Článek
Český humor je jako dobrá bramboračka: na první pohled prostá, ale její pravá chuť vyvstane až po chvíli, kdy se jednotlivé přísady spojí v dokonalou harmonii. Je to humor, který neútočí hromovým smíchem, ale šeptá do ouška ironií, hraje si s absurditou a balancuje na hraně mezi hořkostí a něhou.
Učit se česky je jako získat klíč od místnosti, kde si člověk může vychutnat subtilnosti českého humoru. Samotný jazyk je hádanka – labyrint pádů a souhlásek, které se posmívají cizincovu jazyku. Ale někde mezi špatnou výslovností ř a zkomolenou gramatikou zoufalství jsem narazil na odhalení: český humor není jen komedie. Je to způsob vidění světa. Nástroj přežití vybroušený staletími okupací, útlaků a byrokratických absurdit, nad kterými by Kafka pokrčil rameny a řekl: „Já to říkal.“ Smát se jako Čech znamená zírat do propasti a místo mrknutí si zapálit cigaretu.
O českém humoru nelze mluvit bez zmínky o historii. Je to kultura, která přežila Habsburky, nacisty a komunisty tím, že z ironie udělala zbraň. Vaše hymna není vítězný pochod, ale tklivá otázka: Kde domov můj? Je to melodie prodchnutá vykořeněností, pocit, který prostupuje jejich vtipy. Česká komedie vyrůstá z pochopení, že tragédie a fraška jsou sourozenci. Vezměme si Ostře sledované vlaky (1966), kde se sebevražedný pokus mladého železničáře – kvůli neschopnosti uspět v sexu – odvíjí jako tragikomedie. Film neposmívá se jeho bolesti, ale tvrdí, že život sám je pointou. Miloslavova upřímná úzkost, zasazená do okupovaného Protektorátu, se stává metaforou národa uvězněného mezi důstojností a výsměchem.
Srovnejme to s britským humorem a jeho důrazem na understatement. Když John Cleese v Monty Python monotónně kecá o mrtvém papouškovi, vtip je v kontrastu mezi jeho divokým herectvím a banální absurditou situace. Česká absurdita je ale spíš než stylistickou volbou žitou realitou. V Menzelových Skřiváncích na niti (1969) političtí vězni třídí odpadky a přitom debatují o Kantovi a Hegelovi. Humor tu není jen temný – je ohořelý. Ty postavy nekomentují absurditu, ony se v ní topí. Smích je lapání po dechu.
Zatímco britský humor balancuje na hraně intelektuální provokace, ten český zůstává lidový, až domácky přívětivý. Basil Fawlty z Fawlty Towers (1975) řve na hosty: „Nechcete vidět menu, vy chcete vidět psychiatra!“, zatímco český pan Novák v Na samotě u lesa jen tiše poznamená: „Tady má člověk klid… když ho zrovna nevyrušujou.“
Americká komedie naopak bzučí optimismem. I v beznaději tu cítíte, že hrdina zvítězí, outsider dostane dívku a Jim Carrey svými grimasami dosáhne vykoupení. Český humor ale hollywoodské happyendy odmítá. Ve Vesničko má středisková (1985) je prostoduchý Otík nalákán na přesun do Prahy, aby skončil zpět ve svém dusném městečku. Jeho příběh nevrcholí, ale splaskne. Pointa není v řešení, ale v rezignaci – ve pokrčení ramen, které říká: „Co jste čekali?“
Co dělá český humor tak jedinečným, je jeho intimita s prohrou. Fiktivní génius Jára Cimrman je patronem slavných porážek. Jeho „hry“, které „existují“ jen v představivosti Čechů, zobrazují muže, který vynalezne žárovku, ale zapomene ji patentovat, objeví Severní pól, ale ztratí se cestou domů. Cimrman není jen vtip, je národním alter egem. Oslavovat ho znamená přijmout, že genialita a neschopnost jsou dvě strany jedné mince.
Nebo si vzpomeňme na Hoří, má panenko (1967), Formanovu satiru socialistické neschopnosti, kde soutěž krásy zkolabuje, ceny jsou ukradeny a funkcionáři se motají jako smyslů zbavení. Film komunisté zakázali ne pro provokaci, ale pro přílišnou přesnost. Vtip nebyl v kritice, ale v poznání. Publikum se smálo, protože to zažilo. Tohle je humor jako sdílené mrknutí, kolektivní oční víčko.
Český filmový humor vytvořil typ „malého člověka“, který vítězí tím, že prohraje s grácií. Zdeněk Svěrák v Obecné škole (1991) říká: „Když nemůžeš, přidej vodu,“ a tím definuje národní životní filosofii. Postavy jako Jára Cimrman nebo Major Terazky z Černých baronů (1992) jsou dědici Švejka: jejich pasivita je formou vzdoru. Srovnejme s americkým Forrestem Gumpem, který také „blbne“, ale díky náhodě triumfuje. Čech by řekl: „Kdyby mi tak štěstěna stála v patách, zakopnul bych.“
Česká komedie kvete v obyčejném surreálu. V Knoflíkářích (1997) si muž vymění identitu s cizincem, který skočí z mostu – premisa, která připomíná Kafku přepsaného Beckettem. Ve Musíme si pomáhat (2000) pár schovává židovského souseda ve spíži, zatímco hostí nacistického důstojníka na večeři, proměňujíc genocidu v makabrózní sitcom. Ani pohádky nejsou imunní: ty Janovy Werichovy mají draky, kteří požadují marmeládu místo panen, převracejíce logiku dětskou radostí.
