Článek
Na platformě X (bývalý Twitter) šokoval prohlášením, že „miluje Hitlera“ a šířil antisemitské narativy, čímž navázal na svou dlouhou historii kontroverzí spojených s rasismem a popíráním historických zločinů, zatímco o pár dní dříve na červeném koberci Grammy 2025 upoutal pozornost nejen svým ponurým hábitem, ale především svou manželkou Biancou Censori, která se objevila v průhledném latexovém „oděvu“, jenž odhalil její tělo téměř bez pozlátka cudnosti – dvojice těchto performancí, slovní i vizuální, se stala symbolem éry, kde šok je měnou, morální hranice se rozpouštějí v honbě za pozorností, a kde se zdá, že jediným tabu je… absence tabu.
Zatímco Kanyeho výroky okamžitě vyvolaly vlnu odsouzení (od politických lídrů po bývalé spolupracovníky), transparentní outfit Biancy vyvolal debaty o objektifikaci a hranicích uměleckého vyjádření, avšak oba činy společně ilustrují Kanyeho strategii: přetavit osobní pád i společenský odpor v palivo pro svůj mýtus věčného mučedníka kultury zruinované „cancelací“. Ironií však zůstává, že zatímco jeho nenávistné řeči odhalují temnotu jeho světonázoru, Biančina nahota – ať už chápaná jako emancipace, nebo ponížení – jen podtrhuje, že v této groteskní symfonii provokace už možná nejde o umění, ani o politiku, ale o zoufalý tanec na hrobě vlastní relevance.
I. Nahá fraška v éře spektáklu
Červený koberec Grammy 2025 se zapíše do paměti ne hudbou, ale groteskní pantomimou ženy proměněné v manekýna. Bianca Censori, manželka Kanyeho Westa, stála tam, zahalená do něčeho, co lze popsat pouze jako „oděv“ z průhledného latexu, její tělo odhalené jako živý nerv. Kamery blikaly, dav zalapal po dechu a internet se zachvěl. Byl to však opravdu šok? Nebo jen logický důsledek kultury závislé na spektáklu, kde tělo už není chrámem, ale billboardem vzdoru? Ta scéna byla dokonalou metaforou naší doby: svět tak posedlý vyjádřením, že zapomněl na rozdíl mezi svobodou a fraškou.
Kanye, ukrytý poblíž v černé kápi, pozoroval s úšklebkem provokatéra, který už dávno pochopil, že pobouření je měnou. Nahota jeho ženy nebyla revoltou – byla kapitulací před algoritmem, podřízením se požadavku na věčný skandál. Ale to byl jen předehru. O pár dní později se Kanye vrhl na X (bývalý Twitter), digitální koloseum lidského id, aby prohlásil svou „lásku“ k Adolfu Hitlerovi a chrlil antisemitský jed. Reakce byla blesková: značky se distancovaly, politici odsoudili a mediální stroj vyplivl obvyklý cyklus hrůzy a fascinace. Pod povrchem performativního rozhořčení však číhala temnější, znepokojivější otázka: Proč jsme stále překvapeni?
II. Kanyeho Hitlerovské kázání: Přízrak v zrcadle
Neoblbujme se: Kanyeho výlev byl odporný. „Milovat Hitlera“ znamená plivat na hroby milionů. Ale označit ho za osamělého šílence znamená ignorovat zkreslené zrcadlo, které nastavuje společnosti. Kanye není výjimka – je to pokřivený odraz éry vykořeněné ze soudržnosti, kde pravda a lež, umění a brak, génius a šílenství splývají v jeden nesourodý řev. Jeho antisemitismus není nový; je to shnilé jádro muže, který dvě desetiletí zaměňuje mučednictví s megalomanií. Nové je prostředí, které ho odměňuje.
Žijeme v Trumpovském dozvuku, kde samotný pojem „hranic“ byl zavražděn rétorikou absolutní svobody. Trumpova éra nevynalezla nenávistné projevy, ale povýšila je na ctnost, prezentujíc bigotnost jako „upřímnost“ a krutost jako autenticitu. Když Kanye prohlásí „Miluji Hitlera“, neopakuje jen konspirační teorie – testuje hranice světa, kde jediným hříchem je cenzura a jediným zločinem mlčení. Výsledek? Společnost, kde slintání šílenců získává váhu filozofie.
