Článek
Otevřeně rasistický billboard SPD, který viděly statisíce turistů, by opravdu neměl být cenzurován. Dobře reprezentuje velký kus toho, kým se Češi stali. Hordy cizinců se vrátily do svých zemí a budou se s ostatními dělit o to, že uprostřed centra Prahy viděli obrovský billboard v nacistickém stylu.
Ale to je podle mě v pořádku. Když někdo spáchá zločin, je dobře, že to všichni vidí. A zločin nepáchají jen ti, kteří se na dotyčném billboardu podílejí, ale celý národ, který sleduje, jak tento neofašismus vtrhl do jeho země, a jen se na ně bez reakce dívá, stejně jako když v roce 1938 vtrhla Hitlerova vojska.
Do Prahy jsem se přestěhoval v únoru 1997. Od roku 1989 jsem žil ve Spojených státech a upřímně řečeno, Američany jsem už nemohl vystát. Ten jejich neustálý úsměv, jejich militantní křesťanství, které tehdy prostupovalo vším, jejich přehnaná stigmatizace sexu a nahoty, jejich povrchní znalosti čehokoli za hranicemi Mexika, jejich neustálé války a jejich příšerné jídlo mě přiměly přemýšlet o tom, kde jinde bych na této planetě mohl žít.
Brazílie nepřipadala v úvahu, protože jsem ji opustil právě proto, že nemám rád zemi, kde jsem se narodil. Ano, máme krásnou přírodu (ale bez výčitek svědomí ji stále ničíme), naše hudba je nejlepší na světě, naše jídlo je vynikající a jsme velmi přátelští, rádi pomáháme, zbožňujeme cizince (pokud nejsou z Argentiny). Ale kriminalita je příliš rozšířená a je součástí našeho každodenního života, naše policie je pro nás nebezpečnější než naši zločinci, v tropickém počasí se nežije snadno, skutečný apartheid odděluje střední třídu od chudých a každý se příliš zajímá o životy ostatních. Já bych se tam prostě nevrátil, kromě Vánoc. Což je taky hrozné, pod 40 stupňů Celsia.
Začal jsem přemýšlet, kam bych se mohl přestěhovat. Z práce v CNN jsem měl našetřeno hodně peněz, protože jsem vždycky vedl velmi prostý, stoický život, možná proto, že jsem se už narodil do bohatství, takže nic z toho jsem nehledal. Takže jsem chtěl ušetřené peníze použít na bydlení jinde.
Podíval jsem se na mapu světa a pomyslel si: Británie? Ne, nikdy bych se nepřizpůsobil řízení aut na opačné straně a jejich jídlo je příšerné, počasí nechutné a připadali mi příliš hluční a špinaví. Francie? Ani náhodou, můj dědeček byl Francouz, trvalo mu dlouho, než se najedl a byl to věčně nespokojený stěžovatel. Německo? Nikdy, moje babička byla Němka a byla to ta nejodtažitější osoba, jakou jsem poznal, přísná, závislá na neustálém uklízení všeho možného, neschopná pochopit humor ani nic mezi řádky.
Itálie? Ani náhodou, protože měla mnoho stejných věcí, které mi vadily na Brazílii, v podstatě vlastnosti, které se vyskytují ve všech latinských zemích, což z hledání vyřadilo i Španělsko a Portugalsko.
Nizozemsko, Belgie, Švédsko? U žádné z nich se mi srdce nerozbušilo rychleji. Ale u České republiky ano.
O Československu jsem věděl od roku 1975, kdy mě jako malé dítě vzali na putovní představení skupiny Laterny magiky Black Light Theatre, která měla prezentaci v mém rodném městě Porto Alegre. Bylo to nejúžasnější představení, jaké jsem kdy ve svém tehdejším krátkém životě viděl, takže zůstalo otisknuto v mé duši. V roce 1979 jsem vyhrál soutěž o místo moderátora nového dětského pořadu v místní televizi a můj partner před kamerami se jmenoval Ivo Brhlík. Jeho rodiče se v roce 1968 přestěhovali do Brazílie, oba byli muzikanti.
Často jsem chodil k Ivovi domů a tam jsem se naučil svou první českou větu: „Ale to nejde, Marketu“… Jeho otec Pavel to pořád opakoval, tak jsem to pochytil. (Moje druhá česká věta po letech, jako u většiny přistěhovalců, byla: „Ukončete, prosím, výstup a nástup, dveře se zavírají“).
