Článek
10. dubna hostil americký prezident Joe Biden ve Washingtonu dlouho očekávaný summit s japonským premiérem Fumiem Kišidou v souvislosti s rostoucí vojenskou hrozbou ze strany Čínské lidové republiky (ČLR) a se zvýšeným napětím v celé oblasti Indo-Pacifiku. Na toto setkání navázal o den později vůbec první trilaterální summit svého druhu mezi oběma pacifickými spojenci a filipínským prezidentem Ferdinandem Marcosem mladším. Setkání hlav států předcházela velká očekávání světové veřejnosti a podle mnohých komentátorů může znamenat výrazný posun ve vtazích mezi jednotlivými státy zvláště v otázkách bezpečnosti a významně tak posílit mnohovrstevnatou síť ad-hoc spojenectví, kterou již léta budují zejména Spojené státy za účelem zadržování rostoucího vlivu a moci komunistické Číny.
Jaké jsou širší souvislosti?
Kišidův kabinet již několikátý rok v řadě výrazně zvyšuje obranný rozpočet, který má v roce 2027 dosáhnout 2 procent HDP Japonska, masivně investuje do výroby nových chytrých zbraňových systémů, stále více volá po multilaterální spolupráci v otázkách odstrašení a zadržování ČLR, významně revidoval národní bezpečnostní strategii země a v této souvislosti také oznámil rozsáhlé investice do systémů schopných rychlého protiúderu v podobě raket dlouhého doletu, čímž se Japonsko stále zřetelněji odchyluje od tzv. Jošidovy doktríny, kterou přijalo v roce 1951. Kišida se také snaží Japonsko stále více profilovat nikoliv jako přístav pro americké letadlové lodě, ale jako spolehlivého multilaterálního partnera v otázkách globální i regionální bezpečnosti.
Biden a Kišida v této souvislosti společně představili zhruba 70 nových dohod a výstupů z jednání, což představuje naprosto bezprecedentní výsledek, jelikož je běžné, že během podobných summitů dosahuje počet uzavřených dohod zhruba čtvrtinových čísel. Mezi hlavními nově oznámenými oblastmi spolupráce jsou mimo jiné miliardové přímé zahraniční investice (FDI) mezi oběma zeměmi, prohloubení akademické spolupráce a společných výzkumných aktivit v oblasti moderních technologií, užší spolupráce v oblasti obnovitelných zdrojů a klimatické změny nebo podíl japonských vědců a astronautů na budoucích misích NASA Artemis či Dragonfly. V tomto důsledku se jeden z japonských astronautů zřejmě stane prvním Neameričanem, který se projde po povrchu Měsíce, popřípadě se projede v přetlakovém lunárním vozítku, které Japonci vyvinou speciálně pro misi Artemis.
Zdaleka nejdůležitější nově přijatá opatření se však týkají spolupráce obou států v oblasti bezpečnosti a reformy řídících mechanismů společné obrany, právě v souvislosti se zmíněnou čínskou a severokorejskou hrozbou. S tím, jak se Japonsko stává stále schopnějším vojenským hráčem, musí Washington a Tokio naléhavě budovat nové a vhodnější struktury pro podporu společných vojenských operací, nejen pro případ vojenského konfliktu velkého rozsahu nebo americké intervence v případě obrany Tchaj-wanu, ale zejména jako způsob odstrašení potenciálního protivníka od jakékoliv vojenské akce namířené proti Japonským ostrovům. Obranná spolupráce Spojených států a Japonska totiž v současné době postrádá vhodný institucionální mechanismus, kterým disponuje např. NATO v podobě jednotného velení spojeneckých sil a který je klíčovým prvkem úspěchu v případě aktivace kolektivní obrany a vedení společných vojenských operací. Z historických důvodů tento jednotící mechanismus v americko-japonském obranném paktu chybí, na rozdíl např. od amerického spojenectví s Jižní Koreou, které disponuje velitelstvím v čele s čtyřhvězdičkovým americkým generálem, jehož zastupuje čtyřhvězdičkový generál Ozbrojených sil Korejské republiky. Ti pak v případě války velí konkrétním společným podřízeným jednotkám.
Biden proto plánuje vytvořit novou velicí strukturu v podobě operačního velitelství a podřídit tak americké námořnictvo, námořní pěchotu, letectvo a armádu v Japonsku jednotnému velení, tedy nově také čtyřhvězdičkovému generálovi se sídlem v Japonsku. Zřízení této instituce má být úzce koordinováno také s japonskou stranou, která do března příštího roku zřídí vlastní nové Japonské společné operační velitelství (J-JOC), jemuž má velet japonský generál stejné hodnosti, který bude sloužit právě jako ekvivalent k svému americkému protějšku.
Proč je to důležité?
Nová opatření, kterými USA a Japonsko posilují spolupráci v oblasti bezpečnosti a obrany by měla výrazně usnadnit koordinaci obou států během společných vojenských cvičení, ale také v oblasti plánování a vedení vojenských operací v případě vypuknutí válečného konfliktu v oblasti. Vzhledem k tomu, že v americké vojenské doktríně jsou paralelní struktury velení v případě vojenských aliancí vnímány jako nevhodné, můžeme do budoucna s velkou pravděpodobností očekávat další logiku hlubší integrace obou velících struktur směrem jednotnému společnému řetězci velení, jako tomu je v případě spojenectví Spojených států a Jižní Koreji. Taková trajektorie však představuje politicky citlivé téma, a to zejména v japonském prostředí, kde převládají obavy veřejnosti z možného zatažení země do válečného konfliktu. Biden po setkání prohlásil, že se jedná „o nejvýznamnější modernizaci naší aliance od jejího založení“, což je výrok, který je potřeba brát s určitou rezervou, zvlášť s ohledem na revize bezpečnostní smlouvy provedené v 60. a 70. letech minulého století. Oznámené změny však však představují bez pochyby historický krok směrem k posílení vzájemné obrany obou spojenců a k udržení míru a stability v oblasti Indo-Pacifiku skrze trajektorii, kterou před dvěma lety Spojené státy nastínily ve své Indo-pacifické strategii.