III. Paradox tolerance: Hniloba, nebo probuzení?
Filozofové dlouho zápasili s paradoxem tolerance: Zničí demokracii, pokud tolerujeme netolerantní? V roce 2025 však tato debata působí zastarale. Nejde už o to, zda máme tolerovat Kanyeho jed, ale zda to vůbec má význam. Jeho slova jsou nepopiratelně odpudivá, ale položme si otázku: Kdo umírá, když Kanye chválí Hitlera? Kdo krvácí, když tweetuje? Nepohodlná pravda je, že jeho rétorika, ač odporná, je v zásadě bezmocná. Jeho následovníci – kult ublížených egomaniaků a fetišistů konspirací – nejsou konvertity jeho „víry“. Jsou to spolucestující, přitahovaní právě tím, jak jejich skryté předsudky řve do mainstreamu.
V tomto smyslu je Kanye spíš symptomem než hrozbou. Jeho výlevy jsou vředy na těle politiky, hnisavé výrony odhalující infekci pod povrchem. Potlačit ho by znamenalo zatlačit nemoc hlouběji; nechat ho mluvit znamená vystavit chorobu vzduchu. Trumpovská étos „bez hranic“ nechtěně stvořila svět, kde nenávist, zbavená tabu, ztrácí mystiku. Když je každá myšlenka povolena, i ty nejodpornější nápady se stávají banálními – pouhým šumem v karnevalu přebytku.
IV. Školní dvůr civilizace: Tyrani, jizvy a přežití
Vzpomeňte na školní léta. Vždycky byl nějaký tyran – šklebící se despota, který žil z ponížení, posmíval se slabým a těšil se z krutosti. Nenáviděli jsme je, báli se jich, ale zpětně viděno, jejich moc byla iluzorní. Byli vězni vlastní zloby, odsouzení k bezvýznamnosti, jak svět postupoval dál. Tyrani našeho mládí nás nezničili; jen nás naučili odolnosti.
Kanye West je tím tyranem, který vyrostl do miliardové karikatury. Jeho výlevy jsou dospělou verzí dětské scény – hlasité, ošklivé, ale v konečném důsledku pomíjivé. Skandál na Grammy, uctívání Hitlera, rasový jed – to jsou záchvěvy muže zoufale toužícího být důležitý ve světě, který ho už odepsal. A v tom spočívá perverzní naděje: Když necháme Kanyeovy světa vyčerpat se na veřejnosti, vysáváme jejich moc. Čím více mluví, tím méně šokují. Čím více odhalují, tím méně se bojíme.
V. Nový svět: Soužití s přízraky
Možná je to úsvit nového realismu – světa, kde přestaneme předstírat, že slova lze sterilizovat a duše očistit. Přízraky jsou mezi námi: rasisté, konspirační šiřitelé, narcisté, kteří si pletou své id s božstvem. Ale musíme je porazit, nebo je můžeme nechat jen výt? Odpověď leží na školním dvoře. Tyrany jsme přežili ne tím, že jsme je umlčeli, ale tím, že jsme z nich vyrostli. Jejich slova zanechala jizvy, ale jizvy blednou.
V této nové éře není výzvou nenávist vymýtit, ale učinit ji bezvýznamnou. Nechte Kanyeovy a Trumpy řvát do prázdnoty. Nechte jejich následovníky hýčkat si vlastní bludy. Společnost, která nedokáže snést takovou ošklivost, je společnost příliš křehká, aby přežila. Paradox naší doby je, že když necháme hnilobu vyplavat na povrch, možná najdeme protilék. Alternativa – svět vynucené zdvořilosti, kde je disent udušen – je mnohem nebezpečnější.
VI. Závěr: Úsvit po spektáklu
Kanye West zmizí. Jeho výlevy se stanou poznámkou pod čarou, jeho skandály relikty zvrhlého ducha doby. Co zůstane, bude společnost nucená konfrontovat svůj vlastní odraz. Nahé tělo na Grammy, Kanyeho nahý bigotismus – to jsou porodní bolesti kultury, která se bolestivě prodírá k dospělosti. Učíme se, jak bolestné to je, že svoboda není absencí hranic, ale odvahou čelit tomu, co v jejich nepřítomnosti prospívá.
Včerejší tyrani jsou zítřejšími šašky. Nechte je tančit. Nechte je zuřit. A my se dívejme ne s hrůzou, ale s lítostí – a tiše vědomi si, že budoucnost nepatří těm, kdo křičí nejhlasitěji, ale těm, kdo přetrvají.
Zdroje:
