ostrov zničilo. Americké bitevní lodě vypálily tisíce granátů, bombardéry shodily stovky tun pum. Mnozí vojáci byli přesvědčeni, že odpor bude slabý.

Byl to osudový omyl. Generál Tadamiči Kuribajaši totiž odmítl tradiční japonskou taktiku sebevražedných útoků na plážích. Místo toho nechal vybudovat mimořádně propracovaný obranný systém. Více než dvacet kilometrů tunelů spojovalo stovky betonových bunkrů, velitelských stanovišť, nemocnic i muničních skladů. Když Američané ostřelovali jedno postavení, japonští vojáci jednoduše tunelem přešli jinam a pokračovali v boji.

Teprve když byly pláže zaplněny muži, tanky a technikou, vydal Kuribajaši rozkaz zahájit palbu. Následovalo peklo. Kulomety kosily celé řady mariňáků. Minomety rozmetávaly vyloďovací čluny. Dělostřelecké granáty dopadaly s děsivou přesností. Vulkanický písek navíc znemožňoval rychlý pohyb. Každý krok vpřed znamenal obrovskou námahu.

Americké jednotky přesto postupovaly dál. Mezi nimi i sedmnáctiletý Jack Lucas. Na rozdíl od většiny spolubojovníků měl za sebou jen krátkou vojenskou zkušenost. V mnoha ohledech byl stále dospívajícím chlapcem. Na bojišti však věk přestával hrát roli. Rozhodovalo jediné – kdo přežije další minutu.

V následujících dnech se boj změnil v krvavé dobývání jednotlivých metrů. Japonští odstřelovači byli ukryti v jeskyních, kulometných hnízdech i zamaskovaných otvorech v sopečných skalách. Američané často netušili, odkud přichází palba.

Jednou z nejúčinnějších zbraní se staly plamenomety. Mariňáci jimi vypalovali jeskyně a bunkry, z nichž jinak nebylo možné obránce dostat. Přesto se po několika minutách často ozvala střelba z jiného otvoru – Japonci se mezitím přesunuli podzemními chodbami.

Každý den znamenal stovky mrtvých a raněných. Psychická zátěž byla obrovská. Vojáci spali jen krátce, často přímo v kráterech po granátech. Vzduch byl plný sirného zápachu, kouře, prachu a výbuchů. Pitná voda byla vzácná, jídlo studené a odpočinek téměř neexistoval.

Jack Lucas (jeho fotku najdete zde) sloužil jako střelec v předních liniích. Každý průzkum mohl skončit smrtí. Japonští vojáci často čekali nehybně celé hodiny a zaútočili teprve ve chvíli, kdy se Američané přiblížili na několik metrů. Granáty byly jednou z jejich nejúčinnějších zbraní.

Zalehl granáty

Dne 20. února 1945, pouhý den po vylodění, se jeho malá skupina pohybovala členitým terénem, když narazila na ukrytého japonského vojáka. Následovalo několik výstřelů a během okamžiku přiletěly dva ruční granáty. Granát po dopadu obvykle exploduje během několika sekund. Většina vojáků instinktivně padá k zemi nebo se snaží skočit do krytu. Čas na přemýšlení neexistuje.

Lucas udělal něco, co se vymykalo běžnému lidskému instinktu. Místo útěku se vrhl přímo ke granátům, aby je zakryl vlastním tělem. O necelé dvě sekundy později nastal výbuch. Nejprve explodoval jeden granát, téměř okamžitě následoval druhý. Tlaková vlna odhodila okolní vojáky na zem. Vzduchem létaly stovky kovových střepin, kameny i kusy sopečné horniny. Když se prach usadil, Lucas ležel nehybně. Jeho uniforma byla roztrhaná na cáry. Tělo pokrývaly desítky krvácejících ran. Střepiny pronikly do hrudníku, paží, nohou i obličeje. Později lékaři napočítali přes dvě stě samostatných zranění.

Spolubojovníci byli přesvědčeni, že je mrtvý. K jejich překvapení však po chvíli zaznamenali slabé známky života. Následovala zoufalá evakuace pod nepřátelskou palbou. Zdravotníci poskytli první pomoc přímo na bojišti a poté byl Lucas převezen na nemocniční loď. Jeho stav byl kritický. Utrpěl těžká poranění hrudníku, poškození plic, mnohočetné zlomeniny a rozsáhlá poranění měkkých tkání.

