Článek
Nejsou to velkolepé památky Prahy – silueta Hradčan ve večerním oparu, barokní okázalost svatého Mikuláše na Malé Straně – to jediny, co si nakonec získá srdce cizince. Je to i tichý stůl v hospodě, dřevo ohlazené desítkami let loktů a vyprávění, kde prostý úkon objednání vepřo knedlo zelo představuje ponoření se do českého života hlubší než jakákoli prohlídka s průvodcem.
Na české kuchyni je něco nádherně nepředstíraného. Nesnaží se zalíbit. Není to kuchyně, která by hledala „lajky“ na Instagramu. Spíš je to kuchyně, která si pamatuje – jídla předávaná z generace na generaci, chutě okořeněné melancholií habsburského mocnářství, komunistickou střídmostí a středoevropským humorem. Na talíři se zde podává příběh stejně bohatý a vrstevnatý jako samotné dějiny českých zemí.
Když jsem poprvé ochutnal svíčkovou, to zvláštní a výtečné hovězí s krémovou zeleninovou omáčkou, brusinkami a citronem ozdobeným šlehačkou, přiznávám, že jsem byl zmatený – a okouzlený. Byl to pokrm, který se vzpíral zařazení. Byl sladký? Slaný? Masový chod přestrojený za dezert? A přesto – ta alchymie fungovala. Byl jsem, doslova, získán omáčkou.
Knedlíky – knedlíky! – jsou samozřejmě srdcem české kuchyně. Nejde jen o přílohu, ale o kulturní měnu. Měkké, nadýchané plátky podávané vedle hutných mas a omáček jsou zároveň základem i útěchou. Mluví o zimních večerech, rodinných stolech, o selském duchu země, která přežila říše i ideologie.
Člověk by mohl být v pokušení srovnávat s kuchyněmi Francie či Itálie, kde se kulinářská vytříbenost pojí s rituálem a estetikou. Ale české jídlo se nesnaží být elegantní. Snaží se být syté. A to se mu daří. Po talíři guláše a půllitru zlatavého piva, které jako by samo svítilo, svět náhle dává větší smysl.
Co však cizince – alespoň mě – zasáhne nejvíce, je tichá hrdost, s níž Češi své jídlo přijímají. Možná si z něj dělají legraci (Češi jsou nenapravitelní ironici), ale běda tomu, kdo by se posmíval utopencům nebo tlačence. To jsou pokrmy s hlubokými kořeny, součást kulinářského dědictví, které přežívá revoluce i supermarkety.
Jíst české jídlo je vlastně forma jedlé archeologie. Pokrmy nejsou naplněny jen masem a omáčkou, ale i pamětí. Každé sousto koláče šeptá o vesnických slavnostech a kostelních dvorech, o babičkách, jejichž ruce přesně věděly, kolik povidel je tak akorát.
A i to pivo – ten božský mok z Čech – není jen osvěžení. Je to svátost. Čepované s úctou, popíjené s filozofickým nadhledem, doprovází jídlo nikoli jako doplněk, ale jako rovnocenný partner v gurmánském společenství.
Pravda, ne všechna česká jídla jsou pro slabé nátury. Odvážný poutník možná narazí na želatinové záhady huspeniny či pikantní nakládaný hermelín. Ale i tyto chutě mají své kouzlo. Připomínají nám, že chceme-li opravdu poznat kulturu, nestačí jen obdivovat její muzea – musíme si objednat i z jejího jídelního lístku.
A nakonec – co je na české kuchyni tak úžasného – není jen její chuť, ale její pravdivost. Nesnaží se být něčím, čím není. Nesnaží se oslnit; chce nasytit. Nesnaží se svádět; zůstává.
A právě v tom je její neodolatelné kouzlo. V kulinářském světě plném předstírání je najít jídlo, které je poctivé – zakořeněné, pokorné a lidské – tou nejvzácnější chutí ze všech.