Češi milují jazykovou hru jako Italové operu. V Marečku, podejte mi pero! (1976) se suchý úředník Tuček (Ladislav Smoljak) ptá: „Co je to defenestrace?“ a student Hujer (Václav Lohniský) odpoví: „To je, když někdo vyletí z okna… jako vy, pane učiteli, kdybyste měl jedničku.“ Tato replika není jen vtipem, ale i historickým mementem (odkaz na pražské defenestrace) a sociální kritikou v jednom. Podobně v Vrchní, prchni! (1980) Jaroslav Weigel jako vrchní říká: „Rybu nemáme, ale mohu vám doporučit výborného kapra,“ čímž odhaluje paradoxní logiku „socialistické služby“.
A pak je tu Švejk, ultimátní antihrdina. V Haškově Osudech dobrého vojáka Švejka (1923) přežije Švejk světovou válku tím, že hraje blba – plní rozkazy tak doslovně, že nevědomky rozkládá autoritu. Švejk není rebel, je zrcadlem. Jeho hloupost odráží šílenství systému. Když ho vyšetřují důstojníci, kteří nevědí, jestli je zrádce nebo idiot, scéna se mění v balet byrokratického šílenství. Je to komedie jako odpor, připomínka, že někdy jediný způsob, jak bojovat s absurditou, je být ještě absurdnější.
Češi mají dar pro hledání poezie v profánnu. V Příliš hlučné samotě (1976) záchranář knih z lisovny čmárá na jejich stránky nietzscheánské aforismy. V Spalovači mrtvol (1969) pohřební podnikatelův sestup do fašistického šílení provázejí monology o kráse eutanazie – pronesené klidem muže diskutujícího o počasí. Tohle nejsou jen vtipy, jsou to existenciální kóany.
Ale redukovat český humor na pochmurnost by byla chyba. Pod cynismem je teplo. V Koljovi (1996) violoncellista předstírá otcovství kvůli penězům, aby nakonec chlapce skutečně miloval. Síla filmu je v odmítnutí sentimentalizace. Láska tu není velké gesto – je to série malých trapných momentů, jako když Louka učí Kolyu říkat „ahoj“ při schovávání se před StB. Humor je v lidskosti, v poznání, že spojení je chaotické, nedokonalé, ale přesto cenné.
Nebo Pelíšky (1999), kde se dvě rodiny v 60. letech hádají o vánoční rádio. Otcové – jeden zarputilý komunista, druhý vystřízlivělý cynik – ječí na sebe o ideologii, aby se pak sblížili nad lahví slivovice. Genialita filmu je v jeho rozpolcenosti. Vysmívá se propagandě doby, ale uznává nostalgii po jednodušších lžích. Smích je tu prosycen smutkem, uznáním, že minulost je směšná i nenahraditelná.
Jako cizinec jsem nejprve ty vrstvy neviděl. Smál jsem se pointám, ale necítil tíhu za nimi. Trvalo roky, než jsem pochopil, že český humor není o marnosti – je jejím přijetím. V Obecné škole (1991) učitel vypráví hrdinské příběhy o válce, aby byl odhalen jako podvodník. Ale studenti se na něj nezlobí – zbožňují ho víc. Lekce není, že pravda má cenu, ale že příběhy – i lži – nás drží nad vodou.
Tahle kultura oslavuje poražené, šprýmaře, has-beens. Ve Obsluhoval jsem anglického krále (2006) číšníkův vzestup z chudého snílka na milionáře a pak vězně kopíruje otřesy 20. století. Jeho ambice je vtip, bohatství past, pád pointa. Přesto ho film zobrazuje s něhou. Selhání, naznačuje, je univerzální zkušenost.
Ohromující je, jak tento humor překračuje hranice. Češi nemají monopol na utrpení, přesto je jejich komedie jedinečná. Možná za to může absence přetvářky. Americké vtipy často tlačí na univerzálnost, britský humor se opírá o třídní úzkost. Ale česká komedie je neomluvitelně lokální, zakořeněná v specifikách malého národa pošlapaného říšemi. Pro cizince to může být jako poslouchat cizí rozhovor. Ale jakmile prolomíte kód, je to opojné.
Nebo rozhlasové hry o Járovi Cimrmanovi, kde herci debatují o „správném“ způsobu inscenace neexistujících her neexistujícího génia. Ten vtip by neměl fungovat – metahumor o fiktivní postavě? – ale české publikum řve smíchy. Proč? Protože Cimrman není jen gag. Je lidovým hrdinou národa, který se naučil nosit své nedostatky jako vyznamenání.
Ve Tmavomodrém světě (2001) čeští piloti žertují o smrti, když bojují s nacisty. „Když umřem, tak stylově,“ říká jeden, než jeho letadlo spadne do moře. Ta věta není statečná ani tragická – je suchá, skoro nonšalantní.
To je české tajemství: mistrovsky se smát během pádu. Ne aby zmírnili náraz, ale aby vychutnali absurditu letu.