Jakmile jsme se stali teenagery, ztratil jsem s Ivem kontakt, ale v roce 1989 jsem studoval žurnalistiku v New Yorku, když padla Berlínská zeď. O několik dní později, když se listopadová revoluce (pro nás sametová) začala vysílat v přímém přenosu v televizi, se náš profesor Jeff Greenfield hodně věnoval českým dějinám, protože byl touto zemí fascinován.
Fascinovala mě také. Tak malá země (na Brazilce) s tolika úspěchy, tolika úžasnými lidmi, tolika významnými vynálezy, tolika architektonickými krásami. Stal jsem se Masarykovým velkým fanouškem, byl jsem posedlý jeho myšlením, které předběhlo dobu. Začal jsem číst Karla Čapka, Bohumila Hrabala, Josefa Škvoreckého - Kunderu už jsem znal já i celý svět díky Nesnesitelné lehkosti bytí.
Ale když jsem v Muzeu rozhlasového a televizního vysílání (dnes Paley Museum) našel epizodu Takové normální rodinky, byl jsem si jistý, že se chci přestěhovat do Prahy. Nakonec se mi podařilo sehnat 13 dílů a každý jsem viděl snad 50krát. Od té doby jsem nábožně četl The Prague Post v knihkupectvích Barnes & Noble. Začal jsem sledovat zprávy o Havlovi a Klausovi a dozvídal se o tomto okouzlujícím národě všechno možné.
Pak jsem v roce 1996 dělal reportáž z olympijských her v Atlantě, když mě CNN poslala natočit reportáž do takzvaného Domu českých sportovců neboli Czech Athletes House, místa, které sloužilo tak trochu jako velvyslanectví pro sportovce a významné Čechy, kteří přijeli na návštěvu. Když jsem tam přišel, začala na mě mluvit milá paní směsicí portugalštiny a španělštiny. Byla „prezidentkou“ Domu českých sportovců, i když byla Slovenka, vysvětlila mi. Také mi řekla, že bývala velvyslankyní a že mluvila, myslím, osmi jazyky, pokud mě paměť nezrazuje. Jmenovala se Magda Vašáryová…
Její příspěvek o Češích během našich rozhovorů byl tím, co mě přimělo se definitivně rozhodnout, že se přestěhuji do Prahy.
Všichni kolem mě si mysleli, že jsem se zbláznil. Mají tam topení, ptali se mě někteří hloupí Američané. „Jak se naučíš rusky?“ zeptal se mě jiný. „Mají McDonald's?“ dělal si starosti další kamarád. To všechno mě jen utvrdilo v tom, že opravdu musím opustit Spojené státy.
Přijel jsem bez většího plánu. Věděl jsem, že peníze mi umožní dobře přežít asi dva roky. Tak jsem to udělal.
Po těch pár letech jsem si tolik zamiloval všechno, s čím jsem se tu setkal, od jídla po lidi, pohádky, filmy (páni, ty filmy!), literaturu, umění a opět lidi. Češi byli tak inteligentní, tak plní zdravého rozumu (selský rozum), život tu byl mnohem zajímavější než kdekoli jinde, kde jsem byl.
Navštívil jsem všechna možná města a vesnice, všechny možné hrady, všechny možné historické památky. A našel jsem si spoustu přátel, kteří mě brali na dlouhé večery do hospody. Myslím, že právě tam, opojen nejlepším pivem na světě, obklopen přáteli, kteří na sebe mluvili česky, zatímco na mě mluvili anglicky a tak trochu si překládali, co si říkají, jsem se naučil mluvit česky. Najednou, aniž bych se to snažil uvědomit, jsem už mluvil česky. Žádné hodiny, žádná škola, žádné knihy. Lidé se divili, jak se to někdo může takhle naučit, a bez skromnosti mohu říct, že s dobrým přízvukem.
Brzy si této schopnosti všimli někteří lidé z médií a začali mě zvát k rozhovorům do rádia Frekvence 1, Evropa 2, Českého Rozhlasu, TV Prima, Lidových novin. Všiml si mě Jan Čulík z průkopnického webu Britské listy (po Neviditelném psu druhý nejstarší digitální deník u nás) a vyzval mě, abych pro něj začal psát o Češích. Pak mě Lidovky požádaly, abych pro ně psal také.