Lékaři nevěřili, že přežije noc. Přesto se stal zázrak. Po sérii operací se jeho stav začal pomalu zlepšovat. Několik týdnů bojoval s infekcemi, vysokými horečkami i bolestmi. Každý další den znamenal malé vítězství. Mnoho střepin nebylo možné bezpečně odstranit. Některé zůstaly v jeho těle navždy a připomínaly mu osudný okamžik až do konce života. Později Lucas opakovaně tvrdil, že svůj čin nepovažoval za promyšlené hrdinství: „Neměl jsem čas přemýšlet. Prostě jsem to udělal,“ vzpomínal po letech. V několika rozhovorech zdůraznil, že kdyby měl pár minut na rozmyšlenou, možná by reagoval jinak. V boji však člověk jedná během zlomků sekundy.

Díky Lucasovu rozhodnutí přežili jeho spolubojovníci útok, který pro ně mohl skončit smrtí. Cena za jejich záchranu však byla strašlivá. Mladík, který ještě před několika měsíci tajně utekl z domova, aby mohl bojovat, ležel na nemocničním lůžku doslova roztrhaný střepinami. Jeho válka skončila.

Když na jaře roku 1945 opustil nemocniční lůžko, byl stále ještě téměř dítě. Po týdnech intenzivní péče se jeho zdravotní stav postupně zlepšoval. Každý krok byl bolestivý, ruce ztrácely citlivost a jizvy připomínaly okamžik, kdy se rozhodl obětovat vlastní život. Přesto se nevzdal. Rehabilitace byla dlouhá a vyčerpávající, ale mladý mariňák ji absolvoval se stejnou odhodlaností, s jakou se vrhl na granáty.

Medaile cti od Trumana

Dne 5. října 1945 stanul v Bílém domě před prezidentem Harrym S. Trumanem. Ten mu připnul na hruď Medaili cti (Medal of Honor) – nejvyšší americké vojenské vyznamenání. Lucasovi bylo teprve sedmnáct let a stal se jedním z nejmladších příslušníků amerických ozbrojených sil, kteří kdy toto ocenění obdrželi.

.

Výrok nebyl určen jen Lucasovi. Vyjadřoval mimořádnou úctu ke všem nositelům Medaile cti, jejichž činy přesahovaly běžné představy o odvaze.

Po válce se Lucas snažil vrátit k normálnímu životu. Vystudoval vysokou školu, založil rodinu a nějaký čas pracoval v civilním sektoru. Přesto jej vojenské prostředí stále přitahovalo. V padesátých letech znovu vstoupil do armády. A znovu unikl smrti.

Přežil dvakrát

Při výcvikovém seskoku mu selhal hlavní padák. Když otevřel záložní, nefungoval správně ani ten. Pád z velké výšky přežil jen zázrakem, utrpěl však další vážná zranění. Mnozí jeho přátelé později říkali, že Lucas měl snad více životů než obyčejný člověk.

S přibývajícím věkem se stal vyhledávaným řečníkem. Navštěvoval vojenské akademie, školy i veteránské akce. Překvapoval tím, jak skromně o svém hrdinství mluvil. Tvrdil, že ve skutečnosti nebyl výjimečný – jen udělal to, co v daném okamžiku považoval za správné.

Jeho příběh se stal součástí výuky americké námořní pěchoty. Budoucím důstojníkům připomíná, že skutečné vůdcovství nespočívá pouze ve vydávání rozkazů, ale především v ochotě nést největší riziko.

Jacklyn Harold Lucas zemřel 5. června 2008 ve věku osmdesáti let. V roce 2023 vstoupil do služby moderní torpédoborec USS Jack H. Lucas (DDG-125), první válečná loď amerického námořnictva pojmenovaná po mariňákovi, který ještě za svého života získal Medaili cti za boj v druhé světové válce. Pro americkou námořní pěchotu jde o mimořádnou poctu.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Jacklyn_H._Lucas

https://www.nationalww2museum.org/war/articles/incredible-story-jack-lucas-youngest-medal-honor-recipient-world-war-ii

https://www.museumofthemarine.org/jack-lucas/

https://www.highpoint.edu/library/2015/11/11/jacklyn-harold-lucas-medal-of-honor-recipient-and-high-point-college-alumni/