Článek
Co se děje?
19. června navštívila sedmičlenná delegace zákonodárců amerického Kongresu z řad republikánů i demokratů indickou Dharamsalu, kde se setkala s tibetskou exilovou vládou a 14. dalajlámou. Delegaci vedl republikánský kongresman a předseda zahraničního výboru Sněmovny reprezentantů Michal McCaul, avšak doprovázela ji například také bývalá předsedkyně Sněmovny reprezentantů za demokratickou stranu Nancy Pelosi. Po setkání se američtí zákonodárci vydali pozdravit skupinu sympatizantů, která se před sídlem duchovního vůdce Tibetu shromáždila. Zde pak společně oznámili důvod návštěvy v podhůří Himaláje. Tím je schválení zákona, kterému se ve zkratce říká Resolve Tibet Act a který před více než týdnem prošel oběma komorami amerického Kongresu. Očekává se, že jej podle všeho brzy podepíše také prezident Joe Biden. Odmítavá reakce Číny na sebe nenechala dlouho čekat.
Jaké jsou širší souvislosti?
Tibetský duchovní vůdce má za sebou dlouhou historii kontaktů s americkými představiteli, včetně prezidentů – od Jimmyho Cartera až po Baracka Obamu. Nicméně například Donald Trump se s ním za svého prezidentství nikdy nesetkal a od jeho nástupu do funkce v roce 2021 se dalajláma zatím nesetkal s ani Joem Bidenem, který svého předchůdce během kampaně v roce 2020 právě za tuto problematiku kritizoval. Někteří analytici se dokonce domnívají, že nynější setkání zákonodárců s dalajlámou má kompenzovat neochotu Bidenovy administrativy veřejně vyjadřovat Tibeťanům podporu.
Nancy Pelosi v Dharamsale osobně předala dalajlámovi zarámovanou kopii nového zákona. Ta je nejen artefaktem, ale také symbolickou připomínkou toho, že Spojené státy nadále podporují snahy tibetské exilové vlády v boji o autonomii a svobody v rámci vnitřního členění ČLR a také snahy zabránit nucené sinizaci Tibetu. Tu Ústřední tibetská správa považuje za dlouhodobou kulturní genocidu svého národa, jež sahá až do 50. let dvacátého století. V této souvislosti panuje v rámci amerického politického establishmentu všeobecná shoda na tom, že by ČLR měla vést s tibetskou exilovou vládou dialog ohledně nevyřešeného statutu okupovaného Tibetu a mírového řešení konfliktu. Veškeré snahy podobného charakteru však naráží na tvrdý odpor ze strany KS Číny, která považuje tuto otázku za fait accompli, což je postoj, který jde ruku v ruce s oficiální stranickou linií. Ta např. lživě tvrdí, že Tibet patřil Číně již od nepaměti a rámuje veškeré výzvy k mírovému dialogu jako snahu Spojených států podkopávat územní celistvost a vnitřní suverenitu ČLR. Tibetská otázka je také součástí tvrdých opatření proti úsilí etnických menšin o autonomii, včetně obyvatel Východního Turkestánu.
Z tohoto důvodu Peking od roku 2010 s dalajlámou a tibetskou exilovou vládou nevede žádné rozhovory a jako podmínku pro další vyjednávání stanovil přistoupení exilu na premisu, že Tibet byl historicky vždy součástí Číny. Na takový argument však dalajláma a Ústřední tibetská správa odmítají přistoupit. Nejen z toho důvodu, že je klamný, ale také proto, že by představitelé tibetského exilu mohli v očích mezinárodního společenství ztratit jakoukoliv legitimitu.
Nově schválený zákon jde ruku v ruce s dlouhodobou politikou americké podpory národního sebeurčení Tibeťanů. Za klíčové se považuje právě to, že se v kontextu současné doby snaží reagovat zejména na propagandu a dezinformace, které z ČLR v souvislosti s tibetskou problematikou přicházejí. Jedná se, kromě již zmíněných nepravdivých tvrzení o historické jednotě Tibetu a Číny či nařčení z amerických snah o odtržení Východního Turkestánu, také o otázku dalajlámova nástupce. Na jeho dosazení, jakožto představitele „loutkové vlády v Tibetu“, si ČLR činí nárok a Spojené státy v této souvislosti již oznámily, že jakýkoliv výběr 15. dalajlámy ze strany Pekingu neuznají. Za zmínku stojí také propagandistický termín dalajlámova klika, který se v čínském politickém diskurzu používá pro označení skupiny příznivců kolem současné tibetské exilové vlády. Peking se tímto termínem snaží naznačit, že jde spíše o malou skupinu spiklenců, než o legitimní zástupce tibetského lidu. Ta je vykreslována jako separatistické hnutí usilující o odtržení Tibetu od Číny, ačkoli ve skutečnosti dalajláma usiluje pouze o větší autonomii. Tento termín je součástí širšího čínského narativu, který tibetskou otázku rámuje z hlediska národní jednoty a územní celistvosti ČLR. Podobnou rétoriku čínské úřady používají k delegitimizaci dalajlámy a tibetské exilové vlády a vykreslují je spíše jako rozvratnou frakci než jako skutečné hnutí za práva Tibeťanů na zachování jejich vlastní kultury.
Proč je to důležité?
Pokud mají mít americké snahy jakoukoliv šanci na úspěch, musí získat Američané i širší světová veřejnost hlubší povědomí o tom, jakým způsobem Čína o Tibetu referuje a jaké rámování a rétoriku v této souvislosti používá, aby je v budoucnu případně nevědomky nepřebírala. Právě na takové zavádějící narativy a dezinformace nově schválený dodatkový zákon v jednotlivých bodech svého znění reaguje. Je v něm například explicitně zmíněno, že ačkoliv Spojené státy považují Tibet za součást ČLR, konflikt mezi oběma aktéry prozatím zůstává nevyřešený. Zákon také říká, že právní status okupovaného Tibetu je třeba v budoucnosti určit v souladu s mezinárodním právem nebo že jsou konkrétní tvrzení ze strany ČLR v souvislosti s tibetskou otázkou nepravdivá. V neposlední řadě také říká, že veřejná diplomacie Spojených států musí těmto dezinformacím v dlouhodobém horizontu čelit.
