Článek
Článek, na který reaguji, napsal člověk, který si váží lidí a nerozlišuje podle toho, odkud přišli, ale podle toho, jakými jsou lidmi. Chci se nás zastat. Vše, co je zde napsáno, je hluboká pravda. Chápu i zklamání autora. Jen chci říci, že jsme stále takoví, jaké nás poznal a popsal. Měli bychom si vážit toho, že nás někdo takto vnímá. Když se podíváte na hodnocení tohoto článku, většina ho hodnotí kladně. Problém je, že slušní lidé mlčí, a tudíž ti, co křičí, působí, jako by jich byla většina. Slušní lidé se bojí křiklounů, a v tom je naše slabost. Nesmíme mlčet. Karel Čapek měl odvahu nemlčet. Z toho bychom si měli vzít příklad. To byl velký člověk a humanista. Na toho můžeme být hrdí. Autor nepíše, že se nemáme bránit. Píše, že máme rozlišovat slušné a neslušné lidi. Byl jsem Romy dvakrát přepaden a dvakrát mi Rom pomohl, když se na mě Češi vykašlali. Proto, když vidím Romy, jsem ostražitý, ale nikdy nebudu říkat, že Romové jsou špatní.
Evropané mohou mít špatné svědomí, protože jejich bohatství vzniklo z kolonií, které vlastnili. Chtějí těmto lidem pomoci a podělit se o své bohatství. Tito lidé však nepociťují vděčnost, mají v sobě pocit křivdy a pomoci si neváží. To je veliký problém. Je třeba ty, kdo se neumí přizpůsobit, vrátit zpět, odkud přišli. Ale Okamura šíří zlobu a nenávist a nerozlišuje vinen, nebo nevinen. My nemáme špatné svědomí, my kolonie neměli, a tudíž necítíme vinu za chudobu, ve které žijí lidé, kteří se narodili tam, kde vládli kolonisté. U nás také není tolik lidí odjinud, abychom nemohli zvadnout jejich chování bez zloby a nenávisti. Braňme se proti těm, kdo se chovají špatně, ale proboha, rozlišujme. I naši lidé utíkali po roce 68 před sovětským agresorem do Německa a Rakouska a oni nás přijali. Dnes utíkají Ukrajinci a my je přijmout nechceme. Kde se bere v lidech ta krátkozrakost a schopnost vnímat jen vlastní prospěch? Ti, co nadávají, že ji nikdo nepomůže, se nejvíc zlobí na ty, co potřebují pomoc, a křičí, že sami mají málo.
Ale já chci psát o tom, že bychom neměli odsuzovat druhé, abychom nebyli sami souzeni. Naše revoluce byla sametová, protože slušní lidé konečně vyšli do ulic. Zažil jsem to v roce 68 a 89 po 17. listopadu. Byl jsem na Národní třídě se studenty. Byl to úžasný zážitek, jak se tito mladí lidé postavili proti hrubé síle, kterou na ně poslali. Volali, „máme holé ruce a oni je, zato zbili“. I já dostal 3 rány obuškem. Nic příjemného. Existuje fotka z té doby, kde mladá dívka stojí před policajtem schovaným za štítem a podává mu květiny. Já u toho byl. Byl to mladý muž a byl v rozpacích. Nevěděl, jak má reagovat. Ta dívka mu květiny zastrčila za štít a on je setřásl, jako by mu tam dala jedovatého hada.
Chodil jsem na Václavák na první demonstrace. Nevykřikoval jsem hesla, nemám rád to, jak se chová dav, ale věděl jsem, že tam musím být. Že tam musíme být. Když lidé cinkali klíčema, tak jsem s nimi necinkal. Věděl jsem, že ti, co nejvíc křičí hurá, budou za pár let křičet fuj. To byla má zkušenost z roku 68. Na Letnou už jsem nechodil, tam už byli i ti, kdo se na Václavák jít báli. Jako dělník jsem chodil za studenty na fakulty, aby věděli, že mají naši podporu.
Na to mám jednu moc hezkou vzpomínku. Bydlel jsem v Bohnicích a ráno v 8 hodin jsem měl být v Dejvicích na ČVUT. Zaspal jsem, protože v té době jsme dlouho do noci každý den na stávkovém výboru pro celé ČKD připravovali akce na druhý den. Neměl jsem auto a běžel jsem přes park na autobus. Jak spěchám mě viděla nějaká paní a zeptala se co se děje, kam spěchám. Šla také na autobus. Řekl jsem jí, že mám v 8 hodin setkání se studenty v Dejvicích a že to nestíhám. Řekla, počkejte, já vás odvezu. Šla zpátky domů pro klíče od auta a do Dejvic mne odvezla. Cestou mi řekla, že slyšela, že studenti sbírají peníze do fondu na podporu jejich stávky a dala mi pro ně 100 korun. To bylo tenkrát hodně. Na setkání se studenty jsem jim tento zážitek vyprávěl a 100 korun od té paní jsem jim předal. Upřímně tleskali.
Proč o tom píši? Protože ti, co byli slušní tenkrát, jsou slušní i dnes. Poctivě pracují, a i když se jim také nelíbí vše, co se dnes děje, a jsou i třeba zklamaní, tak nechodí na Václavák křičet. Tenkrát, když jsme chtěli změnili to, v čem jsme nechtěli žít, jsme proti tomu museli demonstrovat. Dnes demonstrovat nemusíme, ale neměli bychom mlčet. Máme demokracii a můžeme psát a mluvit o tom co se nám nelíbí. Máme svobodné volby a nemusíme volit ty, kdo se nám nelíbí. To je demokracie. Ale pokud někdo hlásá nenávist proti komukoli a je ho slyšet víc než nás, protože křičí, měli bychom vyjít do ulic, aby nás bylo také slyšet. Je něco jiného říkat, že ti, co k nám přišli odjinud se mají přizpůsobit nám, a ne my jim, ale je něco jiného šířit proti nim zlobu nenávist.
Naše revoluce byla Sametová a obdivoval nás za to celý svět. Je to proto, že jsme takoví, jak nás popsal autor článku, na který reaguji. Národ, o kterém píše není pryč. Jen jsme se za komunistů naučili mlčet, a tak mlčíme. Nemusíme křiklouny překřičet a zavřít hubu jim nemůžeme, máme demokracií, na kterou oni nadávají, ale plně jí zneužívají. Jsem proti demonstracím. Demonstrují nespokojení lidé. Ale pokud někdo hlásá zlobu a nenávist tak jak ji hlásali komunisti a fašisti, je třeba se proti tomu ozvat. Jinak si lidé, kteří nás neznají budou myslet, že jsme takoví jako ti, co křičí.
Hulákají jen ti, co sami nedokáží nic změnit a dovedou jen řvát, ale není jich plný Václavák. Nás je víc. Tenkrát nás plný Václavák byl. Braňme se proti špatným lidem bez zloby a nenávisti. Proti těm, kdo přišli odjinud, i proti těm, kdo křičí a šíří zlobu a nenávist.