Právě kvůli jednomu z těchto sloupků v Lidovkách, který se jmenoval Volejte spasitele, se Vladimír Železný rozhodl strávit tři soboty útokem na mou osobu a poslat mě zpátky do Brazílie („proč bychom měli poslouchat Brazilce, který nám říká, jak to tady máme dělat?“ ptal se svých milionů diváků). To mi přineslo jistou proslulost, která vedla k tomu, že mě Antonín Herbeck, majitel časopiseckého impéria Stratosféra, pozval, abych ošéfoval jeden z jeho titulů. Nakonec jsem se stal šéfredaktorem dalších pěti časopisů i deníku Metro.
Po celou dobu jsem byl velkým fanouškem všeho českého. Poté, co jsem vyrostl mezi největším počtem katolíků na světě a pak se přestěhoval do největší křesťanské země na světě, jsem si přál jen místo, kde by Bible nebyla faktorem mého každodenního života. Agnosticismus českých lidí byl tak osvěžující, a dokonce i ti, kteří byli věřící, nikoho neobtěžovali svou osobní vírou. Takže paradoxně to tady pro mě byl ráj.
Když mě poprvé vzali na „pláž“ u nějaké místní řeky, překvapilo mě, že i když to nebyla nudistická pláž, spousta lidí byla nahá. O to podivnější pro mě bylo, že někteří nazí byli a někteří ne. Nahota byla velké tabu v Americe, dokonce i v Brazílii, kde se pouze během čtyř dnů karnevalu mohou ukazovat ženská prsa, aniž by to vedlo k zatčení ženy. V Americe se nahota rozhodně nepřijímala. Bylo tak osvobozující vidět, že Češi nahotu nesexualizují, že lidé nemusí mít těla modelů, aby se cítili svobodně a mohli je odhalit.
Na TV Nova se dokonce ve 21:30 v pořadu Počasíčko před našima očima oblékala nahá žena. Po několika týdnech si někteří diváci stěžovali… že tam nejsou i muži. Tak jim Železný jednou týdně dal nahého muže. Něco, co je ve Spojených státech nebo v Brazílii nemyslitelné. Takže jsem si připadal jako v nejsvobodnějším a nejpokrokovějším národě na světě.
Pak, o pár desítek let později, se všechno nějak změnilo. Když jsem si uvědomil, že se tento národ zamořil primitivy, kteří podněcují iluzorní strach z cizinců, zejména z těch, kteří nejsou bílí a nejsou Asiaté. Češi se vždycky dívali na lidi z jižních částí Evropy a zeměkoule tak nějak svrchu. A eugeniku částečně akceptovali, vzhledem k tomu, že jsem ještě nepotkal Čecha, který by si nemyslel, že „Cikáni“ mají nižší IQ proto, že jsou Romové, a ne jako důsledek jejich specifického životního stylu.
Ale pro gaye to byl ráj na zemi. Zdálo se, že to nikomu nevadí. Lidé se nevměšovali do soukromí jiných lidí.
Dokud to tak nebylo. Miroslav Sládek měl své fanoušky, ale ti byli v menšině. Přátelil jsem se s Janem Kopalem, který byl a je krajně pravicovým aktivistou, ale působil velmi mile, nechoval se jako nějaký agresivní neonacista. I když mi byl vždycky podezřelý jeho genetický původ, protože vypadá hodně jako by měl romskou krev (tmavší pleť, menší postava, oči blízko u sebe, husté černé vlasy). Nedovedl jsem si představit, že by si jednou u vás primitivové jako Tomio Okamura a Václav Klaus ml. mohli získat srdce tolika Čechů.
Ještě záhadnější je, že z některých lidí, kteří byli levicovými anarchisty a protestovali proti globalizaci, se dnes stali extremisté, kteří diskriminují každého, kdo není takový, jakého ho chtějí mít.
Pořád se snažím najít pro to vysvětlení. Česká republika se rozhodně nestala zemí, jako Německo nebo Francie, Belgie nebo Británie, kde jsou všude vidět cizinci ze zemí s velmi odlišnými tradicemi a chováním. Dodnes zde žijící muslimové a Afričané nejsou v ghettech, respektují místní zvyky, nepřebírají moc. Před pár týdny jsem potkal sedmnáctiletého Němce, který dokončil střední školu a vydal se na cestu po Evropě. Praha byla jeho poslední zastávkou před návratem do Kolína nad Rýnem. Řekl mi: „Wow, tohle je jediná bílá země v Evropě!“
Ironií je, že poloviční Japonec je ten, kdo chce, aby sem nepřišly určité typy cizinců, protože se bojí (nebo nebojí, ale ví, že ten strach může vzbudit v ostatních), že jejich kultura zmaří kulturu českou.
Přitom ve skutečnosti to byl právě tento poloviční Japonec, kdo s pomocí některých dalších, z nichž někteří mají německá příjmení, která svědčí o jejich ne zcela plné slovanské krvi, vnesl do tradičně nekonfliktní povahy českého člověka to, co považuji za cizí vliv.
I když xenofobie byla vždy součástí kultury českých zemí, jako je součástí většiny národů všude, což dobře ukazuje letmý pohled na vnitřní konflikty v Africe, zde xenofobní cítění nebylo agresivní, šlo spíše o konverzační záležitost než o něco vážného, s výjimkou téměř všeobecné diskriminace Romů. Okamura a další jsou jako nějaké cizopasné bakterie, které se dostaly do českého biomu, šířící se jako křoví.
Ten ostudný billboard slouží jako zrcadlo českému národu. Ukazuje, že v dnešní době je možné mylně poukazovat na černochy jako na nebezpečné od přírody. Na cizince jako na ohrožení života.
Samozřejmě každý, kdo se tímto tématem vážně zabývá, ví, že jde o sofismus. Protože černošský chirurg nebo muslimská zdravotní sestra nejsou zločinci a případů, kdy by tyto typy cizinců vraždily, je doslova nula. Nicméně i když pak mnozí lidé argumentují tím, že příliš mnoho uprchlíků a přistěhovalců páchá zločiny, znásilňuje a vraždí naše ženy a děti, pravdou je, že procento přistěhovalců, kteří páchají zločiny, je nižší než množství místních obyvatel, kteří tak činí. Stigmatizovat Afričany a muslimy kvůli několika teroristickým útokům, ke kterým čas od času dojde, je jako chtít zakázat americkým teenagerům vstup na naše území, protože, jak můžeme každý měsíc vidět, mají tendenci střílet své spolužáky.
Vezmeme-li primitivní logiku SPD, měli bychom Američanům okamžitě uzavřít všechny hranice, protože mají mezi sebou tolik sériových vrahů. A možná by měl svět zavřít dveře i Čechům, poté, co se jeden z nich vydal vraždit z vrcholu Filozofické fakulty v Praze…
Generalizace, která se provádí o přistěhovalcích z muslimských a afrických zemí, je stejně hloupá a chybná jako generalizace Rakušanů a Chorvatů o Češích v 90. letech. Nápisy „Češi, nekraďte!“ a „Prosím, neberte si jídlo z naší snídaně zdarma, abyste ho později zkonzumovali na pokoji nebo na pláži“ jsou stejné jako ten billboard SPD: hloupá generalizace.
Jihoafričané by díky Radovanu Krejčířovi mohli říct, že Češi jsou gangsteři. Představte si billboard s Viktorem Koženým, jako by reprezentoval všechny Čechy. A co Jiří Kajínek? Co vypovídá o české společnosti? Nebo David Kozák, Zdeněk Konopka, Olga Hepnarová, Zdeněk Kovář, Ctirad Vitásek, Vladimír Lulek, Oto Biederman, Jaroslava Fabiánová, Ladislav Hojer, Václav Mrázek, Jiří Straka, Petr Zelenka? Seznam je mnohem delší.
A co Češi, kteří jsou v zahraničí vykreslováni jako sexuální devianti kvůli Janu Cimickému? Každá druhá Češka prohlásila, že byla sexuálně obtěžována, takže máme mít billboardy, že Čechy v cizích zemích nemusíme? Mimochodem, Češi jsou mistry na celém světě v počtu lidí, kteří hráli v pornofilmu, v přepočtu na obyvatele. Měli bychom tedy považovat každou českou ženu za potenciální pornoherečku a každého českého muže za potenciálního pornoherce?
Ano, ve Švédsku je kriminalita na takové úrovni, jakou nikdy nezažilo, a to kvůli přistěhovalcům (hodně jich je ale z Balkánu…) a Británie zažila řadu útoků nožem, stejně jako další země. Ale tyto případy jsou anekdotické, protože ve skutečnosti nejsou hrozbou pro stát, pro národ. Jsou to prostě jen policejní případy. Příčinou není etnická příslušnost zločinců, ale jejich chudoba a/nebo obchod s drogami. A neříkejte mi, prosím, že k nám přivezli drogy, protože si prostě vybrali druh podnikání, pro který je tu spousta konzumentů. Arabové obecně drogy nekonzumují, jen je prodávají, protože míra zisku je obrovská a na trhu je díky zákazům drog díra, kterou mohou zaplnit.
A zločiny, které se dějí ve Švédsku, jsou většinou mezi nimi. Není to jako v Brazílii, kde „oni“ (chudí) chodí krást a zabíjet „nás“ (střední třídu).
Ano, také si myslím, že máme v Evropě příliš mnoho uprchlíků a přistěhovalců. Myslím si i, že stejně jako my jsme nuceni respektovat jejich muslimské zvyky, když navštěvujeme jejich země nebo se tam stěhujeme, mělo by se očekávat, že i oni se přizpůsobí evropské kultuře. Toho se však dosáhne integrací, která je obtížná, když se s nimi Evropané nechtějí přátelit. Jen si od nich kupujeme věci, ale nikdy je nepozveme domů.
Způsob boje proti nelegálnímu přistěhovalectví není zabíjet je na moři nebo s nimi zacházet jako s podlidmi. Pro neustálý příliv uprchlíků neexistuje žádné zřejmé a snadné řešení, ale jejich stigmatizace nikam nevede. Hledají lepší život. Jako Brazilec, který se rozhodl přestěhovat do civilizovanější země, než je ta moje, se s tím mohu ztotožnit. Mohl jsem však přijít legálně, protože moje rodina není chudá.
Máme právo zavést určitá omezení pro jejich importovanou kulturu, pokud je v rozporu s naší. Stejně jako Evropanky nemohou v Egyptě jezdit veřejnou dopravou, pokud je nedoprovází muž z její rodiny, a my jsme nuceni to respektovat, pak je spravedlivé, aby i oni respektovali určité limity. Ale to je vše.
Vyvolávat nenávist vůči černošským nebo muslimským přistěhovalcům je jen nejmenší společný jmenovatel pro lidi, jejichž mozky jsou příliš líné na to, aby vymyslely lepší řešení. Lhát, že sem přicházejí páchat trestnou činnost, je oblbování Čechů, aby uvěřili lži. Nechtít černého lékaře je taková hloupost, že se s tím dá i těžko polemizovat, protože pokud je někdo tak nízko, že si tohle myslí, pak je malá naděje, že bude přemýšlet bez předsudků.
Předsudky jsou vždy generalizací, která trestá ty, kteří nejsou jako ti, na nichž byl předsudek založen. Přece si nezačnu myslet, že japonští Češi jsou fašisté jen kvůli Tomiovi. Nebudu si ani myslet, že všichni Okamurové jsou povrchní idioti, protože Tomio má homosexuálního bratra, který je jeho opakem. Zobecňování je vždycky hloupé.
Záměrně jsem na začátku tohoto článku napsal několik zobecnění o Američanech a Brazilcích, také o Francouzích, Němcích, dokonce i o Češích. Ukazují obraz toho, jak jsem se vůči nim cítil já sám. Nebyly to však univerzální pravdy. Kolik Američanů tomuto popisu neodpovídá? Takže to, že se cítíme určitým způsobem, ještě neznamená, že je to pravda. Souvisí to jen s tím, čemu jsme byli vystaveni. Ne úplný obraz.
Takže nebudu generalizovat, že všichni Češi propadli tomuto střevu. Ale můžu říct, že až příliš mnoho. A že pošpinili obraz tohoto národa jako země velmi inteligentních lidí se svobodomyslnými názory a vzkazují světu, že Češi jsou rasisti. Ano, mnozí Češi jsou rasisté, ale Češi jako národ ne. Zatím.
Takže ano, mnoho imigrantů páchá trestnou činnost, ale většina ne. Většina z nich jsou pracovití lidé, kteří tak milují své rodiny, že podstupují tuto herkulovsky nebezpečnou misi do Evropy, jen aby mohli zajistit lepší život svým příbuzným.
