Článek
Nedávné prohlášení iniciativy Vědci proti zbrojení jsem četl několikrát (celé znění pod článkem). A přestože přichází ve chvíli, kdy se evropská bezpečnostní politika konsoliduje kolem posilování armád, mělo v sobě něco, co mě jako cizince zasáhlo: klidný, pevný tón morální výzvy. Nevolá po revoluci. Neposkytuje jednoduchá řešení. Jen připomíná, že i uprostřed rozbouřené geopolitiky má ticho, diplomacie a rozvaha svůj význam.
Možná právě proto, že pocházím z Latinské Ameriky, kde se slova jako „armáda“ a „moc“ příliš často rýmovala s diktaturou, mám pro podobný postoj pochopení. Ale tady, v České republice, má takový hlas zvláštní hloubku. Země, která byla opuštěna západem v roce 1938 a rozdrcena sovětskými tanky o třicet let později, si nese své vlastní lekce. A právě z nich vyrůstá tato specifická česká forma nesouhlasu: skeptická, kultivovaná, a přitom velmi odhodlaná.
Vědci, kteří výzvu podepsali – antropologové, psychologové, historici, ekologové – odmítají tezi, že bezpečnost se dá koupit za procenta HDP a pár stíhaček. Věří, že skutečný mír se nevytváří v hangárech a kasárnách, ale v důvěře mezi lidmi a státy. Je to postoj, který není ani naivní, ani slepý. Spíš hluboce konzistentní s tím, co jsem v české společnosti často pozoroval: nedůvěru vůči siláckým řečem a víru v sílu slušnosti a rozumu.
Zároveň ale chápu i obavy těch, kteří s výzvou nesouhlasí. Ukrajina byla napadena. Kreml dává opakovaně najevo své revanšistické ambice. A ano — i Česká republika by mohla být jednou z dalších na řadě. To nejsou plané hrozby. Jsem si jistý, že mnozí z těchto vědců si to uvědomují. Ale jejich apel míří jinam: k tomu, aby obrana nepřerostla v ideologii, a zbraně v jediný jazyk, kterým ještě umíme mluvit.
Když čtu jejich manifest, slyším v něm ozvěnu Charty 77. Tehdy i teď jde o postoj občanů, kteří se rozhodli nevzdát svou odpovědnost a nemlčet. Nezajímá je moc, ale morálka. A právě tím — možná i navzdory své „neaktuálnosti“ — působí jejich slova aktuálněji než leckterá vládní strategie.
Ano, v Brazílii by podobná výzva patrně zapadla v hluku populistické rétoriky. O to víc mě překvapuje, že v této středoevropské republice má tichý protest stále své místo. Možná je to právě to, co mě v Česku drží nejvíc — vědomí, že i když kolem zuří diskuse o válce, vždy se najdou lidé, kteří připomenou cenu míru. Ne jako slabosti. Ale jako zásady.
A i když s některými body této výzvy mohu polemizovat, jedno vím jistě: potřebujeme tyto hlasy slyšet. Ne proto, že mají vždy pravdu. Ale proto, že bez nich bychom mohli zapomenout, co to pravda vůbec je.
Iniciativa VĚDCI PROTI ZBROJENÍ
V souvislosti s pokračující válkou na Ukrajině se nás politici snaží přesvědčit, že je nutné výrazně zvýšit náklady na zbrojení, navýšit podstatně početní stav naší armády, možná dokonce i obnovit povinnou vojenskou službu. Odůvodňují to tím, že právě to je údajně způsob, jak zajistit mír, protože silná armáda odradí případného agresora.
Domníváme se, že takový názor je zásadně chybný a že zvyšování prostředků vynakládaných na zbrojení je mrháním peněz nutně potřebných jinde (na zdravotnictví, školství, výzkum a vývoj, sociální bydlení). Za křiklavý příklad takového plýtvání považujeme např. bohužel již smluvně závazné pořizování mimořádně nákladných amerických stíhaček.
Jsme přesvědčeni, že daleko lepším způsobem zajištění bezpečnosti naší země je kvalitní diplomacie a důsledná snaha udržovat dobré vztahy se všemi státy světa. Myslíme si, že vyhlašované žádoucí sumy na vojenské výdaje ve výši několika procent HDP jsou absurdní a výhodné pouze pro zbrojaře.
Nevidíme žádného potenciálního nepřítele, který by reálně zamýšlel vojensky zaútočit na naši republiku.
Apelujeme tedy především na to, aby naše současná vláda, ale i vlády budoucí, opustily cestu nákladného a nebezpečného zbrojení a zasazovaly se o řešení mezinárodních problémů výhradně mírovými, diplomatickými prostředky. Žádáme, aby čeští politici ve svých veřejných vystoupeních doma a zejména v zahraničí ustali s výzvami k pokračování války na Ukrajině. Jsme přesvědčeni, že taková politika by byla v souladu se zájmy České republiky a přesvědčením většiny našich občanů a měla by být příkladem i pro ostatní státy světa.
Touto výzvou prezentujeme samozřejmě pouze své osobní názory, a proto neuvádíme naše pracovní afiliace.
Podepsáni:
Prof. RNDr. Václav HOŘEJŠÍ, CSc. – molekulární imunolog
Doc. MUDr. Pavel ADAM, CSc. – neurolog a biochemik
Prof. RNDr. Ivo BUDIL, PhD., DSc. – sociální antropolog
Prof. Ing. Jindřich ČÍTEK, CSc. – genetik a biotechnolog
Prof. RNDr. Zdeněk DOSTÁL, DSc. – matematik
Prof. PhDr. Marek FRANĚK, CSc., PhD. – environmentální psycholog
Doc. Ing. Jana FRKOVÁ, PhD. – ekonomka
Prof. RNDr. Ivan HORÁČEK, CSc. – biolog
Doc. Ing. Jiří HRBÁČEK, PhD. – didaktik
Prof. MUDr. Pavel KALVACH, CSc. – neurolog
JUDr. Zdeněk KARFÍK, CSc. – advokát a rozhodce
Prof. Helena KAZÁROVÁ, PhD. – choreografka
Prof. PhDr. Jan KELLER, CSc. – sociolog
Prof. Ing. Martina KLUČÁKOVÁ, PhD. – chemička
Prof. Ing. Vojtěch KREBS, CSc. – ekonom
Prof. Ing. Martin KŘÍŽEK, CSc. – chemik
Prof. PhDr. Jan KUMPERA, CSc. – historik
Prof. Ing. Tomáš KVÍTEK, CSc. – hydrolog
Prof. Ing. Bohdana MARVALOVÁ, CSc. – aplikovaná mechanika
Prof. Ing. Vilém NOVÁK, DrSc. – matematik
Prof. Ing. Miloslav PEKAŘ, CSc. – fyzikální chemik
Prof. PhDr. Jan PELIKÁN, CSc. – historik
Prof. Ing. Josef PŘIBYL, DrSc. – genetik
doc. JUDr. Stanislav PŘIBYL, Ph.D., Th.D. – teolog
Doc. RNDr. Petr SEDLAK, PhD. – antropolog
PhDr. Ing. Jan SVOBODA, PhD. – filosof
Doc. Mgr. Michal TÉRA, PhD. – historik a slavista
Prof. MVDr. Emil TKADLEC, CSc. – ekolog
Prof. PhDr. Josef UNGER, CSc. – archeolog a antropolog
Prof. PhDr. Jaroslav VOKOUN, Th.D. – teolog
Prof. RNDr. František VYSKOČIL, DrSc. – fyziolog
Doc. Mgr. Petr ŽANTOVSKÝ, PhD. – sociolog
